Zapomínání po německu

27. 2. 2015 / Jan Mareš

Autorům, a celému českému mediálnímu establishmentu, ale naprosto ušla na internetu v Německu hojně diskutovaná " studie univerzity Bielefeld ", podle níž se 55% respondentů „zlobí, že jsou stále Němcům předhazovány přečiny vůči židům“. 49 % jich „toho má dost“. 18% se také domnívá, že židé jsou na svém pronásledování spoluvinni a o tři procenta méně má za to, že židé mají v Německu příliš velký vliv. Poslední dva údaje jsou asi vyšší, než by většina z nás ráda, ale asi nikoho zase tak nepřekvapí (podle studie se s těmito názory ztotožňovali více lidé nad 60 let). Co ale říci na to, že 70 let po konci druhé války více než polovina Němců toho připomínání má dost a chce udělat „tlustou čáru“ (studie užívá termínu „Schlussstrich-Mentalität“) za historií? K tématu se v  " krátkém komentáři " vyjádřila moderátorka pořadu Panorama státní televize ARD (neplést se stejnojmennou výplní vysílacího času na ČT2!) Anja Reschke a na německých internetech se strhla bouře. V komentáři především jiné zaznělo:

„V dějinách nejsou žádné tlusté čáry, v žádných dějinách. Samozřejmě, raději budeme vzpomínat na Karla Velikého, Bismarka, nebo znovusjednocení – ale Osvětim se přece také stala. Proč bychom měli zrovna kapitolu pronásledování židů nechat za sebou? Tato část našich dějin je ve své zrůdnosti tak jedinečná, že nejde zapomenout.“

Na závěr dodala Reschke, že po sledování dokumentu o Osvětimi jí bylo zle a nemohla spát, načež přepnula na jiný kanál, kde zrovna probíhal přenos z demonstrace Pegidy. Pak jí prý bylo pravdu zle.

Zatímco tisíce lidí „lajkovalo“ a „tvítovalo“ proslov, museli prý tři zaměstnanci bděle střežit diskuzní sekci pořadu a " vymazávat „antisemitské příspěvky“ " (mimochodem stojí za povšimnutí, že cenzura je v Německu legitimní prostředek usměrňování diskurzu) (Pozn. red. Nejen v Německu, v západních státech je běžné, že pokud internetový diskutér spáchá na fóru trestný čin, trestně odpovědný je – právem – provozovatel serveru.).

Z negativních reakcí, které například na Youtube nebo v diskuzních sekcích bulvárních médiích převažují, je vidět, že se mnozí Němci (tedy mnozí z těch, kteří mají  přístup na internet) z velké části ztotožňují s přesně těmi postoji, které Reschke kritizovala. Zastánci Schlussstrichu se nerekrutují jenom z řad nerdů, konspiračních teoretiků, pegidovců a nácků (to by jich nebylo 55%). I jinak celkem normální lidé si stěžují na každoroční připomínání viny a snaží se vytvářet paralely k jiným genocidám (nejčastěji amerických domorodců), kvůli kterým se prý nikdo nestydí.

Obdobné, i když trochu odlehčené, reakce vyvolaly řecké zmínky o nevyrovnaném (ve skutečnosti odpuštěném) německém dluhu za škody způsobené ve druhé světové válce. Mnoho diskutujících si ulevilo vtipnou, ale naprosto nepřesnou anekdotou o splacení dluhu tehdejší měnou, protože tehdy přece prý chleba stál 10 miliard, takže se Řekům pošle 10 euro (jde o záměnu inflace z poloviny dvacátých let a druhé světové války).

Jak Anja Reschke bystře poznamenala ve svém komentáři, Němci vzpomínají rádi. Ať už na zmíněného Karla Velikého, na založení svého rodného města, na velké skladatele, spisovatele, filosofy (zatímco my máme v zahraničí Česká centra, Němci mají Goethe Instituty). Mezi největší atrakce německých měst patří památky a muzea, například dosti neapologeticky pojmenované Deutsches Museum v Mnichově.

Historii tedy Němci mají rádi. Ale jen tu „dobrou“, tu negativní by mnozí nejraději vymazali. O tom se může kupříkladu přesvědčit návštěvník bezplatného muzea/návštěvnického centra Alter Hof v Mnichově, kde expozice detailně dokumentuje historii města od založení do dneška, tedy s výjimkou dvacátých až padesátých let. Expozice tak vylíčí obětavou rekonstrukci města bez zmínky o jeho zničení, nebo proč k němu došlo. Kdo chce vědět něco o Mnichovu jako hlavním městu nacistického hnutí, může si najít nudnou, poměrně dobře schovanou expozici městského muzea (jejíž otevření navíc několik let úspěšně blokoval primátor Mnichova), nebo si počkat na otevření Dokumentačního centra Národního socialismu, které vzniká už 25 let.

Každý národ se snaží reprezentovat sám sebe v tom nejlepším možném světle. Čím významnější je ten který národ na světové scéně, tím silnější tato tendence bývá, stačí zmínit Rusko a USA. Němci jsou v poslední době do významné pozice doslova tlačeni. Vzniká pak pro některý nepřekonatelný protiklad současného Německa, státu sociálních výdobytků, silného hospodářství a vzrůstajícího mezinárodního významu a Německa minulého, které bylo samo o sobě největší katastrofou první poloviny minulého století. Tak jako američtí republikáni, kteří ve světle současného statutu USA vidí Prohlášení nezávislosti jako boží nezměnitelné zjevení lidstvu, mají mnozí Němci dojem, pakliže je Německo v současnosti prosperující, respektovaná a nenásilná země, muselo tomu být tak vždy. Pokud oběti nacismu jsou dnes v mnohých případech periferní, zkorumpované země, až po krk dlužící Německu, musí to být přece jasný důkaz toho, že jsou Němci prostě lepší lidé, kteří by nemohli nikdy dát světu hrůzy Osvětimi, Chelmna, Dachau, Stalingradu, Bergenu-Belsecu a dalších.

Co z toho všeho plyne? Nechci zde vyvyšovat Čechy nebo jakoukoliv jinou národnost poukazem na „zlé“ Němce, právě naopak. Je třeba si uvědomit, že tendence k nacionalizovanému výkladu dějin lze najít v každém národě, samozřejmě někde více, někde méně. Vědomí, že i u našich sousedů tyto problémy existují a to třeba i ve větší míře může naši vlastní veřejnou debatu (například o koncentráku v Letech) obohatit. Proč tedy média všech odstínů tyto jevy ignorují? A proč se tak strašně diví, když se jednou za čas objeví nějaká ta Pegida?

Vytisknout