Města změny, čili jak oživit místa, kde žijeme

26. 1. 2015 / Daniel Hrabina

Ropný zlom, nedostatek fosilních zdrojů, militarizace společnosti a boj o zbývající zdroje a o vodu. Jedna z možných alternativ budoucího vývoje, jejíž zárodky již lze dnes pozorovat na některých místech naší planety. Jak píše Naomi Kleinová ve své poslední knize This Changes Everything (Tohle mění vše) z minulého roku, aby se tato alternativa vskutku naplnila, nemusíme toho dělat mnoho. Jen dál pokračovat v tom, co už děláme nyní. Dál nakupovat, jak nakupujeme, dále pokračovat ve způsobu, jak obděláváme naši půdu, dále vyrábět, jak vyrábíme, dále produkovat energii jako doposud, a tak dále.

Existuje spousta hnutí a organizací, které s tímto směřováním chtějí něco dělat a vychýlit je jinam. Ať už jsou více či méně účinné, často musejí chtě nechtě pracovat v rámci současného ekonomického systému. Z toho také pramení naše frustrace, protože každá z organizací svou pozornost zaměřuje na dílčí problém, na jiný příznak degenerace zglobalizovaného a homogenizovaného světa a v nerovném souboji s gigantickými korporacemi, jež hrají s cinknutými kartami. Tento systém je založen na ideologii bezbřehého extraktivismu, který se ve své současné globální podobě vymyká jakékoli rozumné kontrole a podle všeho neustále prohlubuje asi největší ekologickou katastrofu v dějinách lidstva. Zároveň se snaží nastálé problémy napravit logikou, které nás do krize vlastně vůbec přivedla.

Jak je zřejmé ze závěrů Naomi Kleinové a jak podotýká i Zuzana Vlasatá ve svém článku "Terrapie" v 5. čísle letošní Sedmé generace, vyřešení globálního oteplování a neduhů nebude možné bez zásadní změny či úplného odstranění a nahrazení současného systému.

Často zbožně doufáme a čekáme, že se něco začne dít. Že vlády se přece jen rozhýbou správným směrem a začnou něco dělat. Z britské iniciativy změny (Transition Initiative) však zcela jednoznačně vyplývá, že daleko více záleží na nás a na místní komunitě lidí, která musí inspirovat a motivovat místní samosprávy ke změně a ke spolupráci, která může nakonec rozpohybovat strnulý a státní aparát. Změna musí přijít zdola. Odpověď na naše problémy leží v síle a kreativitě spolupráce mezi lidmi, kteří žijí vedle sebe, v jedné ulici a v jedné čtvrti, vesnici či městečku. Současný systém dlouhodobě úspěšně rozleptával mezilidské i rodinné vazby, které různé nevládky a neziskovky mohou jen stěží suplovat. Každý si hledí svého, své sousedy skoro nezná a znát nechce. Je právě na čase, abychom tento trend otočili opačným směrem.

Z nesmělého nápadu Roba Hopkinse, nenápadného brejlatého učitele permakultury v irském Kinsale, se rozvinul účinný nástroj aktivizace obyvatel v devonském městečku Totnes a posléze na stovkách míst v celé Británii a dalších asi čtyřiceti zemích. Za svůj cíl si klade rekonstruovat vnitřní vazby a odolnost lokálních komunit a připravit je tak na krizovou dobu, kdy naše poptávka po ropě výrazně převýší nabídku s logickým dopadem na cenu, pomocí prosté strategie a několika témat. V článku na Britských listech z roku 2007) lze nalézt výstižnou charakteristiku hnutí, které se v češtině označuje jako „Města změny“ (v angličtině o něm hovoří jako o „Transition Towns“ s hlavní webovou stránkou http://www.transitionnetwork.org ). Článek vyšel rok po prohlášení Totnes za město změny, mezitím se však nápad velmi dobře ujal a prokázal svou životaschopnost. Toto lepidlo dokáže sjednocovat jak nejrůznější občanské iniciativy a organizace v určité lokalitě, tak sousedy a lidi žijící v jedné komunitě a v neposlední řadě i tyto komunity navzájem.

Rob Hopkins o tom, jak tuto změnu nastartovat napsal spoustu článků iněkolik knih. Mně se do ruky zcela náhodou dostal jeho Transition Handbook z roku 2007 a na jeho základě jsem si objednal i jeho poslední publikaci The Power of Just Doing Stuff (s podtitulem „How local action can change the world“ – jak mohou místní aktivity změnit svět). V Praze ve Školské ulici se také nedávno pořádala přednáška s promítáním filmu In Transition 2.0 (možné zhlédnout na ZDE), který se již zabývá druhou fází hnutí, ve které dochází k opravdovému vytváření nové ekonomiky (tzv. „REconomy“), včetně zakládání místních měn (Totnes Pound, Bristol Pound, Brixton Pound apod.), na něž oficiálně reagovala i Bank of England ), lokálně financovaných a komunitou vlastněných organizací na výrobu zelené energie a ekologicky šetrných a recyklačních projektů, jež mají zároveň za úkol stabilizovat a propojovat komunitu lidí v dané lokalitě a nabídnout smysluplné investiční příležitosti s vysokou návratností.

V Totnes například přednedávnem v rámci národního pilotního REconomy projektu publikovali dokument „Local Economic Blueprint“ (Místní detailní ekonomický plán), který analyzuje současný model nakupování, bydlení, využívání obnovitelných zdrojů, zdravotnictví a sociální péče a u každé z oblastí vytipovává příležitosti a cíle, kterých by se mělo dosáhnout krátkodobě i v delším časovém horizontu. I u tak malého města, jakým je Totnes (7500 obyvatel), se tyto příležitosti počítají v miliónech liber (například snížením objemu nákupů v supermarketech a jejich náhradou místními zdroji, zateplováním budov atd.). Zajímavým faktorem, který je v této souvislosti často zmiňován, je tzv. místní násobící efekt. Vezmeme-li si zapříklad opět potraviny, podle údajů Kampaně na ochranu venkovské Anglie (Campaign to Protect Rural England, CPRE) má útrata deseti liber v obchodě s místními potravinami pro lokální ekonomiku hodnotu 25 liber, jelikož se tyto peníze místně utratí vícekrát (místní násobící efekt s hodnotou 2,5). CPRE dále uvádí, že místní obchody při stejném obratu zaměstnávají až třikrát tolik lidí než velké supermarkety. Chceme-li posílit místní ekonomiku, je nutné zaměřit se na to, kde utrácíme naše peníze a odkud pochází nakupované zboží.

V kontextu současných trendů například v Řecku (Syriza) jsou města změny charakterizována především tím, že se jedná o apolitický a neideologický nástroj, který nelze jednoduše zaškatulkovat a jenž funguje ve spolupráci s místní samosprávou, se kterou vede živý dialog a nabízí jí nové alternativy a pohledy na rozvoj. Dále velmi dobře přizpůsobuje a aplikuje permakulturní principy, přičemž se odklání od tendence vlastní marginalizace à la „cesta z města“ či soustředění na individuální přežití v době kolapsu společenských struktur (typické například v USA), a pracuje na vnitřní i vnější proměně fungování společnosti. V neposlední řadě si tuto iniciativu může každá komunita natvarovat a přizpůsobit svým vlastním potřebám.

Úplně na začátku je však třeba přijít na způsob, jak inspirovat ostatní ke společné činnosti. Ať už lidi okolo nás zajímá vzdělávání, energie, potraviny, zateplování budov či osobní růst, kutilství, umění a vytváření pracovních míst, atd., musí iniciátoři změny přijít s osvětovými akcemi v kontextu změny, které se těchto oblastí budou dotýkat a jež lidi s těmito zájmy dokáží zapojit. Rob Hopkins doporučuje nejdříve zvyšovat povědomí veřejnosti prostřednictvím přednášek a veřejných promítání filmů, které se věnují problematice globální změny klimatu a ropného zlomu. Zároveň je třeba poskytnout účastníkům dostatečný prostor pro vzájemnou komunikaci a sdílení dojmů, které pro ně z těchto poznatků plynou. Na těchto setkáních může docházet k navazování prvních kontaktů a také k postupnému utváření skupiny lidí, kteří změnu v dané lokalitě budou schopni iniciovat a rozvinout. Jakou cestou se dále ta která komunita vydá již bude záležet jen na ní.

V následujících odkazech lze najít spoustu zajímavých tipů, jak začít a neskončit na půli cesty.

www.transitionnetwork.com

www.transitionculture.org

www.reconomy.org

www.localunited.net

Vytisknout