Řecko, Ukrajina, Írán: na křižovatce tří krizí

26. 2. 2015

Německo a krize eurozóny

Německo se opět jednou stalo obětí své vlastní síly. Jako největší evropský věřitel má schopnost značného politického nátlaku na dlužnické země jako Řecko, jehož veškerá existence závisí na tom, jestli je německá kancléřka Angela Merkelová ochotna podepsat další záchranný šek. Abychom nezapomněli, Německo exportuje přes polovinu svého HDP a většina těchto exportů se konzumuje v Evropě. Takže instituce, o něž se Německo opírá při ochraně svých trhů, jsou přesně těmi institucemi, proti kterým musí Berlín bojovat, aby chránil národní bohatství Německa.

Mnozí charakterizují nejnovější bruselskou dohodu jako vítězství Berlína nad Athénami, protože ministři financí eurozóny včetně portugalského, španělského a francouzského se postavili za Berlín tím, že odmítli dát Řecku právo obejít své dlužní závazky. Ale ani Merkelová se nechystá vsadit neomezené množství peněz německých daňových poplatníků na chabé sliby řecké vlády, že seškrtá náklady a uvalí strukturální reformy na obyvatelstvo, které se zatím pořád dívá na vládnoucí stranu Syrizu jako na zachránce před finanční přísností. Do čtyř měsíců budou Řecko a Německo opět na kordy a Řecku budou asi dál chybět doklady vlastní šetrnosti. Ty potřebuje Berlín, aby přesvědčil své vlastní euroskeptiky, že má dost institucionální váhy a věrohodnosti k tomu, aby zbytku Evropy vnutil germánskou hospodárnost. Čím víc času Německo získá, tím neústupnější budou německé a řecké vyjednávací pozice a tím vážněji budou muset brát obchodníci, podnikatelé i politikové hrozbu takzvaného grexitu, odchodu Řecka z eurozóny, první události řetězce, který by mohl eurozónu zničit.

Role krize na Ukrajině

Aby Merkelová proplula s Německem vyostřující se krizí eurozóny, potřebuje zklidnit svou východní frontu. Není tedy žádný div, že si naordinovala několik bezesných nocí s neustálým cestováním, aby dala s Ruskem na papír další Minskou dohodu. Ta byla od začátku vadná, protože nebrala v úvahu pokračující snahu separatistů podporovaných Ruskem o vyrovnání demarkační čáry tím, že ovládnou kotel kolem města Debalceve. Po několika dnech potyček Němci (opět s využitím svého postavení věřitele, tentokrát proti Ukrajině) potichu přiměly ukrajinského prezidenta Petro Porošenka, aby akceptoval realitu bitevního pole a pokročil s dohodou o příměří. Ale i kdyby Německo na jedné straně a Rusko na druhé dokázaly nastolit na východní Ukrajině relativní klid, v konečném důsledku by to jen málo přispělo ke zmírnění konfrontace mezi Spojenými státy a Ruskem.

Souvislost mezi Ukrajinou a Íránem

V protikladu ke všeobecně rozšířenému názoru není ruský prezident Vladimír Putin hnán ztřeštěnými teritoriálními ambicemi. Dívá se na mapu stejně, jak to dělali po staletí jeho předchůdci, a potýká se s problémem, jak zabezpečit podbřišek Ruska před sousedním státem přecházejícím pod ochranná křídla mnohem silnější vojenské mocnosti na Západě. Jak Spojené státy opakovaně připomněly v posledních dnech Rusku, Bílý dům si ponechává možnost poskytnout Ukrajině „letální pomoc“. S těžší výzbrojí přicházejí instruktoři a s instruktory přicházejí vlastní pozemní síly.

Ze svého hlediska Putin už teď vidí, jak Spojené státy sahají mimo NATO, aby na ruské periférii získávaly a podporovaly nové spojence. I když jsou na východní Ukrajině uzavírána krátkodobá příměří, nic nebrání mnohem hlubšímu sondování USA v regionu. To je předpoklad, kterým se bude řídit jednání Rusů v nadcházejících měsících, kdy bude Putin posuzovat své vojenské možnosti zahrnující vybudování mostu pro pozemní komunikaci s Krymem (tah, který přesto ponechá ruskou hranici s Ukrajinou nechráněnou), ctižádostivější tažení západním směrem k zakotvení na Dněpru a sondážní akce v pobaltských státech k otestování důvěryhodnosti NATO.

Spojené státy nemají možnost předem zabránit žádné z těchto variant a tak se na ně musí odpovídajícím způsobem připravit. Ale soustředění pozornosti na euroasijské dějiště vyžaduje nejdřív vyřízení posledních maličkostí na Středním východě, počínaje Íránem. A tím se dostáváme do Ženevy, kde se 22. února opět sešel ministr zahraničí USA John Kerry s íránským ministrem zahraničí Džavádem Zarífem, aby do 31. března dopracovali zbývající body jaderné dohody. Do tohoto data má americký prezident Barack Obama prokázat, že jednání dostatečně pokročila a tím zabránit Kongresu, aby uvalil na Írán další sankce. Jestliže mají Spojené státy realisticky rozehrávat scénáře, v nichž se vojenské síly USA postaví v Evropě tváří v tvář Rusku, musí být schopny rychle znovu rozvinout ty síly, které strávily poslední tucet let hašením požárů vyvolávaných klíčícími džihádistickými emiráty a přípravami na potenciální konflikt v Perském zálivu. Aby ulevily svému břemenu na Středním východě, budou se Spojené státy obracet na regionální mocnosti s vlastními a často protikladnými zájmy, aby samy převzaly větší část zátěže.

V dorozumění mezi USA a Íránem jde o hodně víc než o dohodu, kolik uranu smí Írán obohacovat a skladovat a jak dalece se zruší sankce výměnou za omezení íránského jaderného programu. Vytyčí se v něm regionální obrysy íránské sféry vlivu a vytvoří se prostor pro spolupráci Washingtonu a Teheránu v oblastech společných zájmů. Už jsme toho fakticky svědky v Iráku a Sýrii, kde hrozba Islámského státu přiměla Spojené státy a Írán, aby koordinovaly své akce při zadržování ambicí džihádistů. Ačkoliv budou Spojené státy pochopitelně opatrnější ve svých veřejných prohlášeních, aby omezily znepokojení Izraele, představitelé USA se v nedávných soukromých rozhovorech se svými libanonskými protějšky údajně pozitivně vyjadřovali o roli Hizbaláhu v boji proti terorismu. To se může zdát jako drobný povrchový detail, ale Írán vidí ve sbližování se Spojenými státy příležitost ke snaze o uznání Hizbaláhu jako legitimního politického aktéra.

Sblížení USA a Íránu nebude dovršeno v březnu, červnu ani k žádnému jinému letošnímu termínu vytyčenému Washingtonem. Rámcové dohody o jaderném problému a zmírnění sankcí budou nutně uskutečňovány po fázích, což ve skutečnosti prodlouží jednání do roku 2016. Tehdy by Kongres mohl po několika měsících testování, jak Írán dodržuje dohody, a poté, co v Íránu proběhnou parlamentní volby, nechat vypršet platnost hlavního zákona o sankcích. Na této cestě by se mohly objevit různé potíže, jako úmrtí nejvyššího íránského vůdce ájatoláha Chameneího, což by ale neodradilo Spojené státy od sledování kurzu na normalizaci vztahů s Íránem. Spojené státy budou bez ohledu na to, která strana bude vládnout v Bílém domě, připisovat hrozbě narůstajícího euroasijského konfliktu podstatně větší důležitost, než deeskalaci konfliktu s Íránem. I když se jadernou dohodou vytvoří základy pro porozumění mezi USA a Íránem, Washington bude spoléhat na to, že regionální mocnosti jako Turecko a Saudská Arábie budou ohlodávat okraje sféry vlivu Íránu podněcováním přirozených rivalit v regionu a že se tak časem vytvoří relativní mocenská rovnováha.

Zpět do kruhu

Německo se potřebuje dohodnout s Ruskem, aby mohlo zvládnout existenciální krizi v eurozóně; Rusko se potřebuje dohodnout se Spojenými státy, aby omezilo zasahování USA do své sféry vlivu; a Spojené státy se potřebují dohodnout s Íránem, aby mohly přesměrovat svou pozornost na Rusko. Žádný z těchto konfliktů není izolován od ostatních, i když každý může mít jiný rozsah. Německo a Rusko mohou najít způsob, jak urovnat své neshody a totéž platí o Íránu a Spojených státech. Nelze se ale vyhnout vleklé krizi eurozóny, ani odstranit hlubokou nedůvěru Ruska týkající se záměrů USA s jeho periférií.

Obě tyto záležitosti přivádějí Spojené státy zpět do Euroasie. Z míry vyvedené Německo donutí Spojené státy, aby ve snahách o obklíčení Ruska sahaly mimo NATO. A buďme si jisti, že Rusko – dokonce i za vážných ekonomických potíží – najde prostředky, jak odpovědět.

Tento text zveřejňujeme se souhlasem Stratforu. Jeho anglický originál je ZDE. Překlad Rudolf Převrátil.

Vytisknout