Zrádci?!

Solidarita místo odsouzení

26. 2. 2015 / Ilona Švihlíková

Již ve svém předcházejícím článku jsem psala o tom, že Řecko je v extrémně komplikované pozici. Nejenže je sevřeno vysokým veřejném dluhem, ale především je v měnové unii, ve které hlavní aktéři totálně nerozumí makroekonomii. Možná ji spíše rozumět nechtějí, protože prostředí takto nastavené německým elitám (nikoliv lidem!) dobře vyhovuje. Vyhlášení defaultu (bankrotu státu) není nic extra příjemného, ale máme řadu příkladů zemí, kterým to naopak ulevilo a byly schopny následně obnovit slušný ekonomický růst. Máme už i precedentní příklady pro default vedený dlužníkem. Jenže hospodářská a měnová unie, neboli Eurozóna je taková zvláštní chytrá horákyně. Chce společná pravidla, ale nebere v úvahu velmi odlišnou ekonomickou úroveň a strukturu daných zemí, chce fungovat jako jednotné měnové území, ale odmítá fiskální redistribuci, ba dokonce toleruje ve svých řadách daňové ráje, což už je vrchol absurdity.

Přidejme k tomu, že Syriza se dostala k moci za velmi obtížné domácí situace. Napsáno o ní bylo už moc, takže zřejmě není nutné opakovat exodus mladých ze země (není divu, při nezaměstnanosti mladých dosahující k 60%), desetitisíce domácností bez elektřiny, nárůst chudoby atd. Možná to jen vyvolává otázku, jestli se tzv. radikální levice nedostává k moci jenom, když je takhle zle, aby se od ní následně čekaly zázraky jaksi na počkání.

Kromě toho si dovolím připomenout, že těžko lze čekat zásadní systémovou změnu od země, která netvoří „srdce“ systému. I když může neúspěch Syrizy působit depresivně, a úspěch inspirovat, hlavní bude stejně dění ve Spojených státech a Německu. Nechci tím vítězství Syrizy nijak umenšovat, a už vůbec ne důležitost hnutí jako je Podemos, ale je prostě potřeba mít smysl pro realitu a pochopení struktur neoliberálního kapitalismu. (K Německu vkládám jednu zajímavou analýzu ZDE)

Řecko by mohlo (a dokonce si myslím, že by i mělo) zvýraznit svou důležitost minimálně pro EU přes svou polohu. Poloha je ekonomicky nevýhodná – periferie Evropy, roztroušená po ostrůvcích, které vyvolávají obrovské náklady oproti kompaktním územím ležícím v centru Evropy. Ale, podíváme-li se na to očima geopolitiky, uvidíme, že Řecko se může lehce stát obrannou evropskou linií proti expanzi islámského extremismu. Turecko, které má s tzv. Islámským státem mnohem menší problém, než by se na člena NATO, slušelo, je hodně blízko. Druhý argument, který se může dostat do rozporu s tím prvním, je otázka stavby plynovodu South Stream přes Turecko, s „odbočkou“ do Řecka, který by se naopak mohl stát stabilizujícím faktorem a bezesporu by zvýšil důležitost Řecka jako tranzitní země.

Nová řecká vláda má v Eurozóně mnoho nepřátel, jak již bezesporu zjistila a vůbec to není tím, že by navrhovala ekonomické nesmysly. Naopak, řada jejích návrhů je rozumná, často přímo vynikající. Ovšem vlády zemí jako je Portugalsko, či Irsko si nutně budou přát selhání Syrizy, neboť jedině tak uhájí politiku, kterou prosazují, resp. jak převzaly od Troiky. Pokud by Syriza hladce uspěla, jejich neúspěch by byl naopak zaručen. Je proto v jejich bytostném zájmu ukázat, že to „nejde jinak“, a že v prostoru, který se v preambulích chlubí zónou demokracie a svobody, není možná jiná cesta, než proškrtání se k smrti.

Nejde tedy ani tak o řecký veřejný dluh, ale o podmínky s ním svázané. Současná neoliberální ekonomická politika je přímo životně spojena s tím, vytvořit takové legislativní mechanismy, aby se žádným vyjednáváním apod. nedaly odstranit a pokud možno zcela utlumily vliv občanů. Výčet může být dlouhý, od arbitrážních doložek investor-stát, po Fiskální kompakty, závazky z institucí jako je WTO atd. Vzpomeňme na kancléřku Merkelovou, která na rovinu řekla, o co jde: jde o to, aby taková ujednání jako je Fiskální kompakt nemohla být nikdy zvrácena žádnou parlamentní většinou. Tvoří se nám tu zkrátka (a TTIP má být další smlouvou tohoto typu) totalitní nadrámec, z něhož není možné uniknout žádným běžným demokratickým procesem – až na ten jeden nejradikálnější, kterému říkáme revoluce. ZDE

Reuters zveřejnil dopis řeckého ministra financí obsahující navrhované „reformy“, takže se čtenář může navrhovaná opatření posoudit sám, ZDE

Část opatření se týká výběru daní, který je v Řecku tradičně problémový. Zlepšení daňového inkasa, rozšířených definic daňových podvodů a vyhýbání se dani, boje proti transferovým cenám působí pozitivně. Za zmínku stojí formulace: „Budeme pracovat na nové kultuře dodržování daňové povinnosti, abych všechny části společnosti a především ti bohatí, spravedlivě přispívali na financování veřejných politik. V tomto kontextu vytvoříme s našimi evropskými a mezinárodními partnery databázi bohatství, které bude daňovým úřadům pomáhat vyhodnotit věrohodnost předcházejících výnosů z daně z příjmů.“

Kromě zlepšení fiskálního dohledu a fungování různých institucí, najdeme také zajištění univerzálního přístupu ke zdravotní péči. Další opatření jsou zaměřena na zamezení pašování paliv a tabáku, boje proti praní špinavých peněz, zpřesnění rámec pro veřejné zakázky atd. Nejsou to věru radikální opatření, ale jsou dominantně zaměřena na příjmovou stranu rozpočtu, která byla dlouhodobě podceňována (s výjimkou zvýšení DPH, která dopadá nejvíce na nejchudší).

Spornější už jsou opatření na podporu růstu. Zde najdeme např. příslib nezpochybňovat již provedené privatizace. Pro nové ovšem bude platit individuální posuzování každého případu tak, aby došlo pro stát k maximalizaci přínosu, stejně tak jako zajištění veřejných statků. Právě tato část ale radikální členy Syrizy silně odpuzuje a vyvolává v koalici rozpory.

V části věnované pracovnímu trhu je přímá odvolávka na výstupy Mezinárodní organizace práce, zeslabená je formulace o zvyšování minimální mzdy, nikam ovšem nezmizela. Nikam nezmizela ani část týkající se humanitární krize (zajištění potravin, příbytku, zdravotních služeb a energie), zmíněno je i vyhodnocení projektu minimálního zaručeného příjmu (někdy také nepodmíněného základního příjmu).

Ano, není to revoluční program. Očekávání – možná více v zahraničí než v Řecku samotném – asi byla větší. Zdůrazněme ale ještě jednou, v jakém časovém presu se Syriza ocitla a že je bez přehánění jednou z prvních výsep boje proti neoliberální politice. A zde je potřeba maximálně ocenit solidaritu německé die Linke, jejíž role může být pro budoucí vývoj klíčová.

Je dobře a je i zcela pochopitelné, že se uvnitř Syrizy povede zřejmě i dost razantní debata o prosazování programu, dokonce možná více o taktice než obsahu. Nechci dávat knížecí rady, ale myslím, že pro další měsíce je vhodné mít připravený nejen plán B, ale i C, event. další varianty. Zdá se, že někteří představitelé Syrizy se domnívali, že racionálními argumenty (jak svými, tak ekonomů jako je Stiglitz, Flassbeck, Münchau) budou schopni narušit německou ideovou hegemonii Eurozóny. Tato představa se nenaplnila, i když nelze zcela ignorovat slabou odezvu od určitých politických představitelů (Francie, Itálie).

Je dále jasné, že vláda byla zvolena v období, kdy se vlastně okamžitě dostala pod tlak a vybírání vkladů řeckými občany její snažení zrovna dvakrát neulehčilo. Pro další cca 4 měsíce získaného času je podle mého názoru vhodné absolutně nevylučovat odchod z Eurozóny. Protože, pokud zde nebudou vypracované scénáře/varianty dalšího postupu, pak se nebude jednat o získání času, ale prostě o neustálé opakování stejného scénáře. Syrizu se budou snažit znovu zatlačit do kouta, je ovšem absurdní, aby se tam zatlačila dobrovolně sama. Není třeba o tom všude halasit, ale mít k dispozici propočty a postup, a především mít analýzu, kolik by takový odchod z Eurozóny stál ostatní členy, jaké by měl dopady na vzájemný obchod a fungování bankovního systému. Německý ministr financí na nic jiného, než kolik to německé poplatníky bude stát, neslyší, tak by ta čísla (včetně závazků propojení mezi řeckou centrální bankou a ECB ZDE ) měl dostat na stůl a měla by se především stát tématem veřejné agendy.

Ať už je odchod z Eurozóny preferovanou variantou či ne, rozhodně bych neodepisovala možnost zavedení paralelní měny (geuro, drachma II). I řecký ministr financí Varoufakis se o této možnosti zmiňoval. Domnívám se, že zdůrazňování toho, že plán B neexistuje, není z hlediska dalšího vývoje pro Syrizu vhodné.

Syriza a její další počínání bude velmi poučné i pro Českou republiku. Jednak z hlediska samotného fungování Eurozóny, tedy způsoby „vynucování disciplíny“ by pro zemi, která zatím (dodávám: zaplaťpánbůh) v tomto úchvatném společenství není, nadmíru didaktické. Spíše bych to ovšem směřovala k aktivním občanům, protože od vlády, která si schválí finanční ústavu, bych reflexi věru nečekala. Kde chybí elementární znalosti makroekonomie, tam ani čert nebere.

Bohužel právě dění kolem Syrizy ukazuje, jak umí někteří odsoudit rychlostí blesku. Už chybí jen ono: pověste Varoufakise, zradil! Podívejme se na sebe sebekriticky, jak nejsme často schopni v rámci levicových aktivit v ČR řešit ani minoritní problémy, natož pak svádět takové bitvy, před kterými stojí Syriza. Hledejme společně se Syrizou, die Linke či Podemos prosím raději cesty ke zlepšení situace než zrádce.

Vytisknout