Německý hospodářský zázrak vyrostl z nacismu, manažersky i majetkově. Německu byla prominuta polovina dluhů. Řecko a další země se zasloužily o hospodářský zázrak Německa...

Německý hospodářský zázrak ( III. díl)

14. 5. 2015

Speerova manažerská školka: Umění ovládat bezmocné

To byl recept na úspěch německého průmyslu v průběhu války. A tak to zůstalo v mnoha oblastech i po roce 1945. Ovládnout světový trh se podařilo i bez špičkové technologie, ale přes cenově dostupné, masově vyráběné zboží. Volkswagen by také nikdy nebyl tak velký, jakým je koncern dnes, pokud by nevsadil na masový trh. Bývalý šéf společnosti Heinrich Nordhoff sledoval od začátku pouze jediný cíl: Volkswagen by se měl stát světovou jedničkou.

Carl Hahn, bývalý předseda správní rady společnosti Volkswagen: "Nordhoff byl bezpochyby šéfem a pánem koncernu. Vzpomínám si, že v Bonnu kdysi předložil plán, že bude produkovat tisíc aut za den. To bylo v tehdejším německém myšlení prostě hochštaplerství. V každém případě byl tento muž zodpovědný za úspěch. Heinrich Nordhoff ztělesnil typ kapitána hospodářského zázraku. Manažeři jako byl on začali svou kariéru v období nacistické diktatury, a plynule v ní pokračovali i po válce. Mnozí z nich byli velmi mladí, když rozjížděli zbrojní výrobu pod ministrem Albertem Speerem do neuvěřitelných objemů. Proto se jim žertem říkalo, že jsou ze Speerovy školky."

Zajímalo mě, jaké zkušenosti tito manažeři získali v totálním zbrojním válečném průmyslu nacismu.

Lutz Budrass, hospodářský historik: "Je tomu skutečně tak, že tito muži ze Speerovy školky disponovali zkušenostmi, například mohli dát povel, že příští den bude stát přede dveřmi 2 000 nuceně nasazených ruských pracovníků, potom skutečně stáli příští den u dveří. Mohli těmto nuceně nasazeným dělníkům dát povel, že musí pracovat 72 hodin týdně. To šlo jednoduše, protože to tak předpokládalo nacionálně socialistické pracovní právo. Oni tedy měli zkušenosti s výkonem moci, a tedy i s nekonečnou výkonnou mocí, kterou si přinesli z války."

Začínám si uvědomovat, že organizace práce podle principu vůdce se z pohledu těchto manažerů nejlépe hodila i pro hospodářský zázrak. V roce 1944 komandovali pracovníky na nucených pracích, teď to bylo obrovské osazenstvo levné odborné síly.

"Největší předností bylo to, že německý inženýr v roce 1947 dostával mnohem, mnohem méně peněz, než jeho britský protějšek. Můžeme si to představit tak, abychom to byli schopni pochopit, že německá válečná mašinérie na svém vrcholu pracovala možná se třemi miliony lidí, s odpovídajícím podílem inženýrů. Zbrojní produkce skončila z jednoho dne na druhý. A tak si lidé byli nuceni najít nové zaměstnání. A tak bylo možné získat vysoce kvalifikovaného inženýra koncem čtyřicátých let za relativně málo peněz."

Poválečné Německo vytvořilo pro podnikatele skutečnou klidovou zónu. Vysoce kvalifikované odborné síly za nízké mzdy, to lze považovat za pozdní plody diktatury a války.

"Němci jsou chudí, ale pracují pro každého, kdo jim zajistí nějakou možnost odpočinku. A z těchto lidí z chudých čtvrtí můžete mít jako podnikatel bezmezně podřízenou, ale zároveň vysoce kvalifikovanou pracovní sílu."

Byla to tedy zvláštní kombinace své moci si vědomých manažerů a podřízených pracovních sil, která německé podniky po válce udělala tak velké a mocné. Tak to bylo i u Volkswagenu ve Wolfsburgu. Zde byl Heinrich Nordhoff absolutním vládcem, kterého vždy následovalo osazenstvo podniku. Pro fotografii, která měla ukázat, jak se nade všemi vznáší, nechal nastoupit všechny pracovníky závodu na podnikovém dvoře.

Když Nordhoff zemřel, procházelo osazenstvo podniku okolo svého spasitele. Ve Wolfsburgu se zhroutil svět.

Oder Von Rutenberg, bývalý inženýr Volkswagen: "To bylo nejblíže srovnatelné se státním pohřbem monarchy. Tam byl jen málokdo, koho by se to bolestně nedotklo a kdo by neměl pocit, že se smrtí Nordhoffa skončila jedna éra. Tak to bylo inscenováno, ano, bylo to velmi působivé."

Fotografie z pohřbu měly ukázat, jak moc uctívá německý hospodářský zázrak své kapitány. Ale byli vlastně skutečně oněmi skvělými podnikateli?

Werner Abelshauser, hospodářský historik: "Hospodářský zázrak vytvořil podmínky, které vlastně učinily podnikatele zbytečnými. Podnikatelé jsou lidé, kteří mají talent, aby za nejistých podmínek přijali správná rozhodnutí. Takový talent je velmi vzácný. Ale právě v hospodářském zázraku nebyly trhy vůbec nejisté, směr dalšího postupu byl jasný, vždy šlo vše vzhůru. Takže nikdo nepotřeboval přijímat komplikovaná podnikatelská rozhodnutí. Nýbrž bylo potřeba v hospodářství, v podniku vše organizovat tak, aby bylo možno držet krok s tímto růstem. To oni opravdu dobře uměli."

Restituce židovského majetku na německý způsob

To znamená, že brzy běžel hospodářský zázrak jako sám od sebe, německý průmysl dosahoval dvouciferného růstu. Společnosti dosahovaly obrovských zisků, ze které si kupovaly nové zařízení, s nimiž by se dala výroba opět rozšířit. Hospodářský zázrak se zrychloval. Tak začal v polovině 50. let vzestup Německa do postavení světového mistra exportu. Ale opravdu stáli všichni na straně zisku německého hospodářského zázraku, jak to bylo znovu a znovu vyprávěno? Chci zjistit, co se stalo po válce se společnostmi, které nacisté ukradli židovským majitelům.

V Durynském provozu potkám jeho majitele Turpina Rosenthala. Je vnukem porcelánového továrníka, Philipa Rosenthala, který kdysi v Horních Francích vytvořil světově proslulou značku Rosenthal.

Turpin Rosenthal, podnikatel v oblasti porcelánu: "Když byl podnik založen, byl stejně jako jakýkoliv jiný podnik malou firmou, začínali jsme v malém. Rosenthal byl velký především v Americe, Kanadě a Austrálii a v takovýchto zemích mimo území Německa. A v Německu bylo také skvělou značkou a já předpokládám, že tak tomu bylo již v 30. letech."

V roce 1935 byla firma Rosenthal arizována. Jako Žid nemohl Philip Rosenthal vlastnit v Třetí říši žádnou společnost. Jeho rodina uprchla ze země. Po druhé světové válce se Rosenthal snažil získat rodinný podnik zpět. Čtyři roky bojoval o to, aby získat firmu zpět; na konci bylo ale, jak si Rosenthal vzpomíná, rozčarování, bylo to jako studená sprcha.

"Co je mi známo, tak rodina mého otce získala zpět 11% podílů. Jak došli na 11%, tak to já nevím. Proč nedostala 100 % je jistě součástí rešerší."

Jdu do Mnichova do Ústavu pro soudobé dějiny. Zde jsou uložena akta, která se zabývají restituci židovského majetku po válce. Historik Jürgen Lillteicher v nich pátral. Přitom narazil také na případ firmy Rosenthaler AG.

Jürgen Lillteicher, historik: "Navrácení je komplikovanou záležitostí. Arizujícím bylo již zřejmé, že jsou v dobrém postavení, protože můžou být v klidu, protože mají k dispozici jakýkoliv myslitelný čas, mohou se pokoušet vyvracet různé argumenty, pokud jsou takovéto argumenty vůbec sledovány, jakože například manželka Philipa Rosenthala nebyla žádnou Židovkou, nebo zda neinklinoval Philip Rosenthal senior ani trochu k nacismu. V podstatě se jednalo o takovou vyhýbavou strategii, i když, jakmile se podívám do zákona, vzhledem k tomu, že převod byl proveden násilně, tak je věc zcela jasná."

Po válce seděli v představenstvu Rosenthaler AG i nadále ti muži, kteří společnost převzali za pomoci nacistů. Podle dokladů vše dělali pro to, aby se zabránilo navrácení podniku. Zdá se, že v tomto směru disponovali výbornými vztahy.

"Samozřejmě, že tito podnikatelé měli dobré spojení do politiky, do administrativy a podobně. To samozřejmě využívali k posílení svého postavení v opozici. A pak se začali arizující ekonomové obracet na ministerstvo hospodářství, na ministerstvo spravedlnosti, až na Ludwiga Erharda (ministr hospodářství, později spolkový kancléř)."

Ludwig Erhard využil své vlivné postavení a žádal americkou vojenskou vládu dopisem, aby bylo zabráněno předání Rosenthal AG svému právoplatnému majiteli, a to v zájmu ekonomiky. Američané si kladli otázku, proč se Erhard tak vehementně stavěl za arizátory. Odpověď našel Jürgen Lillteicher v americkém tajném dokumentu.

"Američané zjistili, že Erhard měl dohodu o poradenství s Rosenthaler AG a ročně pobíral za poradenské služby 12 000 německých marek a v tomto případě uvedli, že tím ztrácí Erhard svou integritu. V podstatě je tím argumentováno, že se Erhard nechal prodat."

Nález byl senzací. Ukázal, že německý ministr hospodářství se spolčil s arizujícími a přitom sledoval své vlastní finanční zájmy. V tomto ohledu je zařazen v americkém zpravodajství Erhard od té doby jako úplatný.

Peter Sichel, bývalý šéf CIA Berlín: "Byla to prostě vada charakteru. Erhard se do toho nesměl vlastně vměšovat. Ale byl lačný peněz, jako mnoho jiných. Chamtivost je hrozná nemoc. Zcela zjevně rozhněvala jeho chamtivost Američany. Zasáhli a tlakem na německé politiky dosáhli toho, že v řízení o navrácení Rosenthal AG obdržela Rosenthal rodina náhradu, která však byla nižší než byla skutečná hodnota firmy ."

Vyprávěl jsem Turpinu Rosenthalovi o výsledcích mých rešerší a roli, kterou tehdy sehrál Ludwig Erhard.

„Ludwig Erhard je mi znám jako osobnost, jako jedna z postav, podílejících se na hospodářské oživení, a že sehrál ještě tuto další roli, to můj otec zcela jistě nevěděl. Říká se, že dějiny píši vždy ti, kteří zvítězili, tak je to ve válce, a tak je to také v hospodářském vývoji. A historie Rosenthalu by byla jiná, pokud by byl znám tento příběh.“

Případ Erhard vyvolává otázku, zda i ostatní politici byli připraveni hodit přes palubu morálku, aby nebyl ohrožen hospodářský zázrak. V té době Němci nekladli žádné otázky, nýbrž raději pěstovali legendu o píli, která údajně přinesla prosperitu a růst.

Velká hra: Oddlužíme Německo a budeme se z toho mít dobře. I Řecko...

Nicméně, od samého počátku se vznášel nad hospodářským zázrakem Damoklův meč. Žádná jiná země nebyla po válce tak vysoko zadlužena, jako bylo Německo. Dluhová zátěž činila 30 miliard marek, podle aktuálního ekonomického přepočtu je to téměř neuvěřitelných 500 miliard EURO. Ale pak se stal skutečně zázrak. Na Londýnské dluhové konferenci v roce 1953 byla Německu prominuta polovina všech dluhů.

Albrecht Ritschel, hospodářský historik, prozkoumal akta konference: "Představte si, že by nedošlo k žádné Londýnské dluhové smlouvě, potom by se všechny tyto dluhové smlouvy týkaly Západního Německa. Německo by bylo v takové situaci, která by nebyla lepší než jaká je dnes situace Řecka nebo Portugalska. Hospodářský zázrak mohl probíhat tak bezbolestně proto, že mimo jiné byly veřejné rozpočty oddluženy."

K tomu se navíc všechny ty země, které byly nemilosrdně vypleněny během druhé světové války Němci, v Londýně vzdaly svých nároků na odškodnění. Nechaly se přesvědčit, protože jim Američané vylíčili lákavě jiné řešení, řešení německého hospodářského zázraku, z něhož měla mít prospěch celá Evropa. Američané tehdy Evropanům řekli: "To, co potřebujete k rekonstrukci západní Evropy, to jsou německé stroje, německé lokomotivy, německé dodávky zboží všeho druhu, které mohou Němci velmi dobře zajistit. Jednoduše zcivilizujeme německou válečnou mašinerii a jejich zboží ve formě kapitálového průmyslu; přitom něco přičteme na německý kapitálový účet, ale to, co se skutečně udělalo a mělo zaplatit v dlouhodobém horizontu, to se teprve potom jednou uvidí. To se stane problémem jednou v budoucnosti. Vy budete dostávat více, než byste museli do Německa dodávat..." A takováto hra se hraje již více než šedesát let.

Velká hra, která byla tehdy dohodnuta v Londýně za zavřenými dveřmi umožnila Spolkové republice hospodářský zázrak. To byla ta hezká strana mince, ale zapomnělo se Němcům říci, že to bylo možné jen proto, že jim ostatní země odpustily dluh a zřekly se reparací. To je druhá strana hospodářského zázraku.

"Jednoduše, cynicky lze říci: Řecko si přes svůj dluh došlo pro reparace. Pokud své dluhy nezaplatí, nebo jen zčásti, a následně je odepíše, pak by mohlo argumentovat, že si je z ekonomického hlediska s věřiteli kvit."

Byli to Řekové a další evropské země, které umožnily hospodářský zázrak. A byli to Američané, kteří ze strachu před nákazou komunismu nastavili rozhodující výhybky. Pro mě je to pravdivý příběh našeho hospodářského zázraku, všechno ostatní je jen legendou.

Vytisknout