Přestaňme donekonečna omlouvat a "chápat" vrahy
Která z obětí Zdeňka Kováře byla vlastně "společností, co se na něj vykašlala"?
25. 2. 2015 / Karel Dolejší
Případ masového vraha z Uherského Brodu Zdeňka Kováře budou kriminalisté jistě vyšetřovat ještě přinejmenším týdny. Nezaměstnaný, bývalý elektrikář s psychicky nemocnou manželkou, kterého okolí popisuje jako psychicky labilního, zabil osm lidí a pak sám sebe. Boris Cvek ZDE píše, že "tito lidé na dně mají pravdu, když cítí, že společnost se na ně vykašlala, a když se jí chtějí pomstít". "Společnost" ovšem nemá adresu, nikde nebydlí - a docela určitě se nenacházela v restauraci, kam přišel Zdeněk Kovář vraždit.
Sociální redukcionismus, který všechny společenské patologie vysvětluje sociální situací, nikdy nebyl s to náležitě vysvětlovat trendy v oblasti vražd ani sebevražednosti. Již od klasických studií z pera Durkheima a Masaryka je známo, že sociální podmínky obecně zločiny na životě nevysvětlují a jedná se o podstatně komplikovanější fenomén, při němž hrají velevýznamnou roli takové věci jako kultura, tradice, individuální psychické ustrojení.
Nikdo z těch, které vrah Kovář zabil, nezavinil ani jeho nezaměstnanost, ani nemoc jeho ženy. V jakém smyslu by tedy bylo možno tvrdit, že má vrah "pravdu"? A i kdyby se jeho terčem stali skutečně ti, kdo mu ublížili, nikoliv náhodní hosté, kteří měli prostě smůlu a nacházeli se v nepravý čas na špatném místě - budeme tedy sankcionovat osobní pomstu, jestliže vláda zákona je nemyslitelná bez monopolu státu na použití násilí? Kam taková cesta vede? Do Sýrie? Na Ukrajinu? Každý, kdo se cítí frustrován a ublížen, postupuje správně, když sahá k násilí, protože "má pravdu"? Jeho osobní pocity odstrčenosti jsou snad důkazem, který opravňuje zabíjení? V čem se tak zásadně liší frustrovaný Kovář od frustrovaného Mašína, jenž podřezal pokladníka?
Platí, že ti kdo podobnou nezáviděníhodnou situaci jako Kovář každodenně snášejí a nikomu se nemstí, "pravdu" nemají? Znamená to, že to nejsou slušní lidé, ale - zbabělci, kterým chybí odvaha k odplatě?
Sigmund Freud ve slavném eseji Nespokojenost v kultuře odmítl myšlenku, že by člověk žijící ve společnosti mohl někdy vůbec dosáhnout dokonalého štěstí. Toho nedosahuje nikdo, ani ti nejvýše postavení. Sociálně znevýhodnění samozřejmě trpí nepoměrně více než miliardáři, které ale doopravdy nemusíme litovat.
Osobně bych však raději vždy s úctou upozorňoval na nezměrnou každodenní trpělivost těch, kdo se za své frustrace a pocity pokoření nemstí na náhodně vybraných obětech, než na ty, kdo si svých subjektivních prožitků cení více než životů jiných lidí.
Vytisknout