Skutečně Němci dospěli svou pracovitostí a pílí tam, kde jsou? Zdá se, že ne.

Německý hospodářský zázrak ( I. díl)

7. 5. 2015

V naší rodině se vždy s pýchou hovořilo stále znovu o tom, jak to tehdy vlastně bylo, jak jsme si my Němci vhrnuli rukávy a tvrdou prací jsme se osvobodili z trosek prohrané války. Již velmi brzy běžely továrny na plné obrátky a všem se dařilo stále lépe a lépe. Nyní si tedy můžeme užívat zaslouženou mzdu naší práce…Rozhodl jsem ověřit tak často vyprávěný příběh německého hospodářského zázraku. 

Moje rešerše začaly v Berlíně. Nejprve chci ověřit, jakou roli hrála pověstná německá pracovitost. Na spolkovém ministerstvu hospodářství jsem si sjednal schůzku s profesorem Werner Abelshauserem. Je nejznámějším německým hospodářským historikem a bádá jménem spolkové vlády. Nikdo se tak dlouho nezabýval hospodářským zázrakem jako on. Byli Němci po 2. světové válce opravdu tak pracovití, více než všichni ostatní?

Werner Abelshauser, hospodářský historik: "Píle je vlastnost, která je poměrně rovnoměrně rozložena, alespoň v Evropě, ale také ve světě. Němci byli přirozeně pracovití, byli motivováni, ale v zásadě šlo tehdy o něco jiného, má to vlastně dimenzi „hospodské“ historky, nic jiného. "

Čísla jsou jednoznačná. Když porovnáme roční pracovní dobu v evropských zemích, tak jsme jako Němci nepracovali po druhé světové válce více, než ostatní. A ještě jedno zjištění je překvapující. Nebyli jsme jedinou zemí, které zažila hospodářský zázrak. Naopak. V celé Evropě docházelo k rekordnímu růstu. Přesto se považujeme za pilnější.

"Panuje falešný názor o příčinách hospodářského zázraku. Příčiny hospodářského zázraku, jsou velmi problematické, a ukazují, že by bylo možná lepší, postupně brát na vědomí v této oblasti výsledky výzkumu hospodářské historie."

Těžko tomu uvěřit, ale na základě výzkumu je již dlouho známo, že píle Němců nehrála v hospodářském zázraku žádnou významnou roli. To, co se stále znovu vyprávělo, tedy nesouhlasí. Jak je to tedy s ostatními „pravdami“?

Druhá věc, o které jsem se jako dítě učil, bylo to, že Německo bylo po válce v troskách. Následuje ukázka z filmu z roku 1945 (německý filmový týdeník): „Válka skončila. Německo bylo v troskách. Konec Hitlerovy éry znamenal, že vše bylo zničeno. Jak země, tak i obchod, průmysl a doprava byly zdevastovány. Všude byly vidět zničená dopravní zařízení, rozervané koleje. Jen kousek po kousku bylo možno obrovský chaos rozplést a začít a gigantickou výstavbou."

Peter Max F. Sichel – bývalý šéf CIA Berlín 

Ve Wiesbadenu jsem se setkal s Peterem Sichelem, který v roce 1945 zkoumal rozsah destrukce Německa. Sichel byl tehdy důstojníkem americké tajné služby, která se usídlila po válce ve správní budově vinných sklepů, v Sektkellerei Henkel. Vojenské letectvo (Air Force) chtělo zjistit, nakolik bombardování Německa ovlivnilo jeho průmyslovou výrobu.

"Tak jsme provedli analýzu bombardovacích svazů. Navštívili jsme hlavní cíle bombardování ve městech a v průmyslových oblastech, a vyhodnotili statisticky destrukce. Tímto způsobem bylo zjištěno, že německá průmyslová výroba nebyla nějak výrazně narušena, a škody byly rychle opraveny. 

Takže byla výroba vždy neprodleně obnovena. Bombardování bylo spíše kontraproduktivní. Zklamaní Američané tehdy zjistili, že velké množství cílů nebylo zasaženo, že minuli cíle, protože nacionální socialisté přesunuli továrny do oblastí, které byly mimo dosah spojeneckých bombardérů. Celé zbrojní továrny byly přesunuty do podzemí." 

Výsledkem bylo, že všechny tyto bombové útoky nezpůsobily předpokládané škody. Německo nebylo zpustošeno v žádném případě plošně, jak se stále tvrdilo. Proč se tedy obraz zcela vybombardované země tak dlouho zachoval v pohledu na stav Německa po válce?

Letiště Brusel 

Zde jsem měl domluvené setkání s profesorem Albrechtem Ritschelem. Albrecht Ritschl (profesor ekonomické historie, London School of Economics). Vyučuje na prestižní vysoké škole a po válce zkoumal důsledně výchozí situaci německého průmyslu. Jeho teze: stále ještě existuje zcela chybný obraz poválečného období. 

"Je zde představa, kterou znám to od svých studentů, že Německo bylo v roce 1945 zcela plochou (vybombardovanou) krajinou. Bylo by tehdy možno od Kolína nad Rýnem dohlédnout až k Braniborské bráně, tam nebyl kámen na kameni. To platí pro některá městská centra, protože v těchto místech došlo k obrovské destrukci, ale když jste přešli na předměstí, nebo když se jednalo o malá města, často tomu tak vůbec nebylo. A když se to spočítá pro celé národní hospodářství, tak přeci jen zůstala podstatná část produkčního aparátu překvapivě k dispozici, a proto nebylo nutno začínat od nuly." 

Ale obrazy až nepochopitelné destrukce vnitřních měst se vypálily do vědomí Němců. Tyto obrazy ještě zesilovaly snímky filmových týdeníků. Tyto snímky v té době shlédlo v kinech mnoho lidí. Vždycky ukazovaly jen trosky a ruiny. Samozřejmě, že byly tyto obrazy destrukce jen malým výřezem skutečnosti. Kdyby se kamera otočila o 180 stupňů, tak byste viděli neporušená předměstí. Byl by možný i pohled na úžasná zařízení a stroje průmyslu. 

Dnes již víme, že i přes zničení části produkčního parku byl německý průmyslu po druhé světové válce větší než předtím. To mělo co dělat s obrovskými investicemi v průběhu války. Podmínky byly velmi dobré. To si ale současníci neuvědomovali. Že se z této šlamastiky opět dostanou, to se jim muselo zdát jako zázrak. 

To, co mi moji rodiče vždycky vyprávěli, byla tedy jen poloviční pravda. Německo nebylo po válce ani v troskách, ani to nebyla německá píle, která udělala z těchto trosek kvetoucí krajinu. Ale pokud to není pravda, co vše je ještě falešné na naší historii hospodářského zázraku? 

Můj ekonomický zázrak začal s tím, že jsem se narodil. Vyrůstal jsem v prosperitě. Měli jsme všechno, co jsme potřebovali. Dům a dvě auta a každý rok velká cesta. Vše bylo stále lepší a lepší. Proč tomu tak bylo, to bylo mým rodičů zcela jasné, to věděli zcela přesně. 

Za to vděčím D Mark (německé marce), právě s ní začal ekonomický zázrak a Ludwig Erhard (Prosperita pro všechny) ji zavedl. Tak byl pro mne tento pan Erhard tím, co byl již dlouhou dobu pro mé rodiče, otcem D Mark. Ale je to vůbec pravda? Přišla prosperita i ve skutečnosti s D Markou? A bylo to dílem Ludwiga Erharda? 

Abych to zjistil jedu na odlehlou kasárenskou základnu v hesenské provincii. Zde má být rodiště D Mark. Zde se setkávám s Berndem Nieselem. Je správcem muzea německé měnové reformy z roku 1948, která se nachází dnes, na tomto místě. 

Bernd Niesel, Museum měnové reformy 

Jedná se o dům, kde se konala "konkláve", jak se nazýval projekt měnové reformy. Dozvídám se, že americká vojenská vláda v roce 1948 soustředila přední německé měnové experty na tzv. konkláve do Rothwestenu. Termín konkláve byl zvolen proto, že to byla podobná situace jako při konkláve v Římě při volbě papeže. 

Finanční experti zde byli odděleni od vnějšího světa, budova byla oddělena dalším plotem, a během sedmi týdnů, co zde byli, nikdy neopustil tento areál, aby byla zaručena mlčenlivost. Německá veřejnost se neměla dozvědět příliš brzy o blížící se měnové reformě. Současně měli zde shromáždění odborníci věřit tomu, že připravují důležitá rozhodnutí. 

Pravda byla jiná. Německé návrhy byly kompletně ignorovány. Všechna zadání byla stanovena již dávno předtím. Američané určili, a to v konečném důsledku vedlo k tomu, že Němci řeknou, pokud měnová reforma selže, že jsou vinni spojenci, že to neprovedli tak, jak jsme to chtěli. 

Nová měna a její kurzovní hodnota byly již dávno hotovou věcí. V Americe byly již za utajení vytištěny nové bankovky a byly dopraveny do Německa lodí. Z přístavu Bremerhaven byly bankovky v dřevěných bednách s nápisem "Bird Dog" (ohař) převezeny do Frankfurtu nad Mohanem a uloženy do nevyužívaného bunkru. Jednalo se celkem o 23 000 dřevěných beden. Ve skutečnosti to byly peníze. 

Jeden německý měnový expert v Rothwestenu nebyl. Během konkláve tady Ludwig Erhard nebyl. Pravděpodobně měnovou reformu zažil tak, jako všichni ostatní obyvatelé, když bylo dne 18. června 1948 vyhlášeno vydávání D Mark. Ale Ludwig Erhard využil příležitosti a obrátil se v rozhlasovém projevu k německému národu. 

"Měnová reforma v nás všech posílí přesvědčení, že pilný národ tvrdou prací, přes všechny nesnáze, bude znovu zdravě směřovat k novému blahobytu." Pilný národ a tvrdá práce. Když se za jeden den po měnové reformě opět naplnily výlohy zbožím, prožívali to Němci jako zázrak. Ale slavili toho nepravého. Ale Ludwig Erhard využil prospěšnost tohoto okamžiku a dále pracoval na své legendě. Prosadil se proti pokynům americké vojenské vlády, a hrdě prohlásil, že zamezil zvýšení cen. Nad tím mohli Američané jen žasnout. 

Peter Sichel bývalý šéf CIA Berlína: "Erhard by to nemohl udělat bez souhlasu Američanů. Ludwig Erhard byl pod dohledem ekonomického oddělení spojenců. Proti vůli Američanů by Erhard nemohl udělat vůbec nic." Jeho role byla v rámci měnové reformy v nejlepším případě sekundární. Ale jakou roli sehrála měnová reforma v německém hospodářském zázraku? 

"Teprve po měnové reformě, začali lidé znovu pracovat a došlo tak k obnově průmyslu. Do té doby neexistoval žádný důvod k tomu pracovat, protože do té doby tu nebyla žádná tvrdá měna, za kterou by si mohli lidé něco koupit. Měnová reforma byla velmi rychlá a velmi úspěšná. Bez ní bychom nemohli mít žádný hospodářský zázrak!" 

Pomalu jsem si začal uvědomovat, že to byli Američané, kteří po válce nastavili výhybky hospodářského rozvoje. Na měnovou reformu brzy navázal ohlášený program pomoci při rozvoji, který sliboval lepší budoucnost, Marshallův plán.

Pokračování příště.

Vytisknout