EU jako prostor války, nebezpečí, sociální nestability a vazalství

7. 5. 2015 / Ilona Švihlíková

- vnitřní problémy dané slabou ekonomickou výkonnosti, deflačním prostředím, prohlubujícími se sociálními problémy. Nedobrá ekonomická situace a vnitřní divergence uvnitř EU a uvnitř Eurozóny odrážejí do určité míry i nefunkční nastavení Eurozóny, resp. nefunkční pro určitou skupinu zemí (a obecně pro chudší skupiny obyvatel).

- Řecko a jeho (ne)setrvání v Eurozóně.

- Ukrajina – hledisko geopolitické, i socio-ekonomické

- Přílivy migrantů

- Vyjednávání smlouvy TTIP z pozice vazala

Všechny „bodáky“ mají vazbu k minulosti a k chybným rozhodnutím evropských elit. Rozhodnutí o podobě hospodářské politiky, zamířené na „austerity“, tedy na politiků škrtů a primárního cílení na fiskální konsolidaci, se ukázalo být nefunkčním a chybným. Dluhové zatížení zemí EU jako celek vzrostlo, růst je velmi slabý a nezaměstnanost v řadě zemí neakceptovatelně vysoká.

Podívejme se na „úspěch“politiky fiskální konsolidace. Můžete si všimnout, že řada „problémových“ zemí měla velmi nízký veřejný dluh v roce 2007, následně došlo k dramatickému růstu – kvůli přebírání ztrát z bankovního sektoru. Všimněte si, že španělský veřejný dluh byl v roce 2007 téměř o polovinu menší než německý.

Veřejné dluhy vybraných zemí, v % k HDP

Země	2007	2010	2014
Německo	63,7%	80,5%	74,7%
Španělsko	35,5%	60,1%	97,7%
Irsko	24,0%	87,4%	109,7%
Portugalsko	68,4%	96,2%	130,2%
Řecko	103,1% (nepotvrzeno)	146,0%	177,1%
Francie	64,4%	81,7%	95,0%
Eurozóna	66,4%	83,7%	92,2%

Zdroj: Eurostat

 

 

 

 

Míra nezaměstnanosti u vybraných zemí, v %

Země	2007	2010	2014
Německo	8,5%	7,0%	5,0%
Španělsko	8,2%	19,9%	24,5%
Irsko	4,7%	13,9%	11,3%
Portugalsko	9,1%	12,0%	14,1%
Řecko	8,4%	12,7%	26,5%
Francie	8,0%	9,3%	10,3%
Eurozóna	7,5%	10,1%	11,6%

Zdroj: Eurostat

 

HDP na hlavu (eura, stálé ceny)

 

Země	2007	2010	2014
Německo	28 975	28 957	31 103
Španělsko	23 834	22 421	22 107
Irsko	42 377	37 021	37 318
Portugalsko	15 522	15 319	14 779
Řecko	18 925	17 326	14 669
Francie	32 614	31 841	32 217

Zdroj: MMF: WEO databáze

 

Mezera výstupu (tj. rozdíl mezi ekonomickým potenciálem a reálným HDP) v %

 

Země	2007	2010	2014
Německo	2,6%	-1,5%	-0,7%
Španělsko	2,7%	-3,4%	-5,0%
Irsko	9,4%	-4,0%	-2,5%
Portugalsko	1,8%	-0,5%	-3,5%
Řecko	10,0%	3,2%	-9,4%
Francie	2,1%	-2,1%	-2,8%

Pozn. Znaménko minus znamená, že ekonomika se nachází pod svým potenciálem, čím je číslo procentuální vyšší, tím hlubší stagnace, resp. krize.

Zdroj: MMF: WEO databáze

(údaje ukazují na velmi nerovnovážný vývoj, kdy některé ekonomiky se v roce 2007 bublinovitě přehřívaly – Irsko, Řecko, aby se následně propadly do recese, v případě Řecka deprese. Nerovnovážný vývoj ukazuje na regulativní a strukturální defekty).

Smutný souhrn poskytl Joseph Stiglitz, který o Eurokrizi hovořil v Římě minulý rok. Vyčíslil ztrátu (danou politikou škrtů) na 2 biliony dolarů ročně vůči potenciálu s tím, že HDP by byl býval mohl být o 17% vyšší. HDP na hlavu se u většiny zemí nedostalo na úroveň roku 2008. Hovořil také o tom, čemu se EU vytrvale brání – nazývat věci pravými jmény. Např. přestat používat slovo stagnace u zemí jako Řecko, či Španělsko, ale deprese, která lépe vystihuje realitu. Ta je mimochodem pro Řecko horší, než pro Spojené státy období Velké deprese 30. let. Uvedl také, že dlouhodobé propady se nevykompenzují – ekonomika není jojo, které se propadne a zase hned vyskočí. Ztráta potenciálu může být „napořád“, jak známe koneckonců i z ekonomické teorie (jev hysterese). Jak často slyšíme o tom, že za vše mohou rozmařilé vlády. Kdo ale ví, že Irsko či Španělsko měly před krizí lepší fiskální situaci než nyní obdivované Německo? Zaměňování příčin a následků je jedna z největších chyb – vedle odmítání připustit si realitu – kterou evropské elity opakovaně činí. Místo toho, aby se ekonomická úroveň sbližovala, se naopak prohlubuje divergence. V nejoptimističtějším scénáři hovoří o tom, že se ztratí „jen“ následujících pět let! Recese s trojitým propadem (triple dip) prostě nejsou úplně normální situací… ZDE

Jak se často nyní tvrdívá, takové Řecko bylo bývalo nikdy nemělo být přijato do Eurozóny, protože jeho ekonomika společnou měnu prostě neunese. Nejde jen o slabou ekonomickou strukturu, chronicky špatný výběr daní a oligarchickou chobotnici. Jsou zde i důvody zcela přirozené, jako je poloha na periferii Evropy, a roztříštěnost na tisíce ostrovů, které představují z hlediska správy země obrovské náklady, které si kompaktní území ve středu Evropy ani nedokáží představit. Místo záchrany v roce 2010 mělo dojít k defaultu. Čí je to chyba, když půjčím někomu, kdo prostě nemůže objektivně vzato nikdy splatit? Nepřipomíná nám tato situace např. Spojené státy před vypuknutím hypotéční krize, kdy finanční instituce jako o závod poskytovaly hypotéky tzv. subprime klientům a vše vsadili na kartu efektu bohatství (tj. nafukování bubliny). Krásný příklad morálního hazardu v praxi, ten kdo půjčuje je spoluodpovědný, ne o nic méně než dlužník…

Německý postoj zdá se, spoléhá stále více na „vykopnutí“ Řecka z Eurozóny. Jenže, jak podotýká i Martin Wolf (FT, Mythology that blocks progress in Greece) je to falešná představa. Rozšíření destabilizující spekulace po tomto kroku by mohlo ohrozit řadu dalších zemí. Řecko je v trojích kleštích – dluhových, obecně ekonomických daných podmínkami splácení dluhu a bankovních. Nemá kontrolu nad svou měnou (není měnový suverén) a tak podléhá plně ECB. Řecký dluh je za podmínek daných Trojkou nesplatitelný, protože jen prohlubuje depresi a dluh – navzdory již provedené restrukturalizaci – dále zvyšuje. Vláda Syrizy a zřejmě obzvláště Varufakis se zřejmě spoléhaly, že situaci „vysvětlí“, ostatní to pochopí a dojde ke změně podmínek splácení nesplatitelného dluhu. Zřejmě si to mysleli o to víc, že na straně své argumentace (nikoliv radikální, ale velmi umírněné) měli řadu slavných ekonomů, Stiglitzem počínají a Krugmanem konče. Jenže – vyjednávání bohužel nereflektuje ekonomické znalosti. Není možné zapomínat, že Eurozóna v současné podobě naopak některým skupinám nadmíru svědčí. V první řadě to jsou německé elity (nikoliv německý lid). Euro je pro německou ekonomiku příjemně slabé, pokud by došlo k rozpadu Eurozóny a Německo se muselo vrátit ke své měně, posílila by tak masivně, že by to německý export přidusilo. Řecko se stalo symbolem rozmařilosti, lenosti, za které musí přijít trest (téměř Boží). Vzpomeňme na využití Kalouska u nás, nedávno i ministra Babiše, ale i na německého ministra financí Schäubleho. Řecko hraje v destrukci sociálního státu zásadní roli. Navzdory tomu, že kořeny jeho veřejného dluhu jsou podstatně komplikovanější (o obrovských vojenských výdajích se jen málokdy hovoří, např.), šlo od začátku o to, umístit dluh jako hlavní téma agendy (nikoliv sociální otázky) a ukázat trest. Před trestem není úniku – a tady nepomůže ani argumentace nárůstem sebevražd, chudoby či zmenšení ekonomiky o čtvrtinu. Propagandistická funkce Řecka je ukázat nutnost podrobit se (nejen pro Řecko, ale pro lid obecně). Proto ta obrovská nenávist k Syrize a vůbec k tomu, že si Řekové „dovolili“ zvolit si ve volbách jinak, než by si Trojka přála. Syriza musí být zničena jako nákaza, neboť touha po změně, po jiném světě by se mohla šířit a to by bylo pro elity smrtící. Ideální je samozřejmě stav, kdy se Syriza zničí (zdiskredituje) sama. Vzpomeňme, jak kancléřka Merkelová okomentovala Fiskální kompakt – nikdy nemůže být zrušen žádnou parlamentní většinou…

Stojí nade vším, nad vůlí lidu, který je údajně suverén, nad kterého se tak rády odvolávají všemožné smlouvy. Snaha postavit neodvolatelné nad vůli lidu je mimochodem intenzivně patrné i u Transatlantické dohody. Nejde „jen“ o arbitráže, jde o celkovou úvahu – jakékoliv opatření hospodářské politiky se nejprve projedná s korporacemi a pokud se zjistí, že by to ohrožovalo jejich budoucí zisky, tak prostě nebude přijato. Volební stafáž s párky (event. koblihami) může zůstat, koneckonců to má EU v preambulích.

Mark Weisbrot (Center for economic and policy research, CEPR) otevřeně řekl, že EU se snaží o oblíbenou kratochvíli západních elit – změnu režimu i v Řecku: ZDE

Všímejme si, jak se „nenápadně“ budují tyto struktury, které sešněrují prostor pro samostatnou hospodářskou politiku, pro vlastní cestu rozvoje… Za takovéto situace se země střední a východní Evropy nikdy nemohou dostat na úroveň zemí vyspělých, neboť budou neustále v pozici levné kolonie. Jde o fixaci postoje elit a jejich dominance, o kterou se v měnícím se světě stál více obávají. Je to stále stejná písnička, počínající dohodou ACTA, (kterou se prozatím? podařilo silným občanským odporem zastavit), konče Fiskálními kompakty a TTIP… Koho peklo jednou schvátí…

EU rovněž vlastní hloupostí spadla do problému Ukrajina. Těžko říct, proč evropské elity touží neustále po tom dělat Spojeným státům a jejich zájmu (řízení chaosu pro udržení hegemonie) užitečné idioty. Nechme stranou dojemné propagace, včetně šaškáren „státníků“ na Mejdanu a podívejme se na ekonomický stav Ukrajiny. Znovu připomenu, že Ukrajina je čtyřikrát (počet obyvatel) větší než Řecko a asi třikrát chudší. Jak za vnitřní situace EU budeme pomáhat Ukrajině? (vynechávám-li otázku proč?). Uvolní EU prostor pro ukrajinské občany (bez víz), stane se tedy masový odchod lidí ze zbídačené země „řešením“ a la Kosovo? Nebo to „vyřeší“ MMF se svými standardními balíčky škrtů v již tak velmi chudé zemi? Nebo snad budeme dotovat Ukrajinu ve velkém, abychom sledovali, jak zdroje mizí v černé díře oligarchických struktur, které zemi sužují už po 25 let? Jak to pomůže obyčejným Ukrajincům, kteří vlastně nikoho nezajímají?

Ukrajina ve vybraných indikátorech (dle Tradingeconomics)

Roční pokles HDP: -14,8%

HDP na hlavu: 2 138 USD (průměr Eurozóny je 31 807 USD, průměrný HDP na hlavu v Řecku je 18 146 USD)

Nezaměstnanost: 9,8%

Inflace: 45,8% (z toho potravinová: 53,4%)

Deficit běžného účtu: -9,2% (za znepokojivou se považuje hranice 5% HDP)

Průmyslová produkce: -20,2%

Příliv migrantů do EU je dán rostoucí destabilizací širokého pásu oblastí, které sahají od střední Afriky až k Afghánistánu. I zde v řadě případů hrála EU roli „podporovatele“ americké politiky, v případě Libye dokonce aktivního vykonavatele „přechodu k demokracii.“ Následkem je zhroucený stát, neuvěřitelný rozmach násilí – a kšefty po zbrojařské firmy samozřejmě. I zde se EU dostává do rozporu se svými – oficiálně deklarovanými – hodnotami, které prý deklarují tu západní nadřazenost a nutnost nést to těžké břímě světové nadvlády (v případě EU břímě vazalství vůči USA, o kterém otevřeně již před více než dvaceti lety psal Brzezinski a nyní např. P. C. Roberts).

Ani ČR za těmito trendy nezaostává. Máme už sestavené seznamy zrádců – ruských agentů - , očekávám, kdy z pravicového tisku zazní povel k tomu je věšet na nejbližší lampě. Asistovat by při tom mohl Václav Bartuška, kterého upalování a zabíjení oponentů očividně oslovuje. Odvolán ale nebude. Místo toho si české speciální jednotky v boji proti extremismu posvítily na jedno komunitní centrum, které se zastávalo lidí, kterým nebyla vyplacena mzda. Vypadá to, že jdeme s evropským proudem těch nejvyšších hodnot.

Vytisknout