6. 5. 2015 / Josef Nerušil
K článku vydaném na Britských listech (a dalších médiích) „Na Pražském hradě už nejsme doma?" od Marka Adama bych rád uvedl několik upřesnění, zvláště pak k invektivám, vznešeným k roli katolické církve, píše Josef Nerušil z odboru vnějších vztahů Arcibiskupství pražského.
Je mi líto, že autor má evidentně špatné zkušenosti se způsobem prodeje vstupenek a umožněním vstupu do Zlaté uličky či do katedrály svatého Víta. V prvé řadě je ale dobré vědět, že tento způsob neplatí od včerejška, ale již léta. Za druhé je potřeba znát, že prodej vstupenek organizuje a vstupné vybírá Správa Pražského hradu (to platí i pro katedrálu). Nakonec, samotný vstup do „Chrámu Páně“ je zdarma. Platí se až za samotné brouzdání po katedrále od zadní části katedrály směrem k oltáři (stranou nechme eventualitu, že člověk vstupující s upřímným úmyslem modlitby by měl být vpuštěn dále přes turniket bez placení, leč sami jsme už mnohokrát řešili, že ostraha bez vstupenek nevpustila výpravu za doprovodu několika kněží a řádových sester – ba i jeden vysoce postavený kardinál z Německa v plném ustrojení nebyl bez vstupenky vpuštěn!).
Uvádí-li autor, že „učitel dějepisu je málem sankcionován za to, že žákům sdělí pár informací o minulosti Hradu bez placeného certifikovaného pracovníka“, rád bych jej ujistil, že my, kteří jezdíme do zahraničí s cestovními kancelářemi, zažíváme zcela stejné problémy. Každá organizovaná skupina, přestože má třeba českého průvodce, musí si najímat další průvodce tamní. Sám jsem zažil situaci, že jsme v zájezdovém autobuse po městě vozili tři další místní průvodce, jen aby byla naplněna litera předpisů. Nedivím se jim, chtějí být z něčeho živi – v tomto ohledu se nejedná o žádnou českou zvláštnost.
Zcela mimo je povzdech autora, že „pokud si takto katolická církev představuje spoluvlastnictví se státem..atd.“. Podle dohody o společné péči o katedrálu z roku 2010 je to Správa Pražského hradu, která vykonává výběr vstupného i péči o katedrálu. Katolická církev navíc nikdy nedeklarovala, že by chápala tuto smlouvu jako smlouvu o spoluvlastnictví (a smlouva samotná o tom ani není), nýbrž jako modus vivendi, který umožní bezproblémové využití katedrály k jejímu původnímu účelu –bohoslužbě.
Autor možná ani nedokáže domyslet, kolik subjektů se na provozu, programu a chodu katedrály (a celého pražského Hradu) podílí a kolik to dá úsilí prosadit hodnotnější program, který by zároveň přijaly všechny zainteresované strany. Byznys se zahraničními turisty je pak z tohoto pohledu nejjednodušší, nejméně problémový a nejjistější – byť by italské turisty při návštěvě Hradu více zajímal jejich mobil, levné pivo, nebo křivky místních dam.
Možná je tedy na místě spíše si povzdechnout – vidíte, kdyby mnozí spoluobčané nešíleli z možnosti, že katedrálu bude vlastnit a spravovat církev, mohlo to být jiné. Takto je to, žel, pláč na špatném hrobě.
4.5. 2015 / Marek Adam
Při formování vlasteneckého vědomí nelze ve výuce dějepisu opomenout návštěvu národních kulturních pokladů. Jenže - jak lze vést naši mládež k vlastenectví, když např. na Pražském hradě vznikl sprostý „kasovní systém“, kde žáci z českých škol platí p...