"Je pro vás lehčí nás tu nechávat v tomhle strašlivém stavu, když budete říkat, že jsme špatní lidé"

31. 7. 2015

Uprchlíci v táboře v Calais zdůrazňují, že politici nevědí nic ani o nich, ani o zoufalých podmínkách, v nichž žijí.

Na pokraji tábora Džungle v Calais, těsně pod vysokým plotem, který odděluje 3000 lidí žijících v tomto táboře od dálnice, vedoucí do přístavu, zvedá Tewedros rukáv své košile a ukazuje své nejnovější zranění. Dvacetiletý mladík uprchl před dvěma lety z Etiopie poté, co byl jeho otec usmrcen. Tvrdí, že ho francouzský policista udeřil obuškem a stříkl mu pepřový sprej do tváře.

Krčí nad tím rameny. "Děje se to každý den. Ale tady se dějí daleko horší věci."

Osmadvacetiletý Berakat si stěžuje, že ve své rodné zemi, v Eritreji, byl pronásledován kvůli tomu, že je křesťan. Tady je zase pronásledován, že chce do Anglie. "Proč před námi zavíráte dveře? My nejsme zvířata ani barbaři."

Dorazil do tábora v Calais v dubnu a nechal manželku a děti v Súdánu, když riskoval život čtrnáctihodinovým přeplutím Středozemního moře na malém člunu. V Calais žije nedaleko provizorního křesťanského kostela, kde se může modlit.

Berakat tvrdí, že francouzská policie, která se k uprchlíkům dřív chovala slušně, se teď chová brutálně.

Muslim Hussain říká, že jeho bratranec před dvěma dnu zemřel, když spadl z jedoucího vlaku směřujícího do Británie, a Hussain teď přemýšlí o tom, jak jeho mrtvolu dopravit k příbuzným ve vzdálené části Pákistánu. Vypadá bledý a deprimovaný a říká: "Snažíme se zjistit, kde je, v které nemocnici, ale všechno je tady velmi těžké. Snažím se, ale je to těžké. Chtěli jsme nějaké bezpečí, kde bychom mohli pracovat a posílat peníze zpět. Ale to je teď všechno pryč."

Dva syrští přátelé říkají, že se snaží už dva měsíce každý den zastavit vlak směřující do Británie, aby mohli navštívit své příbuzné v Londýně.

Raed, 30 a Abdullah, 28, říkají, že utekli ze své vesnice poté, co na ně stříleli extremisté z Islámského státu. Raed ukazuje kulku ve své horní paži. "Zastřelili celou mou rodinu. Zastřelili mého strýčka. Vidí muže - střílí. Vidí ženu - střílí. Vidí dítě - střílí."

"Politikové sem za námi nechodí a nemluví s námi, tak jak o nás mohou cokoliv vědět?", říká Adil, 24, ze Súdánu, který je v táboře už čtyři měsíce. "Je lehčí nás nechávat v takovéto situaci, když budete říkat, že jsme špatní lidé, že nejsme lidi."

Charitativní organizace varují, že vlády musejí dělat víc na pomoc zdejším lidem.

Pro Tewedrose jsou jeho bezprostřední potřeby relativně jednoduché. "Dostáváme v této spoušti jen jediné jídlo denně. Lidi jsou pořád nemocní a mnoho jich umírá. Každou noc chodím mnoho kilometrů a snažím se dostat do vlaků nebo do kamionů. Jsem neustále unavený a mám pořád hlad. Nemám žádné peníze."

Podrobnosti v angličtině ZDE

Imigrace do Evropy
Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 31.7. 2015