Světem badatele Jaroslava Šestáka

27. 2. 2015 / Michal Giboda

Je třeba říct, že jak vystavené fotografie, tak ty publikované v knize jsou černobílé a snesou kritéria vysoké profesionality v postřehu okamžiků, v rámovaní a kompozici, ve hře světla a stínů a emočním zaujetí.

Kniha je tematicky tak různorodá jak mnohovrstvý byl osobní a profesní život autora. Úvodní kapitolu nazval Kořeny a druhá má název Rodina. V první žertovně popisuje svou genezi badatele od školních lavic až po věhlasná mezinárodní sympozia, kde se proslavil svým zvykem jezdit na konference s ruksakem, v němž měl nezbytný spacák umožňující přespat jak v pustině velehor, tak v parcích velkoměst. Jsou zde vypovědí o úctě k předkům, rodnému kraji, o lásce a oddanosti k manželce, dětem i potomkům, kteří tvořili „bázi“, na niž se nedočkavě vracel po toulkách světem. Rodina byla rozhodujícím kritériem při volbě mezi lukrativními nabídkami  vědecké práce na zavedených vědeckých pracovištích v zahraničí, spojených s lákavým finančním oceněním. Volba padla vždy na návraty ke kořenům, kde jsou kamarádi, s nimiž „hrál kuličky“, jak říkával Jan Werich. Šesták to hodnotí slovy: „Dosáhl jsem mnoho vědeckých postů, ale největší odměnou stejně bylo vždy osobní uznání mé práce rodinou a kolegy. Nejvíce si cením i toho, že mě kamarád, sochař Jarda, pozval, abych pokřtil jeho knihu.“ Ani doma neměl nouzi o „lukrativní posty“: (i) funkci ředitele Laboratoře anorganické chemie AV, (ii) během krátké politické kariéry se mohl stát starostou Prahy 5, (iii) spoluzakládal Fakultu humanitních studií University Karlovy v Praze, kde ho studenti navrhli na post děkana, ale nabídku odmítl. (iv) Byl také navržen na ředitele Grantové agentury AV ČR a poslední šancí byla funkce vedoucího katedry na domovské VŠCHT. Neuspěl, chtěl po členech katedry vědecké výkony. Šesták tuto kapitolu uzavírá smířen se životem, i tím profesionálním: „Koneckonců děti dospěly a já mohu mít pocit spokojeného života.“

Třetí kapitola knihy má název Cesty. Popisuje v ní řadu nezvyklých výprav, např. autostopem za severní polární kruh nebo do dalekého Himaláje, expedice do hor Kavkazu a Pamíru nebo cesty po Americe, Číně a Austrálii, což doplňuje svým filosoficky laděným komentářem. Dlouhý je seznám zemí všech kontinentů, ale přiznává, že svět asijský je mu svou hřejivou pohostinností a vnitřním klidem přenášejícím se i na hosta, nejbližší. Japonsko je země, kam se rád vracel meditovat, zatímco Čínu a Indii vyhodnotil jako země, kde už ani víc lidí být nemůže. Každá z cest, služebních i soukromých, je plná dobrodružství, hraničících někdy i střetem se zákonem. Za socialismu bylo nutné mít vhodné kontakty pro Za socializmu bylo nutno pěstovat vhodné kontakty k tomu, aby člověk mohl získat devizový příslib který je příslibem vycestovat do vonných dálek. Ten zajišťoval částečně Aleš, farář církve Československé husitské, který měl mezi „kádry“ hodně přátel jenž oslovoval „bratře tajemníku“ jako odpověď na oslovení „soudruhu faráři“. V chudých zemích, šlo mnohé „překážky“ uplatit, uplatit, naklonit si dárkem a uměním se dorozumět „řečí těla“, tóninou slov i mimikou obličeje, gestikulací rukou a někde objetím, poplácáním po rameni, což jinde je bráno jako vlezlost a urážka.

Kapitola Cesta končí okradením v pákistánském městě Lahore (Láhaur) dobře organizovaným gangem a návštěvou československého velvyslanectví v Dillí, kde hledali pomoc s prodloužením výjezdní doložky. Jediným bouchnutím razítka jim velvyslanec prodlužuje výjezdní doložky o celé tři měsíce. Na hranici jsou při návratu podrobeni důkladné prohlídce; byli podezřelí, vraceli se domů před vypršením výjezdní doložky, zatímco všichni zůstávají „venku“ až do posledních hodin platnosti doložky.

Křestním otcem knihy byl Jiří Grygar, který Šestákův široký záběr aktivit přirovnal k mnohovrstevnému životu Milana Rastislava Štefánika. Sám se přiznal, že Štefánkův život a astronomické bádání ho inspirovaly ke studiu astronomie.

Kniha by se mohla stát bestsellerem pro všechny, kteří milují vzrušující příběhy, vtip, nevšednost, dobrodružství a krásy přírody. V recenzi se málokdy objeví poznámka, že koupí knihy pomůžete „umořit“ téměř 50 tisíc dluhu, jimiž J. Šesták doplatil výdaje spojené s její publikací, a to vzdor tomu, že byla vydána pod patronátem a s finančním přispěním dalších devíti institucí.

Vytisknout