Ačkoliv vietnamská válka skončila před 40 lety, její děsivé následky trvají dodnes

5. 5. 2015 / Daniel Veselý

Vietnamský premiér Nguyen Tan Dung k výročí odchodu (nebo spíš úprku) americké armády z této jihovýchodoasijské země odsoudil „nespočetné barbarské zločiny spáchané USA, které způsobily nevyčíslitelné ztráty a bolest našemu lidu a zemi ZDE“ během „Války americké agrese“, jak vietnamskou válku nazývají její primární oběti ZDE.

Vietnam byl po pádu Saigonu v roce 1975 sjednocen pod komunistickou vládou a v následujících letech ze země - především z jihu - uprchly statisíce lidí, nicméně už po nějaký čas Hanoj s Washingtonem udržují diplomatické styky. V současnosti se obě země - Vietnam a Spojené státy - stávají strategickými partnery, které spojuje společný zájem. Hanoj se tak snaží získat americké zbraně, aby se dokázala postavit rozpínavosti Číny ZDE, jak ostatně stanoví oficiální politika Obamovy administrativy spočívající v zadržování čínského vlivu ve východopacifickém regionu jak vojensky, tak ekonomicky – prostřednictvím Transpacifického partnerství (TPP) ZDE.

Avšak Bílý dům se Vietnamcům za totální devastaci jejich země nikdy oficiálně neomluvil. Bývalý americký prezident Jimmy Carter se k tomuto ožehavému tématu v době, kdy byl v úřadu, vyjádřil slovy: „Destrukce byla vzájemná. Šli jsme do Vietnamu bez touhy dobýt nějaké území nebo uplatňovat náš vliv na tamní lid. Nedomnívám se, že bychom se měli omlouvat či se za to kárat nebo přijmout status viníků ZDE.“

Tato slova jsou mimořádně cynická a lživá, vezmeme-li do úvahy další nepříliš známá fakta, která dodnes děsivé okolnosti války ve Vietnamu, potažmo celý konflikt v Indočíně, obnažují na kost. Zatímco americký generál Curtis LeMay navrhoval, aby Spojené státy prostřednictvím masivního bombardování poslaly Vietnam zpět do „doby kamenné“ (tentýž osud měl postihnout Laos a Kambodžu), byl to mezinárodní tlak, který zabránil administrativě prezidenta Nixona svrhnout na destruovanou zemi atomovou bombu. To americké vládě ale nezabránilo v tom, aby Vietnam zasypala větším množstvím munice, než bylo užito ve 2. světové válce na všech frontách ZDE.

Na druhou stranu tento jeden z bezesporu nejtragičtějších konfliktů druhé poloviny 20. století v samotných Státech probudil k životu masivní protestní hnutí proti invazi Spojených států do Vietnamu. Jeho důsledkem bylo, že následující válečná dobrodružství v režii Washingtonu až do konce studené války, ač neméně brutální, probíhala ve větším utajení, přes jeho klienty či proxy síly. Za zmínku stojí, že přítrž tomuto trendu učinila otevřená americká invaze do Panamy na sklonku roku 1989 (šlo o doktrínu, jež byla potvrzena válkou v Zálivu), v době, kdy USA překypovaly euforií v souvislosti s vítězstvím nad Sovětským svazem ve studené válce.

Dnešní americký ministr zahraničí John Kerry, jenž se osobně války zúčastnil, v roce 1971 před americkým Kongresem svědčil o „válečných zločinech spáchaných v jihovýchodní Asii, a o nikoliv izolovaných incidentech, ale o zločinech prováděných denně, a to s plným vědomím důstojníků všech šarží“ ZDE. Kerry hovořil o tom, jak se jeho kolegové veteráni „osobně dopouštěli znásilňování, uřezávali uši, hlavy či končetiny svých obětí, vyhazovali lidská těla do povětří a srovnávali se zemí celé vesnice ve stylu Čingischánových hord atd.“

Celkem známým rysem konfliktu byl otevřený rasismus, jimž Američané častovali Vietnamce ne nepodobnými způsoby, jakými nacisté deklasovali Židy a další „nečistá“ etnika. Generál William Westmoreland, jenž velel veškerým operacím americké armády ve Vietnamu v letech 1964 až 1968, prohlásil: „Orientálci nepřikládají stejnou váhu životu jako my na Západě. Život na Východě je laciný ZDE.“ To ovšem není nic nového pod slunkem, na neevropská etnika s obdobným rasistickým despektem nahlížely koloniální velmoci.

Asi nejsmutnějším aspektem „války, která neskončila“ je otřesné dědictví chemické války, kterou zahájil prezident Kennedy; symbolem rozsáhlé destrukce přetrvávající do dnešních dnů se stal neblaze proslulý Agent Orange – směs dvou smrtících herbicidů. Panel soudců, který se zabýval dopady Agentu Orange a dalších chemických látek na civilní vietnamskou populaci od roku 1961 do roku 1971, dospěl k těmto závěrům ZDE: Oběti (celkem tři miliony lidí) trpěly rakovinou, kožními chorobami, poškozením jater, plicními a srdečními onemocněními, nervovými poruchami, fyzickými deformacemi; poškozené ženy rodily (a dodnes rodí) deformované děti atd.

Panel dále uvedl, že chemická válka za zmíněné období zničila rozsáhlé lesní porosty, zdroje pitné vody, řadu komunit; vedla k vyhynutí některých zvířecích druhů v důsledku masivní deforestace, což připravilo nezanedbatelné množství tamních obyvatel o možnost obživy atd.; podle panelistů americká chemická kampaň ve Vietnamu způsobila ekocidu s trvalými negativními dopady na tamní ekosystémy ZDE.

Panelisté taktéž konstatovali, že Spojené státy se v rozporu s Chartou OSN ve Vietnamu dopustily ilegální agresivní války proti zemi, jejíž obyvatelé vedli národně osvobozenecký boj. Tato skutečnost zůstává dodnes opomíjena či přímo zamlčována, jelikož četní komentátoři a pozorovatelé mají za to, že za celou tragédií stojí komunistický virus, jenž měl být potřen v zárodku, aby se nerozšířil dále. Toto stanovisko však neobstojí, neboť tajné Nixonovo a Kissingerovo bombardování Kambodži ve svém důsledku posílilo původně chaotickou guerillu Rudých Khmérů, která se ve stejném roce, kdy americký vojenský a nevojenský personál v helikoptérách chvatně opouštěl Saigon, na Kambodžanech dopustila děsivé genocidy ZDE. Tu paradoxně ukončila vietnamská invaze o čtyři roky později. Vietnam byl „za odměnu“ potrestán čínským vpádem s podporou Bílého domu, přičemž se Pol Potovi katani v roli pomyslné hráze proti komunistickému Vietnamu dočkali dlouholetého diplomatického a finančního krytí především od Spojených států a Velké Británie ZDE. Ironie dějin, nebo logický důsledek?

Vytisknout