27. 2. 2015 / Milan Mundier
Franklin Delano Roosevelt, právem dnes považovaný za nejlepšího amerického prezidenta historie, kdysi řekl: „Jediné, z čeho si musíme dělat obavy, je strach.“ Jeho slova se dnes jeví ještě proročtějšími než v době, kdy byla pronesena.
Strach. To je přesně to, s čím dnes většina politiků úspěšně pracuje. Začalo to už na přelomu 40. a 50. let minulého století, kdy některé západní mocnosti začaly šířit strach z „rudého nebezpečí“. Mistrem v tomto „oboru“ byl americký senátor Joseph McCarthy, který postupně odstartoval novodobý hon na čarodějnice. Jenže tehdy se ještě mezi politiky našli tací, kteří se mu neváhali postavit. A společně s nimi i investigativní novináři jako třeba Edward R. Murrow.
Na druhé straně zeměkoule zase východní mocnosti šířily strach z amerického imperialismu a jaderné války. Dětem ve školách byly brány míry na plynové masky, kdyby náhodou strýček Sam příštího dne zaútočil.
A nyní se přesuňme do České republiky. Po pádu komunistického režimu začalo mnoho nastupujících politiků strašit tím, že by se tento režim mohl dříve nebo později vrátit. Proto musíme volit je, protože jedině oni tomu mohou zabránit. Dnes už je „komunistická karta“ mírně vybledlá, tak naši páni politici straší jinými věcmi. Tu Řeckem, tu islámem, tu Putinem.
Proč? Protože vystrašený volič se vždycky více hodí „do krámu“. Vystrašeného voliče snáze získá politik na svou stranu. „Jen se neboj, zvol si mě a já tě ochráním! Já jsem tím skutečným strážcem demokracie!“
Vystrašený volič je navíc i poslušnější volič. Jelikož má neustále z něčeho strach, nezajímá se o to, co jeho „ochránci“ právě činí. Nepřemýšlí o prohnilosti politického systému, protože se ráno probouzí a večer usíná s hrůzou, jestli třeba druhý den nepřijde o práci, jestli nezačne válka nebo jestli nepřijde o střechu nad hlavou. A mezitím se třeba na ministerstvech schvalují nevýhodné státní zakázky, prohlubuje se propojení politiky a byznysu a nadnárodní korporace zvyšují své zisky.
Když se pak objeví na scéně někdo, kdo v sobě najde odvahu poukazovat na problémy, které si druzí běžně neuvědomují, stane se takřka vyvrhelem společnosti. Pravda bývá někdy velmi bolestivá a nepopulární. Proto se ji někteří bojí vyslovovat nebo hledat. A na takovéto „vyvrhele společnosti“ je pak snadné svádět vše ostatní. Je to stará věc, možná tak stará jako lidstvo samo. Vítězové jsou oblíbení, na poražené se plive. Co na tom, že se třeba ti „poražení“ ukáží být za pár let těmi, kteří vlastně měli pravdu?
Navíc se mezi námi najdou tací, kteří mají „dar“ strach druhých zpeněžit. Můžete narazit na několik sdružení, která se sice pompézně ohání slovy jako „občanská odvaha“, ale ve skutečnosti vám vaši situaci ještě ztíží, třeba tím, že vás ve chvíli, kdy dojde na „lámání chleba“, nechají na holičkách. A vy tak na vše zůstanete sami.
Kdybych si nemyslel, že řešení existuje, psal bych tento text? Nepsal. Takže co s tím? Choďte k volbám, ale buďte obezřetní. Čtěte volební programy a všímejte si toho, jak která politická strana vede předvolební kampaň. Většina našich „partají“ vede předvolební kampaně tím způsobem, že straší voliče a říkají, v čem je konkurence horší. Nebylo by rozumnější vzbuzovat v lidech naději a říkat, v čem jsme lepší než ti druzí?
A i když pak zjistíte, že takto pozitivně „uvažuje“ jen jedna malá strana, nenechte se tím odradit, stůjte si za svým a dejte jí ve volbách hlas. V politice už dávno neplatí úměra „čím větší strana, tím lepší strana“. V těch velkých stranách také mnohdy panuje určitá atmosféra strachu. „Nesouhlasíš s tím, co si myslí stranické vedení? Tak se s tebou nebudeme bavit!“ Ale neodbíhejme...
Nebojte se oslovovat těch pár statečných, kteří to s naší společností myslí dobře, ale jsou v menšině. A nebojte se jim pomáhat. Právě oni jsou těmi hrdiny, které potřebujeme, právě oni jsou těmi, kteří chtějí druhé zbavit strachu.
Stmelujte se. Obklopujte se těmi, kteří uvažují pozitivně a nebojí se hledat pravdu. Čím více vás bude, tím budete silnější a strach menší. Nebojte se jít proti proudu.
Neodsuzuji nikoho, kdo má strach. I já mám někdy strach. Je to přirozené, je to lidské. Ale je třeba se strachem bojovat. Protože když s ním bojovat nebudeme, nebudeme nikdy svobodní. Budeme vydáni na pospas těm, kteří mají také strach, ale strach, který je jiný než ten náš. Je to strach o moc.
Vytisknout15.4. 2015 / Milan Mundier
Asi před týdnem se znovu objevila zpráva, že se poslanec za ČSSD Jaroslav Foldyna chystá v rámci své strany založit levicovou platformu DOLEVA. Netrvalo dlouho a tento úmysl se změnil v realitu. O čem to ale vypovídá? O demokracii v ČSSD? O s...