Politický extremismus, kanárek v dole a politická praxe

23. 1. 2015 / Jozef Bohumil Ftorek

… Extremismus je nejčastěji laickou i částí odborné veřejnosti chápán jako projev nesnášenlivosti doprovázený agresivním, společensky nebezpečným a škodlivým jednáním vůči zjevně odlišným jedincům nebo skupinám odlišných jedinců, kdy kritériem odlišnosti je zejména jiná barva pleti nebo etnikum. V případě politiky, politického extremismu je další určující kategorií „jinakosti“ způsob vnímání, akceptování a interpretování světa, kulturního a politického prostředí člověka, a to skrze dominantní ideologii jako způsobu výkladu světa včetně jeho nerovností.

Politický extremismus a veřejný diskurz

Je patrné, že termíny extrém, extremismus, jsou pojmy nejednoznačné pro vlastní obsah i jeho odlišné chápání. Politici a redaktoři vlivných médií hlavního proudu (mainstreamu) označují jako extremistické i velmi rozdílné projevy protestu a nesouhlasu vůči stávajícímu společenskému uspořádání. Takové odlišnosti ve vnímání a výkladu konkrétního jednání se často odvíjí od velmi subjektivních názorů a postojů. Ty jsou dány především zkušeností, vzděláním, dominantní kulturou, ideologií, společenskou situací, atmosférou i pohlavím (existující výzkum např. ukazuje, že ženy jsou ve vtahu k akceptování dominantního diskurzu politického extremismu, jeho terminologii, zdrženlivější než muži. To ovšem neznamená, že jsou stejně zdrženlivé k politice extremistů.).

Vlastní pojem extremismus je ve společenské debatě poměrně mladý. Jan Charvát v publikaci Současný politický extremismus a radikalismus (2007) uvádí, že pojem extremismus byl popularizován v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století politickou sociologií. Umožňoval totiž zahrnout do jedné kategorie jak fašismus, tak tehdy na západě, pro jistou část veřejnosti poměrně přitažlivý komunismus. Výrazněji se užívání pojmu extremismus objevuje během 90. let 20. století jako mediální zkratka výše uvedené, společensky problematické a nebezpečné praxe. Termíny extremismus, extremisté pak od novinářů přebírá politika, respektive politici a následně i akademická a vědecká obec, která se je snaží, na základě společenské - politické poptávky definovat, vymezit a začlenit do vlastních vědeckých výstupů.

Nutno zdůraznit, že právní řády evropských států včetně České republiky politický extremismus nijak nedefinují. S termínem tak vůbec nepracují. Platné právo postihuje konkrétní zákonem definované skutky. V terminologii trestního práva tak jde např. o trestný čin obecného ohrožení, násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci, hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob, podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod, výtržnictví, ublížení na zdraví, vraždy a další. Takové skutky trestně právní povahy, jsou ovšem a především médii, nejčastěji redakcemi zpravodajství a publicistiky, často označovány jako „extremistické“. Akademická obec společenských věd si cestu k používání termínu extremismus, konkrétně a nejčastěji pak politický extremismus, zvolna a jistě hledá. Dost možná už ji i nalezla. Onen proces hledání a nalézání je patrný z vyjádření některých autorů, kteří se problematikou extremismu ve vlastních publikacích zabývají. Např. Štefan Danics v publikaci Extremismus, hrozba demokracie (Police History, 2002) uvádí: „Z hlediska politické vědy je pojem politický extremismus velmi problematický, pro jeho libovolnou aplikaci a jeho výpovědní a označovací hodnotu, která je prakticky nulová.“ Ve své další, tentokrát kolektivní práci (Extremismus, rasismus a antisemitismus, PA ČR, 2005) věnuje stejný autor problematice pojmového aparátu celou úvodní kapitolu. Stěžejním předmětem jeho zkoumání a argumentace je politický extremismus a demokracie, respektive „antidemokratická politika.“ Terminologickou nejednotnost, nejednoznačnost a z ní plynoucí rozpory diskutuje ve své publikaci Extremismus a jeho právní a sociologické aspekty (2001) také Jan Chmelík, např. citací výroku W. Stankiewicze: „Slovo extremismus je jen slovem označujícím, a nikoli pojmem, protože nemá svoji historii a jeho prostřednictvím není možné poznat podstatu jevu. Není tedy analytickým instrumentem.“

Také Ministerstvo vnitra ČR ve vlastních veřejných dokumentech připouští, že extremismus je pojem velmi nejednoznačný, spojovaný s celou řada definicí. Ve vlastní činnosti využívá následující pracovní definici: „Pojmem extremismus jsou označovány vyhraněné ideologické postoje, které vybočují z ústavních, zákonných norem, vyznačují se prvky netolerance, a útočí proti základním demokratickým ústavním principům, jak jsou definovány v českém ústavním pořádku.“ Extremistické postoje jsou podle představitelů MV ČR: „způsobilé přejít v aktivity, které působí, ať již přímo nebo v dlouhodobém důsledku, destruktivně na stávající demokratický politicko-ekonomický systém, tj. snaží se nahradit demokratický systém systémem nedemokratickým (totalitním nebo autoritářským režimem, diktaturou, anarchií).“ Bezpečnostní informační služba (BIS) vnímá extremismus jako: „spíše politologický pojem, který se vztahuje na hraniční, zcela nestandardní společenské jevy a jejich nositele.“ Je patrné, že odborného – autoritativního výkladu problematiky politického extremismu se ujala především současná politická věda, politologie. Na tu se státní organizace také nejčastěji odvolávají. V nejobecnější rovině považuje politická věda extremismus za jednání, které zpochybňuje nebo ohrožuje stávající společenské uspořádání. V aktuálním čase a prostoru jde o liberální demokracii pozdního kapitalismu. Liberální demokracie je obecně charakterizována několika základními principy. Jejich uplatňování a respektování je podmínkou, k tomu, aby konkrétní společensko - politické uspořádání mohlo být považováno a prezentováno jako demokratické. Přesněji liberálně demokratické. Přívlastek liberální považuji za podstatný a zásadní, a to z toho důvodu, že i totalitní režimy komunistického typu, reprezentované tzv. byrokratickým socialismem podle sovětského vzoru, velmi rády a důsledně pracovaly s demokratickou rétorikou uplatňovanou v politické praxi vztahů s veřejností, dnes označované jako public relations (PR). Tehdy pracovně a ještě relativně neutrálně jako propaganda. Rétorika totalitních režimů komunistického typu pracovala s demokracií jež užívala přívlastek lidová. Východní, komunisty kontrolovaná část tehdy rozděleného Německa měla demokracii dokonce v oficiálním názvu státu. Německá demokratická republika (Deutsche Demokratische Republik).

Politický extremismus je politology povětšinou vymezován především jako antiteze liberální demokracie. Kdy k základním principům demokracie liberální náleží:

• svoboda a rovnost lidí v důstojnosti a právech, nezadatelnost, nezcizitelnost, nepromlčitelnost a nezrušitelnost základních práv a svobod bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národního a sociálního původu, příslušnosti k národnosti nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení,
• volná soutěž politických stran respektujících základní demokratické principy,
• dělba státní moci na výkonnou, legislativní a soudní, vykonávána, jako „vláda lidu, z lidu a pro lid“.

Vedle odmítání stěžejních atributů liberální demokracie je k obecným rysům politického extremismu přiřazována také inklinace k tzv. konspiračním teoriím (teoriím spiknutí, řízených z jediného, globálního centra). V tomto bodě se nelze zbavit pocitu, že může jít o společenskou objednávku, těch, kteří slovy E. Bernayse, zakladatele dnešního public relations, „tahají za nitky.“ Termín konspirační teorie je v současnosti nejčastěji a dominantně používán jako automatické zamítnutí tvrzení, které je nebo má být považováno za směšné, paranoidní či zcela neopodstatněné. Důsledkem rostoucí popularity těchto alternativních výkladů společenské reality, i možné obavy těch, kdo: „tahají za nitky,“ je i dříve neobvyklá pozornost, kterou média hlavního proudu v procesu veřejné osvěty těmto teoriím věnují (viz např. iDnes.cz z 19. ledna 2015: "Konspiracím nejvíce věří radikálové zleva i zprava, zjistili Nizozemci"). Příznivci tzv. konspiračních teorií v tomto smyslu tradičně argumentují, že teorie konspirace (spiknutí) se stává „konspirační teorií“ tehdy, když ji za takovou označí sami původní konspirátoři (spiklenci). K populárním konspiračním teoriím teoretiků konspirace patří např. aktivity skupiny Bilderberg nebo globální finanční a informační monopol několika rodin (Rotchild, Rockefeller, Openheimer, Reuter,…) skrze kterou je nebo má být, podle konspiračních teoretiků, uplatňována výrazná kontrola kvality a charakteru veřejného života, a to v mnoha zemích nejen euroatlantického prostoru.

Extremisté před branami

Pokud je tzv. politický extremismus vnímán a definován perspektivou současné politické vědy a elity, konkrétně jako: „jednání, které ohrožuje nebo přímo likviduje status quo - liberální demokracii a pozdní kapitalismus (selektivně nebo současně),“ je politickým extremistou do značném míry každý, kdo vlastním, aktivním jednáním konfrontuje (fyzicky nebo intelektuálně) takto definovaný a chráněný politický a ekonomický model uspořádání společnosti. Tedy i moje společensky angažovaná kamarádka. Legitimní otázkou je, nakolik lze spojovat liberální demokracii výhradně s kapitalismem nebo naopak. Liberální demokracie představuje model politického uspořádání, správy věcí veřejných. Jako taková, není, domnívám se, nutně a výlučně vázána na konkrétní socioekonomický systém, a to bez ohledu na to, jak je pro potřeby vlády, správy a společenské kontroly dominantně interpretována. V mainstreamovém mediálním diskurzu je prezentace kapitalismu, pro potřeby spojení s liberální demokracií, nejčastěji terminologicky uváděna jako volný trh - tržní ekonomika - hospodářství (free market economy). Spojení jenž je do značné míry odrazem politiky public relations (PR) aktuální mocenské elity. Ta si je vědoma, že výraz kapitalismus není ideální. U mnoha lidí vyvolává spíše negativní pocity a emoce. Snad i proto měl Václav Klaus potřebu uvádět, že kapitalismus není sprosté slovo. Je pozoruhodné a zdokumentované (např. pomocí výzkumné techniky sémantického diferenciálu), že tyto emoce jsou přítomny i u mladé generace, která s pojmem přišla do styku jen omezeně (nejspíše v hodinách dějepisu), a to i v důsledku jeho potlačování nebo nahrazování přijatelnějšími a opisnými výrazy.

Politický extremismus jako ideologický konstrukt PR

V případě konfrontace představených, formálních atributů liberální demokracie se společenskou, politickou praxí euroatlantického společenství, v daném čase a místě, kde dominantní vliv, autoritu a vedení dosud uplatňují Spojené státy americké (USA), lze v kontextu mezinárodně politické situace snadno identifikovat několik zásadních politických činů, iniciovaných euroatlantickou politickou elitou, které jsou ve zřetelném rozporu s oficiálně deklarovanou politikou liberální demokracie. Nehledě na skutečnost, zda a jak jsou takové politické činy interpretovány pro potřeby public relations (osnování souhlasu) oficiálními autoritami. Konkrétně se jedná se o vojensko-politické akce oficiálně vedené v rámci tzv. války proti terorismu (War on Terror). Války označující sérii zejména vojenských akcí vlády USA a jejích spojenců, která sestává z množství vojenských a zpravodajských operací na různých místech světa. Zejména pak v oblasti Blízkého a Středního východu a střední Asie. Teritoriálně neomezenou válku globálnímu terorismu vyhlásil v reakci na teroristické útoky z 11. září 2001 na New York a Washington tehdejší prezident USA George W. Bush. Její součástí byla invaze do Afghánistánu (2001) a Iráku (2003).

Pro potřebu argumentace a dokazování rozporů liberálně demokratické teorie a praxe lze pracovat i s dalšími válečnými konflikty a operacemi, které jsou aktuálně za účasti některých států NATO, často jménem celé organizace, všech jejich členských zemí (bez jejich zřetelného a právoplatného vyjádření souhlasu), vedeny v různé intenzitě a v mnoha oblastech současného světa. Typické je např. nasazení bezpilotních prostředků, „dronů“, k likvidaci nepřítele, na libovolném území v operačním dosahu těchto moderních bojových prostředků. Válečné konflikty a bojové operace jsou veřejnosti prezentovány jako „humanitární intervence“ nebo „protiteroristické akce“. Ty si často vyžádají i životy nezúčastněných civilistů v prostoru válečné operace. V terminologii Armády USA se pak jedná o tzv. collateral damage (vedlejší škody). Takové vojensko-politické činy vykazují četné znaky politiky neokoloniální války, tak typické pro dobu, kdy bylo, slovy publicisty Jiřího Hanáka: „Krásné být mladý a být Brit.“ Tedy především v průběhu 19. a první poloviny 20. století, kdy Británie a další mocnosti tehdejšího světa budovaly vlastní koloniální panství mimo mateřské země.

Taková „neokoloniální politika“ je ve zřejmém rozporu s platným mezinárodním právem i Chartou OSN. Zřetelným porušením mezinárodního práva je i II. válka v Iráku (2003). Ta byla zahájena a vedena bez mandátu Rady bezpečnosti OSN „Koalicí ochotných“ pod vedením vlády a Armády USA. Stejně jako dlouholetý konflikt mezi USA a VDR ve Vietnamu, také bez oficiálního vyhlášení války. Faktem je, že války se od konce té II. - světové většinou již nevyhlašují.

II. válka proti Iráku byla oficiálně, pro potřeby vztahů s veřejností, komunikovaná v intencích války proti terorismu a prosazování „svobody a demokracie“. Veřejně prezentovaným důvodem vojenské intervence proti tehdejšímu režimu v Bagdádu byla údajná výroba a držení zbraní hromadného ničení, a tedy bezprostřední bezpečnostní hrozba demokratickému světu a jeho spojencům. Aby byla válka, jako pokračování politiky jinými prostředky, veřejností akceptována, je nutné získat souhlas, podporu občanů. Vést útočnou, expanzivní válku je politicky únosné tehdy, když je společnost připravena za ni platit, a to i životy vlastních občanů. Pocit ohrožení v důsledku emocionální a politické manipulace učinil válku nutnou a vlastně obrannou. Okupace Iráku byla americké a světové veřejnosti zdůvodněna hrozbou, kterou irácký režim představoval pro „bezpečnost svobodného světa“. Pro potřeby ovlivnění mínění bylo v mysli zejména americké veřejnosti původně vytvořeno reálně neexistující spojení mezi iráckým režimem a teroristickými útoky z 11. září 2001 na New York a Washington. Irák neměl na ničivém a spektakulózním teroristickém útoku proti USA žádný podíl. I tak Tony Blair, ministerský předseda Velké Británie, tehdy, počátkem roku 2003, opakovaně veřejně argumentoval, že Irák má zbraně hromadného ničení, které může použít během 45 minut. Tento hlavní argument i casus belli, oficiální důvod k válce, se v průběhu času ukázal jako naprosto falešný a lživý. Zbraně hromadného ničení, ať už chemické nebo biologické, stejně jako funkční zařízení k jejich výrobě, nebyly v Iráku nikdy nalezeny. Irácká vláda – diktatura Saddáma Husajna a jeho strany Baas – je musela pod dohledem mezinárodních inspektorů OSN zničit dlouho před invazí (jako důsledek porážky v předchozí konfrontaci s USA a jejich spojenci během I. války v zálivu v roce 1991 (operace Pouštní bouře)). Vojenská intervence vedená USA měla především a ve skutečnosti zajistit bezpečné předpolí, které bude garantem pro kontrolu a „demokratický vývoj“ celého, na ropu abnormálně bohatého regionu. Právě kontrola a využití irácké ropy, jež je co do velikosti předpokládaných zásob významnou součástí světových ropných rezerv, byla do značné míry jedním z hlavních motivů celé války. Invaze měla zajistit kontrolu a stabilitu regionu. Sekundárně pak zabezpečit nástupní prostor k další expanzi. V kontextu výše uvedeného ztrácí deklarace liberálně demokratické politiky „kouzlo“ i důvěryhodnost. Po odkouzlení ideologie a její propagační rétoriky, PR, zůstává jen politika elity. Ta hájí především zájmy nejvlivnějších skupin vlastní základny.

Politický extremismus, jeho diskurz, moderovaný mocenskou elitou, pak může představovat dílčí ideologický konstrukt public relations. Identifikace extremismu a extrémistů včetně vlastní terminologie (extremista, radikál nebo i terorista) může představovat způsob, jak si konkrétně euroatlantická mocenská elita zabezpečuje ve vztahu k veřejnosti, lidu vlastní mocenskou pozici, a to eliminací ideologických konkurentů, stejně tak i odváděním pozornosti od aktuálních problémů spojených se způsobem řízení moderní společnosti. Veřejnost je ovlivňována na základě dovedně formulované politiky vztahů s veřejností. Ve výsledku pak „svobodně“ souhlasí s politikou, která je velmi často v rozporu s vitálními zájmy většiny neprivilegovaných občanů.

Formálně a verbálně demokratická a liberální rétorika servisní – politické elity, má pak s demokratickým ideálem správy věcí veřejných společnou jen onu „propagační rétoriku.“ Taková politika představuje vážnou hrozbu demokracii. Demokracii tentokrát bez přívlastku. Demokracii jako ideálu ideální správy věcí veřejných.

Vytisknout