13. 7. 2015 / Ilona Švihlíková
Na „řecké“ krizi najdeme jednu jedinou pozitivní věc – odhaluje, kdo je kdo. Nemilosrdně odkrývá, co se skrývá za evropskými kecy o solidaritě a spolupráci. Ukazuje všem, co je zač současná německá vláda. A to je velmi užitečné, i když bolestivé. Ale bez poznání pravdy se dál dostat nemůžeme.
Podívejme se na jednotlivé aktéry dramatu, které se může zdát absurdní tváří v tvář situaci, že řecká ekonomika tvoří asi 1,3% ekonomiky EU. Jenže, jak už jsem psala v předchozích článcích, ono o ekonomiku nikdy doopravdy nešlo. Ale nyní to vidíme lépe, než kdykoliv předtím.
Začněme Syrizou a jejími silnými stránkami. Jsou to jednak schopnosti ekonomické analýzy, kterou vysoce převyšuje cokoliv, co je jinak v eurozóně k mání. Problém je ovšem v tom, že z této analýzy a pochopení nedokázala, resp. částečně nemohla vyvodit dostatečné závěry. Ukázala zároveň schopnost porozumění domácí (!) vnitropolitické scéně, především v tom, že sestavila koalici se stranou, která ji kryla stranu armády. To vzhledem k řeckým dějinám není nepodstatné, i když to některé levičáky zřejmě rozčílilo, tak z taktického hlediska to byl dobrý tah. A stejně tak Syriza prokázala, že je schopná fungovat proti médiím, která jsou ve vlastnictví oligarchů, a má schopnost rychlé a efektivní mobilizace. Uvědomme si, jak vypadaly průzkumy veřejného mínění v Řecku a jaký byl výsledek referenda. Omyl v řádu 22 procentních bodů ukazuje, že tam bezesporu byl politický vliv a manipulace ohledně těchto průzkumů. S největší pravděpodobností tento tlak pocházel ze zahraničí.
Jaké chyby udělala Syriza? Chyba zásadní a největší bylo to, že neměla plán B. Ano, je třeba přiznat, že její výchozí podmínky byly nesmírně obtížné. Syriza byla sama, má na krku tři problémy najednou, nemá spojence a její ekonomika je zanedbatelně malá. Bezesporu by byly jiné šance uspět, kdyby významné postavení měly Podemos, Sinn Féin a další spřátelené strany. Plán B byl ovšem od počátku nezbytností. Vím, že Řekové nechtěli opustit eurozónu, ale přesto měla vláda mít připravený scénář využití státovek – které nejsou tak obtížné jako návrat k drachmě, včetně scénáře převzetí bank, který by byl nevyhnutelný. Bezesporu by nenastal ráj na zemi, ale byla by to varianta, se kterou by se dalo pracovat. Ignorování, ba přímo odmítání plánu B (a halasení o tom) je zásadní a totální chyba, která prokazuje naivitu představitelů Syrizy.
Něco jiného je mít lepší ekonomické argumenty, ale něco jiného je, je prosadit tváří v tvář obrovské německé moci. Koneckonců, uvědomění si tohoto faktoru přišlo, ale příliš pozdě. Odkaz: ZDE
V současné situaci má Řecko je jednu jedinou silnou kartu, a to je geopolitika. Tsipras se jí snažil částečně hrát, ale nedostatečně dle mého názoru. Důležitost Řecka jako jižního křídla NATO, plus prvotní bašty z hlediska migračních toků jsou faktory, které mohly být lépe zužitkovány. Banka BRICS se bohužel rozjíždí velmi pomalu, ale přesto by bylo záhodno, aby některých z řeckých představitelů se summitu BRICS zúčastnil. Nic jiného v tuto chvíli Řecko nemá, ale s novou „dohodou“ nejspíš padá i tato možnost.
Co víme nyní o situaci v eurozóně, potažmo EU?
Jednoznačně můžeme konstatovat, že po přijetí podmínek věřitelů, resp. Německa, je Řecko německým protektorátem. Nemůže si už absolutně dělat nárok na to, že má jen zbytky suverenity, což nejspíše ovlivní i případná další jednání o plynovodu z Ruska (turecká větev). K němu jen těžko dojde, protože by řeckou pozici posílil. Volby v Řecku nemají žádný smysl, je možné je klidně na několik dekád zrušit, Německo si tam může rovnou dosadit svého protektora, který bude „dohlížet“ nad reformami. Jak uvádí analytik Marc Ostwald (kterého cituje Guardian)
Eurozóna nemá žádnou budoucnosti (viz dále)
Je jasné přání věřitelů zničit zcela ekonomiku Řecka, je to horší „dohoda“ než ta z roku 1919 z Versailles.
Paul Krugman označuje nové podmínky za šílené a za pomstu:
Odkazy: ZDE ZDE ZDE (doporučuji rovněž prof. Bělohradského na včerejší ČT)
Vnitropolitická situace Řecka se může vyvíjet následovně: Tsipras je politická mrtvola, a nedoporučovala bych mu, aby se procházel kdekoliv v Řecku osamoceně. Syriza se nejspíše rozpadne na křídlo, které se „poddá“, a křídlo, které odmítne. Vláda se bude muset rychle rekonstruovat a země bude směřovat k předčasným volbám, které ovšem v současné eurozóně (resp. německé zóně) nedávají stejně žádný smysl. Posílit může jak Zlatý úsvit, tak i řecká komunistická strana. Ta si nyní může mnout ruce, jak došlo na její slova ohledně toho, že EU je imperialistický projekt a jediné možné řešení je z něj odejít.
Rostoucí sociální napětí, frustrace a další se mohou projevit nejen ve stávkách a dalších nepokojích, ale také v tom, co už Řekové zažili. Pokud by protesty byly masivní, použije se armáda, aby situaci – za dohledu Německa – tzv. stabilizovala. Nelze ani vyloučit přítomnost „spřátelených sil“, např. rozšíření amerických základen v oblasti, což by zároveň „vyřešilo“ vyjednávání o plynovodu.
Co k radikální levici? Bezesporu z tohoto nemůže vyjít posílena, ale:
Referendum, ať už jeho smysl byl jakýkoliv, ukázalo schopnost rychlé mobilizace a odporu. To, že NE hlasovali především mladí, je velkou naději do budoucna. V současné mocenské konstelaci a za chyb, které Syriza udělala, nemohl být odpor realizován. To ovšem neznamená, že tento potenciál odporu je mrtvý. Spíše se bude vyjadřovat jinými způsoby, přičemž riziko nasazení armády proti tomuto odporu není možné podcenit. EU ukázala, že jede německou politiku „there is no alternative“. Jakákoliv radikální levice se musí nejen z chyb Syrizy poučit, ale především si uvědomit, že současná EU plně institucionalizovala kapitalismus a bude ho prosazovat jakýmikoliv prostředky. Využití referend a dalších demokratických nástrojů se trestá (viz Papandreu, viz nyní Tsipras).
TTIP je dalším takovým pokusem, který má pevně definovat jedinou možnou cestu hospodářské politiky (tentokrát pod nadvládou USA). EU se stala ztělesněním amerického vazalství a kapitalistické logiky, v níž není místo pro alternativu. Toto je základní poučení, z něhož je třeba vyvodit důsledky pro taktiku i strategie. Mnohem intenzivnější kooperace mezi zeměmi je základní podmínkou úspěchu. Je třeba znovu vyzdvihnout die Linke, která opouštěná (neboť sociální demokracie, jak je jejím dobrým oportunistickým zvykem, plně spolupracuje s pravicí, ať jde o Řecko, či o TTIP) bojovala za poslední zbytky solidarity a také zdravého rozumu.
Krize je poučná, protože shazuje masky. Vidíme Verhofstadta jako primitivně hulákajícího Prušáka, vidíme v jeho řádění v Evropském parlamentu esenci toho, čemu se říká třídní nenávist. A vše se nám spojí v jeden celek, když se dozvíme, že právě tento pán se klepe na privatizaci řecké infrastruktury… Odkaz: ZDE
V současné situaci, která je velice nebezpečná pro elity, je jejich primárním úkolem:
semknout se (včetně sociální demokracie samozřejmě). Ohrožení jejich přežití je eminentní a dobře to vědí.
exemplárně potrestat Syrizu jako alternativu. Zadupat do země, ponížit, alternativy se nesmí tolerovat.
Najít obětního beránka za problémy v EU, tím je Řecko, resp. ti líní, neschopní Řekové, na které se my ostatní pilní, vzorní musíme skládat. Tato šovinistická rétorika samozřejmě má z úkol zakrýt třídní rozdíly, které jsou v jádru problémů. Mnoho lidí ji ale akceptuje, a politické strany (nejen vlády v Německu, ale i Finsku, Rakousku, Nizozemí) tuto hru hrají, neboť jim přináší krátkodobé politické body. Co na tom, že tato hra nemůže skončit nikdy dobře, minimálně (!) přinese rozpad EU. Evropské elity s gustem využívají argumentů „chudí slovenští (estonští...) důchodci se skládají na líné Řeky.“ Vyvolávat nenávist mezi národy patří ke standardnímu repertoáru „řešení“ krizí. (Mimochodem, podívejte se na výroky slovenského ministra financí, abyste viděli, co je to „sociální demokracie“,)
Do EU se vracejí masivně šovinistické stereotypy, které jsou politicky využívány tak, aby se odpoutávala pozornost od domácích problémů. Pokud vládnete němčinou, přečtěte si německý Focus, např., který není bulvárem. Útoky na řecké restaurace v Německu, sprostota, urážky, Řekové jako „Untermenschen“, se kterými se musí zatočit. Německo jako vzor píle, disciplinovanosti a všech ctností. A to není samozřejmě jen Focus, tato linie je patrná víceméně všemi německými médii. Pokud Vám to bude připomínat 30. léta, nedivte se. Pocit německé nadřazenosti vyplouvá plně na povrch.
Eurozóna je plně pod německou dominancí, jak ideově, tak prakticky. Katastrofální na tom je, že politika „austerity“ samozřejmě fungovat prostě nebude. Je přesnou kopií německé politiky 30. let (trvání na zlatém standardu, tj. politika interní devalvace, Brünningovy škrty – viz nynější škrty). Paradoxně škodí i samotnému Německu, přesněji řečeno německým občanům (kapitálu rozhodně ne). Jenže proto je sociální situace, kdy např. Německo má jeden z nejsilnějších sektorů pracující chudoby ve vyspělých zemích, překryta nárůstem německého šovinismu. Opět jako v 30. letech.
Eurozóna je odsouzena k zániku. Současné exemplární potrestání Řecka má za úkol dostat „do lajny“ Itálii a Francii tak, aby se celá EU začala podobat německému ideálu 28 malých Němecek. Nejenže to nebude fungovat, ale skončí to bezesporu tragicky. Země jsou příliš rozdílné, strukturálně, kulturně a nelze je napasovat na jeden „notabene pochybný“ vzor, i kdyby se vzdaly veškerých zbytečků národní suverenity a vlastních představ o hospodářské politice. Eurozóna může „fungovat“ jen na bázi trvalé stagnace řady zemí, ke které koneckonců procyklické šílenosti jako Fiskální kompakt dále přispívají. Sociální napětí nutně poroste. Taktika elit jako vždy bude najít obětního beránka, ke kterému je třeba kanalizovat hněv. V současné době to jsou Řekové, které je třeba za hrob nenávidět, opovrhovat jimi a především je zničit jako varování pro ostatní. Takhle dopadneš, když se pokusíš vzdorovat Německu! To je hlavní poselství tzv. vyjednávání. (doporučuji pro čtenáře informace např. z Guardianu, který tématu věnuje kontinuální pozornost).
Německá dominance je nezpochybnitelná. Jednak ji vidíme v dokumentech (Fiskální kompakt, který je variantou na německý ústavní zákon o vyrovnaných rozpočtech), ale také ve výsledku nedělního „vyjednávání“. Jak Francie, tak Itálie nejdříve oponovaly, ale nakonec byl plně přijat německý návrh, a varianta B bylo vyhození Řecka z eurozóny navržené Schäublem. Eurozóna (správně německá měnová zóna) je totalitní, nefunkční projekt.
Evropský integrační proces měl Německo mírově a solidárně začlenit. Jenže Německo tento projekt začalo jaksi přerůstat a nyní vidíme, že se splnilo to, o co vždy Německo usilovalo – o nadvládu nad celou Evropou. Nikoliv ovšem vojensky, nýbrž ekonomicky, což je ovšem nakonec efektivnější. Žijeme v německé Evropě.
EU v této podobě nemůže přežít. Nelze uchovat – kromě silové represe (a ekonomické války, která je de facto proti Řecku vedena) – společenství různých zemí a zároveň stavět politickou oporu na vyvolávání nenávisti vůči jiných národům. Německo nakonec evropský projekt zničí.
Uvědomme si, jaké škody napáchalo Německo na celé Evropě a jak právě poučení z dohody z Versailles formovalo politiku vůči Německu po roce 1945. Je tragikomické, že to bylo Řecko, které v roce 1953 spolu s ostatními odpouštělo Německu dluhy. Uvědomme si, že tyto historické reminiscence nutně ožívají a jaké pocity musejí v ponížených Řecích vyvolávat. Zdá se, že v současné EU platí, že základní kvalifikace na odpouštění dluhů je vyvolání dvou světových válek.
Poučení pro českou radikální levici je stále stejné. Bojovat proti šovinismu, proti obětním beránkům, kteří mají jen zakrýt moc a zájmy elit. Ve spolupráci s přáteli z dalších zemí, např. s die Linke, která v těžkých německých podmínkách stála Řekům po boku.
ČR v žádném případě nesmí vstupovat do eurozóny (a ničit si lisy na tisk vlastní měny). Jak ovšem znám českou politickou scénu, současná krize ještě zesílí touhu poklonit se Německu a rychle do Eurozóny přejít. V této souvislosti si dovolím použít výrok spisovatele Jiřího Drašnara: „Do Čech sice vždycky všechno dorazí pozdě, ale můžeš si být jistý, že když to tam dorazí, tak už je potom.“ Vzhledem k této hluboké, odpozorované pravdě, si troufnu říci, že ČR začne vstupovat do Eurozóny ve chvíli, kdy se začne rozpadat.
Vytisknout5.11. 2015 / Tomáš Vohryzka
Dva roky po oslabení koruny ČNB pokládám stejnou otázku. Co přineslo toto opatření většině lidí, běžnému občanovi, tedy zaměstnanci či důchodci? Pochopitelné především zdražení. Devalvace způsobila zdražení nejen zahraniční dovolené, ale i vyšší c...