Neuvěřitelné pokrytectví některých Čechů v případu Michaláková

22. 1. 2015 / Boris Cvek

Fascinuje mne, že občané země, která má dlouhodobé potíže s nadměrným odebíráním dětí do ústavní péče, a to často z důvodu pouhé chudoby těchto rodin, mohou být tak posedlí případem paní Michalákové. Dospělo to u nás přece tak daleko, že Nejvyšší soud musel vydat stanovisko, že pouhá chudoba k odebrání dětí nestačí.

„Důvodem pro nařízení ústavní výchovy dítěte nemohou být samy o sobě materiální nedostatky rodiny, zvláště pak její špatné bytové poměry,“ stojí ve stanovisku vydaném občanskoprávním a obchodním kolegiem.

Stanovisko má sjednotit rozkolísané rozhodování soudů v případech, kdy dítě žije v chudobné rodině a ve špatných hygienických či bytových podmínkách a soudy mají rozhodnout o jeho odebrání do ústavní péče.

Podle údajů z loňského května žije v Česku asi 21 tisíc dětí v ústavech. Odborníci na práva dětí tvrdí, že zhruba třetina se jich tam ocitá zbytečně a další třetina v nich stráví příliš dlouhou dobu. V Evropské unii se ČR řadí mezi země s nejvyšším počtem dětí v ústavní péči.

Zdroj: ZDE

Ty děti odebrané rodinám v Česku českými úřady z důvodu chudoby nejsou děti a nemají své rodiče? Co pro ně udělali naši politici a naše veřejnost? Zajímají vůbec někoho? Když vezme děti rodičům český úřad, byť jen z důvodu chudoby, tak je to v pořádku? Co udělali čeští politici proti exekutorskému bezpráví, které v Česku vhání rodiny do bídy? Co udělali proti hazardu, vykořisťování, otroctví?

Nelze si také nevšimnout toho, že česká veřejnost i politici se všichni automaticky shodnou na tom, že přistěhovalci z cizích zemí v Česku musí dodržovat české zákony, i kdyby to bylo proti tradicím, které si přivezli ze své vlasti. A nyní, když Norové trvají na dodržování svých zákonů i pro imigranty z ČR, kde je násilí na dětech i ženách starým rodinným obyčejem (neříká se u nás v souvislosti s výchovou dětí, že „je škoda každé facky, která padne vedle“?), se naše veřejnost i politikové mohou zbláznit, že zákony dané země mají přednost před tradicemi, které si někdo dovezl do té země ze své vlasti.

Občané se rozněžní ve vzpomínkách na své dětství, jak to bylo krásné, když byli mláceni, úplně stejně jako by se mohli rozpomenout např. fundamentalističtí muslimové na to, jak úžasně prospěšné pro jejich rodinný život bylo mnohoženství nebo povinnost žen chodit na veřejnosti v burce.

Vytisknout

Související články

Naše děti našim tyranům

11.2. 2016 / Bohumil Kartous

V ČR se někdy dějí neuvěřitelné věci. Podle zpovědi pracovníka jednoho z českých "diagnosťáků" u nich skončil vyděšený kluk, kterého odebrali jeho matce čistě z toho důvodu, že otec s konexemi a nevyřešenými majetkovými spory chtěl manželku vytrestat...

Vyhlásí Česká republika Norsku válku?

22.1. 2015 / Jan Čulík

Pražská média mají zase vděčné zástupné téma, které u velkého množství českých čtenářů vyvolává libé pocity bezmocného rozhořčení. Mísí se v tom celá řada vděčných domácích stereotypů. Libé pocity u mnoha lidí vyvolává zjevně pocit "národního ohr...

Norská policie: Pokud bijete své dítě, skončíte ve vězení

22.1. 2015

Norská policie tvrdí, že indičtí rodiče ze státu Andhrapradéš čelí trestnímu stíhání za to, že pálili sedmileté dítě horkou lžící a bili ho páskem od kalhot. Toto fyzické násilí vůči dítěti trvalo déle než pět let. Oba rodiče jsou v Norsku nyní ve...

Předškolní děti se v civilizovaných společnostech nebijí

21.1. 2015 / Jan Čulík

Běžné v Česku, zakázané v Norsku. Už v minulosti [Michaláková] připustila, že se dopustila toho, že své děti plácla přes zadek, když zlobily. Jde o věc, na kterou se v české společnosti nepohlíží nijak přísně, zato v Norsku může mít člověk se sebe...

Obsah vydání | Pondělí 26.1. 2015