25. 2. 2015 / Jan Sláma
Občas, když se v noci probudím a nemohu usnout, začnu přemýšlet o různých věcech. Bohužel vůbec ne co budu ráno dělat nebo je li už čas vysadit květák, ale o tom kam se ten náš svět ubírá.
Nerozumím tomu. Stále se hovoří o rozevírání nůžek mezi chudými a bohatými, ale jak se zdá má tento trend u vládců všeobecnou podporu i když se tvrdí opak. Když jsem se nedávno pomyslně ptal, zda soudce napadlo, když požadovali miliardové dorovnání svých vysoce nadprůměrných příjmů, jestli alespoň někdo z nich by se osmělil říci „ne já ty peníze nepotřebuji, já je nechci“. Odpověděl jsem si sám, že i kdyby to někoho napadlo, neřekl by to, protože by mezi ostatními nevydržel.
A hle, prý se opravdu vyskytli někteří, kdo v sobě nalezli odvahu k takovému postoji. Je li to pravda, pak jsou hodni naší úcty a svého oprávnění soudit jiné. K tomuto postoji, který nazývám princip skromnosti musí člověk dospět. Tím nemyslím se k němu dobrat jen na základě intuitivního chápání, ale skutečně dospět věkem. Proto jsem i vyjádřil domněnku, že soudcem by se občan měl stát až když prožije alespoň polovinu průměrného lidského věku a právě v této profesi, že by měl mít možnost pokračovat i po sedmdesátce.
Z našich osobností, již před časem, podobný krok učinil pan prezident Zeman, když část svého platu nečerpá pro svou potřebu, ale ponechává ji na umořeni dluhů, které byly státem vytvořeny. Zůstává ale, pokud vím, osamocen. Vzdát se části svých lukrativních příjmů nějak lidi příliš nenapadá, spíše volají po jejich zvyšování.
Tak mnozí vedoucí představitelé i státních podniků pobírají příjmy mnohonásobně vyšší než zaměstnanci, které řídí. S těmi se neváhají hrdlit i o jen nepatrné zvýšení jejich platů a mezd. Možná, že právě ta schopnost bít ty pod sebou hlava nehlava je považována za přednost, která ty nejvyšší opravňuje pobírat z výnosu firmy tak vysoký podíl.
Podobně u orgánů vytvořených ke správě státu jsou mzdové prostředky rozdělovány záhadně. Zvláště všelijaké ty odměny dosahující u jednotlivců statisícových částek jsou při podrobném rozboru neobhajitelné.
Nemůžeme bohužel nařídit vysokopříjmovým jednotlivcům a skupinám obyvatel, aby se takovýchto výhod zřekli. Už si na ně zvykli a rádi by si zvykli na ještě vyšší. Mají li ale takové příjmy dostávat, je třeba aby jiní lidé dostávali příjmy násobně nižší. Tak třeba dělníci v různých profesích. Jen obtížně vybojují i jen malé zvýšení mezd. Navýšení minimálních mezd ze zákona u podnikatelů vyvolává zděšení.
Výsledkem tohoto všeho konání a snad i promyšleným cílem je rozdělit společnost občanů. Na ty rovné a pak na ty mnohem a mnohem rovnější. Jak by takový manažér mohl přijmout společenské srovnání s podřízeným dělníkem. Přitom i on sám je jen placeným nohsledem svého chlebodárce, majitele firmy, prezidenta správní rady nebo v případě státního podniku předsedy mocné stranické organizace hýbajícího vládou. Nemysleme si však, že takováto skvěle placená figurka je svéprávná. Jen do té doby pokud se svému pánovi vyplácí. Na vlastní názor nebo třeba na morální hodnoty nemá právo. Pokud by vybočil, je jeho osud zpečetěn. Jsou to vlastně chudáci, jak už jsem kdesi napsal. Navenek se tváří vznešeně a důležitě. Z peněz, které jsou jim poskytnuty se snaží vytvořit své image. Zoufale rádi by se zařadili do vyšší kategorie. Někdy se jim to podaří. Jak to upevňuje jejich charakter je otázka.
Podíváme li se na vrstvu těch nejbohatších a zapátráme li v minulosti před společenským převratem pak bychom zjistili, že jedni byli význačnými funkcionáři v minulém aparátu státu, vedoucími představiteli velkých podniků, které se jim díky informovanosti a vazbám podařilo výhodně zprivatizovat. Tedy zmocnit se slepiček snášejících zlatá vejce. Byli to vesměs členové KSČ, protože členství až na výjimky bylo předpokladem pro význačnější funkci ve státě. Dnes o nich jejich nohsledové říkají, že jsou to kapitáni průmyslu, kteří svůj majetek vybudovali.
Původ druhé skupiny dnešních boháčů má často kriminální minulost. Začínali jako veksláci, podvodníci a k hromadění a kumulaci peněz se prodírali různými odhalenými ale i neodhalenými zločiny i toho nejhoršího druhu.
Nejsou ve světě sami. Je známo, že v minulosti i největší světoví boháči začínali jako piráti nebo pašeráci, protože zločinem se peníze získávají nejrychleji. Postupem času společnost na původ jejich bohatství pozapomněla a oni sami v dalších generacích tu a tam upustí něco z toho co nejprve nakradli nelegálně a později v souladu se společenským řádem i legálně, něco společnosti vrátí. Tu darem, založením nějaké nadace, postavením nějaké prospěšné stavby, která obvykle pak nese jejich jméno.
Další generace divokého loupežníka se kultivuje, podobně jako známý Lotrando chtěl mít ze synka zločince na úrovni. A tak rodiče posílají děti do škol zvučných jmen, hledají pro ně sňatky, které by jim otevřely přístup do stávající vysoké společnosti. Ta jimi navenek sice pohrdá, ačkoli sama prošla podobným vývojem, jenom o pár set let dříve. Protože to bylo třeba až za feudalizmu, jsou ozdobeni různými šlechtickými tituly, které se dají vhodně zpeněžit právě takovým sňatkem.
Naše elity toho kromě peněz ještě mnoho nemají. Jejich generace začínala stejně jako ostatní spoluobčané na stejné startovací čáře. Všichni jsme prošli stejnými školami, podobnými zaměstnáními, podobným každodenním životem. Přesto se novodobí kapitáni našeho hospodářství usilovně snaží se odlišit. Když to nejde moudrostí tak alespoň pozlátky, která si pořizují. A jako správní rodiče chtějí, aby alespoň další generace se od běžného lidu odlišovala nejen šperky a auty, ale i absolvovaným vzděláním. Děti jsou posílány do škol v cizině, aby se vracely obdařené zvučnými tituly. Tam, stejně jako zde se za peníze dá koupit vše.
Tak jak jsem vylíčil genesi bohatých a zbohatlých neočekávám, že až na výjimky dospějí k vyznávání onoho principu skromnosti.
Žijeme v období, kdy se lidé stále přou o vlivu a významu náboženství na společnost. Přetřásá se islám a hledají se v něm příčiny terorizmu. Myslím, že původ bychom měli hledat jinde. V touze po moci a bohatství. I katolická církev, která se právě u nás o jeho získávání pilně stará před nedávným časem popustila informaci, že snad sám její nejvyšší představitel označil hromadění mamonu za smrtelný hřích. Čekal jsem, že se dozvím více o tomto překvapujícím postoji, ale jaksi vše vyšumělo. Nebo, právě naše pobočka Říma před námi něco cudně skrývá.
Vraťme se ale k původnímu záměru, tedy vlivu okolností na formování společnosti.
Nejsnazší postavení ve společnosti a také nejsvobodnější mají ti nejchudší z chudých. Tedy bezdomovci a hned po nich ta nejpočetnější skupina či spíše většina stejně situovaných obyvatel – tedy důchodci.
Položme si otázku, proč právě tito lidé jsou nejsvobodnější. Jejich svoboda spočívá dílem v tom, že si jich vcelku nikdo nevšímá. Pokud ovšem na sebe nějak neupozorňují. Společnost má jiné priority. V poslední době Ukrajinu a teroristy.
I bezdomovec může být důchodce. Nemá ale střechu nad hlavou a lidé se na něho, pokud se s ním musí dostat do bližšího kontaktu, dívají s nelibostí. Je to proto, že ač jsou tito občané třeba stejně vzdělaní jako zbytek populace, odlišují se tím, že mají problémy s čistotou, dožadují se almužny a bývají opilí. Jejich svoboda je v tom, že pokud nikoho neobtěžují, tak je společnost nechává být. Někdy je ale i vyhledává, třeba v době voleb. Každý hlas může být dobrý. Ovšem pokud takový jedinec se ještě může prokázat občanstvím. Občas, byť v minimální míře si na ně obce vzpomenou v době velké zimy. Pak je nechají někde přespat podle přesně stanoveného domovního řádu. Když se rozední tak šup s nimi ven. O začleňování bezdomovců se stát nezajímá. Tu a tam nějaká charita. Pokud se bezdomovec ubytuje v nějakém prázdném domě, je z něho rychle vyhnán znovu do bezdomoví.
Tento stav o kterém říkám, že je svobodný, ale účastník se k němu nedostává na základě své filosofie, jak to činili hinduisté, ale sérií nešťastných okolností. Není většinou cílem jeho bytí. K ostudě stávajícího režimu nutno říci, že něco takového jsme dříve neznali. A nebylo by ani dnes nutno setkávat se s takto postiženými lidmi, kdyby se boháči rozdělili o své pohádkové příjmy s těmi chudými. Kdyby stát se nestaral o blaho jen těch bohatých a nenechával by mizet miliardy vybrané na daních a vydal je svým nejbědnějším. Mohlo by se totiž stát, jak říká ta píseň, že „pod okny vám začnem řvát “.
Důchodci jsou bolavým místem ve svědomí společnosti. Jsou to lidé, kteří ještě mají střechu nad hlavou. Pokud je ta střecha jejich, pak pokud nesednou na lep nějakým podvodníkům, mají šanci, že pod ní dožijí. Pokud jejich není, pak většinu svého malého příjmu za celoživotní práci pro společnost musejí vydat za neregulované bydlení. Na živobytí jim mnoho nezbude.
Přesto, že celková suma na důchody je značná, je tvořena množstvím relativně malých částek. V jednom článku jsem vypočítal, že celková suma na navýšení důchodů v loňském roce zhruba odpovídá částce, kterou nárokují soudci jako jednorázové odškodnění svých odměn.
Důchodce, který nechce jít pod most a žebrat hledá často doplňující příjem v dalším zaměstnání. Rozhodně nelze říci, že by senioři byli přítěží společnosti. Spíše naopak. Často pomáhají i ze svých skromných příjmů svým dětem, aby vyžily. Řada důchodců žijící na venkově se zasluhuje o to, že mnohé vesnice nejsou zcela vylidněné a že se někdo stará o vesnická stavení. Starají se a rozšiřují ovocné dřeviny. Mnohdy jejich zásluhou venkov ještě žije.
Důchodcem je náhle soustružník jako universitní profesor. Čas je neúprosný. Svoboda tohoto stavu spočívá v tom, že má náhle dost času. Dokonce, pokud necestuje, si ani nemusí všímat rozdílů mezi zimním a letním časem. Šťastný je pokud nemá velké zdravotní problémy. Hlavně kvůli nákladům na léky. Pokud je mu dopřáno, může se věnovat vnoučatům a suplovat zaměstnané rodiče. Může se věnovat koníčkům, pokud nějaké má nebo třeba pěstovat ekologicky zeleninu a ovoce. Mohl by i poradit těm mladším pokud by o to stáli. Kdysi a není to tak dávno, právě těm starším a zkušenějším bývalo nasloucháno.
Svoboda seniora je i v tom, že pokud nevypuknou podobné události jako na Ukrajině, má jakous takous jistotu příjmu. Ale i zde byly učiněny kroky, aby část důchodců byla rovnější a to proto že do systému přispěli větší sumou. Tato suma ale vychází z příjmů, které jsou neběžné, plynoucí mnohdy z platů, které si dotyční sami určili. Čili vracíme se obloukem k úvodu a k rovnosti a nerovnosti.
Současný svět je něco jako vřed, který čeká na proříznutí. V nejrůznějších částech naší planety zuří nesmyslné války. Lidé umírají a nevědí proč. Vznikají a odcházejí krize v ekonomikách. Mladí lidé a ani ti starší nenalézají práci. V mnoha zemích lidé umírají na záhadné nemoci. Nic se neřeší smysluplně, spoléhá se na milosrdenství a charitu. Vlády se tváří, že vládnou, ale světové dění jim jen probíhá mezi prsty. Z rozličných důvodů se šíří terorizmus a to i v zemích, kde by ho nikdo nečekal. Účastníky jsou i děti a ženy. Pokračuje drancování přírody a zamořování ovzduší. Šíří se známky rozkladu. V lidském konání schází soulad. Příčiny jsou evidentní. Doufejme, že brzy přijde ten kýžený Zlatý věk, jak ho předvídá proslulý mayský kalendář. Neměli bychom pro jeho příchod něco udělat?
Vytisknout30.4. 2015 / Bohumil Kartous
Mezinárodní organizace Ashoka, která podporuje síť sociálních inovátorů v různých zemích světa, představila mapu sociálních inovátorů ČR. Jde grafické zpracování z průzkumu, které ukazuje ohniska a vztahy v několika oblastech občanských aktivit a soc...