Babišova republika

28. 2. 2015 / Štěpán Steiger

Předem se omlouvám: nejde mi o analýzu (ačkoliv bych ji rád udělal), vlastně ani o komentář – jak totiž komentovat budoucnost? Ale nepíši ani předpověď, o niž se kdysi pokoušeli úředně pověření prognostici. (Ti, které mám na mysli, pocházeli – jaká náhoda! – z Prognostického ústavu, ať už šlo o jeho ředitele Valtra Komárka nebo jemu podřízené jako Václava Klause, Miloše Zemana nebo Vladimíra Dlouhého. Mimochodem Valtr Komárek byl jediný, kdo se o výhled/prognózu jako souvislý dokument pokusil. Ostatní, jejichž politická dráha byla potom delší než Komárkova, na úvahy o budoucnosti vůbec nemysleli - jako na ně myslí sotva který politik. Politici žijí přítomností a jejich horizont málokdy překračuje volební období.)

Mně jde o několik myšlenek, vyvolaných opakujícími se výsledky průzkumů veřejného mínění. Bezprostřední nápad na článek mi daly dva titulky komentářů autorů, jejichž postřehy si pravidelně se zájmem – třeba i nesouhlasným - rád přečtu: Alexandr Mitrofanov pojmenoval svůj text „Pravice na dně“, Lukáš Jelínek svoje konstatování „Černá díra na levici" (obojí vyšlo v Právu 23. tm.)

Jestliže Mitrofanov končí své rozjímání prorocky: „Pravice je na dně. Jedinou výhodou takové pozice je. že se můžete ihned odrazit, až přijde vhodná chvíle. Ta ovšem není vidět ani námořním dalekohledem,“ Jelínek sice konstatuje na levici „černou díru“, do níž „mimo prostor a čas“ mizí „nepokojní levicoví aktivisté“, nápravu však – jako „správný“ sociální demokrat – vidí nikoli ve změně systému (bože chraň, to se v žádné, tím méně české socdem nenosí sto let, od konce první světové války), nýbrž v „rozhýbání politiky“. Je tedy poměrný optimista.

Přes tento rozdílný pohled na dvě v současnosti největší (nejsilnější?) politické strany v této zemi oba autoři, jeden explicitně, druhý v náznaku (černá díra levice), nevěří na jejich budoucnost. Jejich pesimismus sdílím, moje fantasie – nikoli vize! – nabízí místo toho něco jako „střed“ (který jindy v politice nesnáším): stát – zemi – v režii Andreje Babiše.

Pokud totiž bude současný trend pokračovat, budou v příštích několika letech na české politické scéně rozhodující dvě politické strany - s houštím stran drobných, zčásti nově vznikajících (poté, co jiné malé zanikly). Andrej Babiš se stane výkonným ředitelem firmy Česká republika.

Výhody jeho ANO (třebaže nespokojených občanů může jeho zásluhou ubývat) jsou zcela v souladu se současností (leckdo může říct modernitou): strana založená úspěšným podnikatelem, bez toho, čemu se jinak obvykle říká program (na vysvětlenou: jako program si představuji ucelený, souvislý výklad cílů a prostředků k jejich dosažení jakož i ideový základ projektu). Má přitom protestní charakter – který je vyjádřen už v názvu - čímž okamžitě přiláká spoustu sympatizantů, poněvadž společenský systém, v němž vzniká, produkuje trvale „nespokojenost“ všeho druhu.

Programová neurčitost znamená, že strana se neobrací na žádnou konkrétní sociální skupinu, vyhovuje tak „všem“ a podle dané situace, uzná-li to vedoucí představitel, se dokáže profilovat více ve prospěch těch voličů, od nichž očekává větší příklon. Obecně ovšem předpokládám – také vzhledem k faktu, že zakladatel je multimilionář – že orientace bude dána spíš tzv. střední třídou než „nižšími“ („sociálně slabými“) vrstvami. (Bez analýzy aspoň dílčí si netroufám na podrobnější rozlišení.)

Sociální rozvrstvení ČR se v nejbližších letech podstatně sotva změní. Krize svou hloubkou nebo rozsahem podobná té, kterou svět prošel v letech 2007 – 2010, se v tuto chvíli nezdá příliš pravděpodobná – „vyhlídky“ příslušných institucí jako jsou Světová banka, Mezinárodní měnový fond nebo OECD sice nejsou zrovna optimistické, shodují se však na mírném hospodářském růstu. Česko do tohoto rámce zapadá a mám-li užít obvyklý poukaz na největšího odběratele českých výrobků, Spolkovou republiku Německo, pak se zdá, že ani naši zemi nečeká hlubší ekonomický propad.

(„Hlubší“ říkám proto, že výkyvy hospodářského vývoje jsou samozřejmou součástí kapitalistické ekonomiky, takže případný dočasný pokles nelze vyloučit.)

Fakta této vsuvky jsou základem předpokladu, že v ČR v nejbližších letech – tedy ve zbytku tohoto volebního období a v období následujícím – nedojde k žádným výrazným politickým změnám neřku-li zvratu.

Pravice, soudě podle současné situace, je opravdu bez vyhlídek na podstatné zlepšení – nemá totiž co nabídnout voličům kromě kritiky takřka každého kroku vlády (přičemž Česká (!) televize neustává udržovat ve veřejném povědomí imidž pana Kalouska coby věcného – i věčného – kritika chybných kroků zejména finančních).

Čemu se v této zemi říká levice – co např. politolog Jiří Pehe nazývá demokratickou levicí – tedy ČSSD, má i vzhledem k postavení pravice reálné vyhlídky udržet své postavení.

Andrej Babiš v ní má jediného vážného konkurenta, jinými slovy i jediného seriózního spoluhráče. Jediné, oč by se tudíž v příštích volbách mohly tyto dvě strany – pardon, jedno hnutí a jedna strana – přetahovat je rozdíl několika málo procent hlasů, o něž jedna bude silnější. Vypadá to na Babišovu republiku.

Závěrečná poznámka: text byl dopsán dva dny před sněmem/konferencí hnutí ANO. Nečekal jsem na jeho dozvuky; sněm sice provede patrně jisté kosmetické úpravy ve složení vedoucích orgánů, nezmění však jistě nic ani na jeho řízení ani jeho směřování – k republice Andreje Babiše.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 27.2. 2015