Brutální věřitelé Řecka zlikvidovali projekt eurozóny

14. 7. 2015

Eurozóna přišla o ambice politické a hospodářské unie a stala se čistě utilitárním projektem

Tím, že věřitelé donutili Alexise Tsiprase přijmout ponižující porážku, zničili eurozónu tak, jak jsme ji znali a zlikvidovali představu měnové unie jako kroku k demokratické politické unii, píše v deníku Financial Times známý komentátor Wolfgang Münchau. Svými akcemi se věřitelé vrátili k nacionalistickému boji o moc z devatenáctého a ze začátku dvacátého století. Degradovali eurozónu na jedovatý systém fixovaného finančního kurzu, se sdílenou společnou měnou, která je provozována čistě v zájmu Německa, a udržována vcelku prostřednictvím hrozby absolutní chudoby uvalené na každého, kdo se pokusí postavit se proti vládnoucímu pořádku. Nejlepší věc, kterou lze říci o tom, co se stalo o víkendu, je brutální otevřenost těch, kteří prosadili tuto změnu režimu.

Radikální kvalitativní změnou je skutečnost, že Německo oficiálně navrhlo mechanismus pro odchod Řecka z eurozóny. Slyšel jsem za svůj život celou řadu šílených návrhů, a tenhle byl nejšílenější. Členský stát eurozóny se snažil z ní vyhnat jiný členský stát. Toto byl o víkendu skutečný převrat: nejen změna režimu v Řecku, ale i změna režimu v eurozóně.

To, že se pro tuto chvíli podařilo vyhnout se vyloučení Řecka z eurozóny, je vedlejší. Odchod Řecka z eurozóny se opět octne na stole, až dojde k sebemenší politické nehodě - a je mnoho věcí, které se mohou zhatit, jak v Řecku, tak v ostatních parlamentech eurozóny. Každá jiná země, která se v budoucnosti pokusí postavit se proti německé hospodářské ortodoxii, bude čelit těmtýž problémům.

To nás vede k dokonce jedovatější verzi starého kurzovního mechanismu z devadesátých let, v jehož důsledku byly státy v pasti systému, provozovaného ve prospěch Německa, což vedlo k odchodu britské libry a k dočasnému odchodu italské liry. Zůstala koalice zemí, ochotných přizpůsobit svou ekonomiku Německu. Británie musela odejít, protože to nebyla ochotna udělat.

Co by měli Řekové dělat teď? Položme si jednoduchou otázku: Opravdu si myslíte, že program hospodářských reforem, pro nějž vláda nemá politický mandát, který byl explicitně odmítnut v referendu a který byl zemi vnucen naprostým politickým vydíráním, může fungovat?

Dopady pro celou eurozónu jsou stejně znepokojující. Brzo si budeme klást otázku, zda tato nová eurozóna, v níž silní znásilňují slabé, vůbec bude moci přežít. V minulosti byla hlavním argumentem pro účast v eurozóně politická angažovanost. Italové například nemají z eurozóny v podstatě žádný hospodářský prospěch. Vždycky však zdůrazňovali, že chtějí být součástí tohoto ambiciozního evropského politického projektu.

Jenže když odstraníme politické aspirace, dojdeme zřejmě k jinému úsudku. Z čistě hospodářského hlediska funguje euro dobře pro Německo. Funguje relativně dobře pro Holandsko a pro Rakousko, i když to v obou zemích vyvolává určitou míru finanční nestability.

Avšak pro Itálii je euro obrovskou hospodářskou katastrofou. Itálie nezaznamenala od roku 1999, kdy vstoupila do eurozóny, v podstatě žádný hospodářský růst. Jestliže budete tvrdit, že je to proto, že Itálie neprovedla strukturální hospodářské reformy, musíte vysvětlit, jak je možné, že Itálie měla slušný hospodářský růst před vstupem do eurozóny. Můžeme si být jisti, že Italové za tři roky podpoří jednotnou evropskou měnu?

Euro nefunguje ani pro Finsko. I když je Finsko chváleno, že provedlo všechny strukturální reformy, Finská ekonomika je v recesi od doby, kdy se rozložila firma Nokia jako čelný světový výrobce mobilních telefonů. Zda je euro použitelné ve Španělsku a v Portugalsku, není jasné. Francii se v prvních letech eura dařilo docela dobře, ale nyní také trpí Francie trvalým deficitem na běžném účtu. Není to pouze Řecko, kde euro selhalo.

Jakmile připravíte eurozónu o ambice politické a ekonomické unie, změní se v utilitářský projekt, v němž členské země budou chladně zvažovat prospěch a neprospěch, stejně tak jako Británie nyní zvažuje relativní výhody či nevýhody členství v Evropské unii. Za takové situace bude někdo někdy chtít odejít. A silné politické přesvědčení, že je nutno eurozónu zachovat, už také nebude existovat.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 14.7. 2015