Sněhurka Marine a sedm českých trpaslíků

7. 5. 2015 / Josef Brož

Otec a dcera

Kdysi jsem se potkal s jejím otcem. To bylo ještě v čase, kdy se o Jeanu-Mariem Le Penovi, zakladateli Národní fronty (FN) skoro v Česku nepsalo, a pokud vůbec – bylo to od stolu a bez konkrétní znalosti tématu. Když jsem se s ním na podzim roku 1995 setkal v jeho sídle – malém zámečku v západní části Paříže, respektive v Saint-Cloud – nemyslel jsem na nic jiného, než na to, zda poznám, které jeho oko je to skleněné (důsledek rvačky a následného šedého zákalu). Myslel jsem si, že ho ztratil ve válce v Alžírsku, kde byl nasazen.

Čas jde dál, opona se teatrálně zahýbala, a s Le Penem se od té doby udělalo tolik rozhovorů (i v Česku), že už si nikdo nepamatuje, který byl ten první. Já si to ale pamatuji, vyšel tehdy v Kudláčkově Českém týdeníku, a přijel jsem kvůli tomu za ním do Saint-Cloud. Líbili se mi ti jeho velcí dalmatini, v kinech za pár dní běžel film 101 dalmatinů, což mi tu návštěvu ještě dlouho připomínalo. To sídlo je již prodané, a na čele strany stojí jeho dcera Marine, jež se rozhodla obklopit se trochu jinými lidmi, než její otec.

Za ty tři strany rozhovoru s Le Penem jsem si na nějaký čas vysloužil pověst „kryptofašisty“. Jeden z nadějných českých diplomatů, chystající se zrovna do Paříže, mi dlouho vysvětloval, že publikací rozhovoru s Le Penem podporuji vlastně francouzský fašismus. Také jeden český vydavatel knih, který později pracoval oddaně u Václava Klause, se domníval, že jsem zakuklený fašista. Inu, časy se mění... a všechno je jinak.

Dnes už ale dávno nevadí nikomu ani Le Pen, natož jeho dcera stejného jména. Dívám se na tu ženu, jež připomíná dozorkyni „tradičních hodnot“, a ptám se sám sebe, zda to s tím drsným image nepřehání. V osobním kontaktu je oproti tomu velmi přívětivá, vůči novinářům, kteří se k ní chovají přiměřeně svému zaměření, je až neuvěřitelně laskavá. Je vtipná, občas velmi. „Všichni byli obslouženi?“ zeptala se po hodinové tiskové konferenci. Nikdo se už na nic neptal a ona si šla za paraván sundat ten dlouhý těžký kabát.

Její otec se dnes cítí zrazen, oklamán, svou dceru by nejraději viděl v pekle, vnučku Marion označil za perfidní. „Je hanebné mít stejné jméno jako předsedkyně Národní fronty,“ posteskl si pateticky v rádiu Europe 1. „Bylo by skandální, kdyby se stala prezidentkou,, když se takhle chová,“ odtušil. Pro otce je totiž čest (l´honneur) nade vše. Vše ostatní je hanebnost, zrada, úklady...

Dcera je zatím na výletě v Praze. Podepsala tady dohodu Hnutí za silnou Českou republiku v Evropě svobodných národů, jak zní nabubřele název, mající spojit malé subjekty o několika jedincích. Ale každý začátek je těžký.

Twittrovská sláva Klause

Konference, kterou pořádal v Praze ve Sněmovní ulici (a tedy v Parlamentu České republiky) dne 6. května poslanec Jiří Janeček, bývalý člen ODS, nyní předseda OK strany (rozuměj: Občanská konzervativní strana) pod názvem Evropský mír a prosperita po Evropské unii, přilákala ovšem hostů tolik, že dvacet minut před jejím zahájením stála fronta zájemců až téměř ven do Sněmovní ulice. :

Deset minut před zahájením se ještě davy tísnily před rentgeny, když tu se náhle objevil poslanec Tomio Okamura, bývalý předseda hnutí Úsvit, jenž už zdálky hlaholil: „Pusťte paní Le Pen!“ Hlouček se zavlnil...Nevím, proč by jí nikdo něchtěl pustit. Vzpupnost, s jakou se poslanec Okamura naparoval, kontrastovalo s tichým: „Bonjour!“, jež jsem zaslechl za svými zády. 

Marine Le Penová, předsedkyně hnutí, jež se v těchto dnech zmítá v křečích rodinného psychodramatu, vypadala odpočatě a odhodlaně. Snad jí povzbudil den předtím bývalý prezident Václav Klaus, s nímž se patrně shodla na všem podstatném. Našla si předtím také čas na turistickou procházku Prahou, zde.

Hlavním organizátorem celé akce je předseda OK strany Janeček, jenž se nějaký čas věnoval v „businessu“ ve školních jídelnách. Býval také kdysi Mladým sociálním demokratem. Talentovaný politik. Patrně dostal chuť na něco dalšího, a surfuje tedy na vlně nacionalismu a antievropanství. Le Penová ho za jeho „neúnavnost a odvahu“ pochválila. Evidentně ho to potěšilo.

A propos Václav Klaus. Kdo by to byl do něj řekl, že? Tento tak odhodlaný obránce trhu „bez přívlastků“, jež Marine Le Penová v tradici francouzského (nejen gaullistického, ale i pétainovského) etatismu kritizuje, tento „eurorealista“, jenž podal přihlášku do Evropské unie, se nyní chce ještě chvilku, ještě aspoň malou chvilku blýsknout v médiích – vedle ženy, s níž mají někteří nacionalisté (například britský UKIP Nigela Farage) problémy takového řádu, že kvůli tomu neustavili euroklub. Tatíček Klaus se tady alespoň objevil jako dobrý hostitel – zašel s Marine na pivo. Co měli dobrého k jídlu, Marine, ani Klaus neprozradili. Po pravdě řečeno, nikoho to ani moc nezajímalo...

V Praze byly vedle menších a ještě meších českých subjektů (nejzábavnější byl Petr Hannig ze Strany zdravého rozumu, jenž prokázal, že umí více jazyků – alespoň v osloveních) přítomni také politici z Rakouska -  Johannes Hübner (FPÖ), ale i Belgie - Tom van Grieken, předseda Vlaams Belang. Omluvili se ovšem radikální politická esa typu  Keerta Wilderse, nizozemského předsedy Strany pro svobodu (PVV) a Itala Matteo Salviniho, předsedy Liga severu (LN).

Odďábelštění

Oproti svému otci, jemuž zakázala nejen vystupovat na pravidelném shromáždění k svátku Johanky z Arcu – což je pravidelný rituál frontistů na 1. máje -, ale i vyslovovat se k aktuálním otázkám, až po relativně čerstvé vyloučení, působí dcera velmi umírněně. Chce-li zabít otce syn, jsme u klasického oidipovského syndromu, chce-li ale otce zabít dcera, antický mýtus tu nějak nehraje. Ale Marine není ani Médeia, ani Élektra, takže jde vlastně a jedině o rodinné psychodrama, na kterém by si psychoanalytik patrně vylámal zuby.

Jejího otce občas srovnávali s Hitlerem. Jeho stranu označovali za fašistickou. Nic z toho nebylo přesné. Velký a mimořádný rétor Jean-Marie Le Pen tehdy v roce 1995 na moji otázku, jímž jsme ho chtěl trochu vyvést z míry (ale nevyvedl): „Cítíte se být poctěn srovnáním s Hitlerem?“, odpověděl: „Proč ne také s Napoleonem, Césarem, Satanem nebo třeba se slonem ze zoologické zahrady?“  Po celý život snil o tom, že založí VI. Republiku, dostal se až do druhého kola prezidentských voleb onoho 21. dubna 2002, a potom nastala výměna stráží – pomalá, nenápadná dcera, jež se stala na podzim 2011 předsedkyní „jeho“ Národní fronty, mu vrazila „nůž do zad“.

V čem se vlastně liší od svého otce? Někteří komentátoři považují její „nový styl“ jen za efektní kamufláž, snahu odvést pozornost „někam jinam“. Je tomu opravdu tak?

Ve způsobech, jakým naložila nyní se svým otcem, se dcera otci skutečně podobá. Jablko nepadlo daleko od stromu... Když v roce 1998 řešil její otec odbojného rivala uvnitř strany – totiž Bruno Mégreta, zametl s ním Jean-Marie stejným způsobem, jakým s otcem nyní zametá dcera. Pozastavil mu činnost, na základě rozhodnutí výkonného výboru, a už si ani neškrtl, neboť byl vzápětí vyloučen. Ale on přitom jenom kritizoval nominaci Le Penovy ženy Jany na kandidátku do Evropského parlamentu. „Kdo mne neposlouchá, musí počítat s následky,“ pravil otec zakladatel. Dalo by se to rovněž brát jako osobní revanš tohoto politika, jenž nyní v týdeníku Le Point říká, že Marine Le Penová pouze „naplňuje jeho strategii“

Ta strategie se jmenuje francouzsky: „dediabolizace“ (oddábelštění). Oproti Marine ale Bruno Mégret nikdy neuvažoval, že by měla Francie vystoupit ze zóny euro. Otázkou ovšem zůstává, zda o to ve skutečnosti usiluje i Le Penová. Její technologie získávání popularity moci totiž využívá především negativních emocí, pocitů sociální bezmoci a nárůstu imigrace. Na nich – na těchto třech základních pilířích – staví to, co nazývá „cestou k moci“. Mnohému se zatají dech, a většina novinářů o Le Penové píše jako o „kontroverzní“, už téměř nikdo nepoužívá termín „extrémní“. Ona totiž ve skutečnosti opravdu extrémní není, kontroverzní už moc také ne.

A tak jí největší reklamou včera v Praze bylo, když skupina mladých zelených aktivistů při nástupu k mikrofonu jako jeden muž/žena (paritně jich nebylo 50:50, převažovaly ženy: 5:3), viz video z akce, začali křičet: „Fascists go home!“ Na tváři Marine Le Penové se rozhostil pobavený úsměv – ano, také kdysi byla mladá. Francouzská televize BFMTV to celé převzala, čímž ulehčila svědomí mnoha pozorovatelům, kteří si již mysleli, že Le Penová v Praze boduje. „Ještě že byli oblečení,“ pravila potom Le Penová v narážce na akce Femenu.

Strana proti systému?

Největší potíže má dcera s otcem. Možná, že se jí jen v mládí moc nevěnoval, rozhodně tím nepřispěl svým rozvodem, když bylo Marine pouhých 17 let. Ve své autobiografické knize À contre flots (Protiproud, 2006) například popisuje, že jednou z reakcí její matky Pierette Lanannové, v návaznosti na některé neuctivé výroky na její adresu, bylo rozhodnutí zapózovat si nahá v Playboyi. Její otec se oženil podruhé s Jany Paschosovou, z prvního manželství měl tři děti, z nichž Marine byla nejmladší.

Jean-Marie nyní vytýká své dceři nejvíce, že chce být „součástí systému“. Nejfrapatnější je to zejména ve snaze jeho dcery usmířit si židovskou komunitu, pro níž zůstává Le Pen navždy zapsán jako ten, který řekl: „Plynové komory byly jen takovým malým historickým detailem.“ Nedalo mi to, abych se při tiskové konferenci na tuto věc nezeptal. Bylo vidět, že jí ta otázka obtěžuje, a protože jsem se zeptal česky, chvilku to překladatelce trvalo, než k ní to spojení „plynové komory“ doběhlo. „Ach, plynové komory,“ utrousila, „na to už jsem odpovídala tolikrát.“

A následovalo sdělení, že jde o otázku, která je stará přes třicet let.  Větu pronesl její otec v září 1987, a možná, že kdyby nebylo nedávného rozhovoru pro BFMTV, kde potvrdil, že tato věta odpovídá „jeho myšlení“, možná bych se ani neptal. Je ale korektní přeložil to nedávné potvrzení v kontextu: „To, co jsem řekl, odpovídá mému myšlení, že plynové komory byly detailem války, pokud nechcete připustit, že válka byla nějakým detailem plynových komor.“ Ano, válka je hrozná věc. Na otázku novináře Jeana-Jacquese Bourdina, zda na té větě stále trvá, odpověděl: „Ano, samozřejmě. Protože věřím, že je to pravda, a nikoho by to nemělo šokovat.“ Dále podotkl: „Tato aféra byla proti mně použita, a vyzývám kohokoli, aby citoval jedinou antisemitskou větu v mém politickém životě.“

Právě tato věta ovšem způsobila, že Marine se rozhodla rozetnout gordický uzel. Nebo možná pupeční šňůru, jež jí svazuje již tolik let. Být dcerou autoritativního otce, to vyžaduje nadání a nasazení. Jak ale udělat z Národní fronty stranu, jež je dosud ve francouzském, ale i evropském kontextu vnímána jako xenofobní, antisemitská a minimálně radikálně populistická? 

Kdysi bývala politiky ze všech břehů (zejména těch dvou dominantních – tedy socialisty a gaullisty) využívána jako prostředek (a dosud se tak děje) pro posílení pevnosti vlastního elektorátu. Je stále především strašákem do zelí, byť dosahuje někdy až 30% podpory, již ovšem provází zároveň vysoká neúčast. Tvrdit proto, že Francouzi jsou rasisté, není správné: Národní frontu volí protestně a proti stávající korozi politického systému. Posilují tím ale paradoxně systém.

K tomu, aby zaujala, již Marine Le Penová nepoužívá výroky antisemitské, ale protiislámské – respektive zaměřené vůči islámské komunitě; ta nahradila dosavadní zálibu jejího otce ve výrocích, jež spadají do minulosti (takový je i její vztah k maršálu Pétainovi, jehož velká část populace nepovažuje za zrádce), ona se naopak soustředí na témata aktuální – a terorismus spjatý s islamismem k nim patří. Oslovuje tím i část židovské populace. 

Odchody židů z Francie rostou, což znepokojuje verbálně i předsedkyni Národní fronty. Vysloužila si za to pochvalu i od předsedy židovských obcí Rogera Cukiermana, viz, jenž soudí, že „osobně nemůže“ Marine Le Penové nic vytknout, neboť je, pozor: „bezúhonná“.

***

Dalo by se nad tím vlastně mávnout rukou. Kdyby... kdyby tu nebyl skutečně problém legitimity evropských a obecně politických institucí. To nejzávažnější, co předsedkyně Národní fronty říká, totiž nelze označit jen za extremismus, potažmo fašismus. Pravdu mají ti, kteří na zelené mladé křičeli, že nevědí, „co to fašismus je“. Křičeli ale vedle toho také další slova: „hovada“, nebo „jděte do hajzlu“. Jeden z nejhorlivějších stoupenců Marine Le Penové, jenž seděl přímo přede mnou, se dokonce zvedl a pateticky začal tleskat a křičet: „Vivat Marine Le Pen!“ Bylo to smutné divadlo.

Většina těch, kteří kritizují Evropu tvrdí, že evropské instituce „byly zneužity vk ovládnutí Evropy a Evropské unie“, sami se přitom hlásí k evropanství, ale evropanství tradičnímu, „Evropě svobodných a suverénních národů“. V Česku by měla pod deštníkem Marine Le Penové vzniknout platforma, jež bude posilovat „silné kandidátky plné českých patriotů“, tvrdí předseda OK strany Janeček. Marine, někdy také „modrá marína“, jak zní jedna z jejích sesterských kandidátek, se rozhodla rozšířit lagunu i do střední Evropy. 

Zatím ale Marine Le Penová vypadá jako Sněhurka, k níž se zatím vine sedm malých českých trpaslíků. Spočítejme si je: Tomio Okamura, Radim Fiala, Jiří Janeček, Petr Hannig, Jiří Pavel Pešek... (a minimálně další dva se jistě brzy najdou).

Vytisknout