Případová studie k inkompetenci politiků
Výkonná traktoristka zorá sama až deset škol...
11. 2. 2016 / Bohumil Kartous
Zatímco ve Velké Británii se vrcholní politici rekrutují zejména z kruhů elitářských absolventů Oxbridge, v ČR máme problém spíše opačný: z lidí, kterým kromě nezdravých ambic schází všechno ostatní, vytváříme pseudoelity. Inkompetence politiků, jako je paní Černochová, ve věcech, v nichž rozhodují, je ukázkou politického „dumbing down“ a v konečném důsledku způsobuje destrukci veřejného zájmu.
Mezi lidmi, kteří se zabývají řízením vzdělávacího systému,
se často poněkud cynicky vtipkuje na téma situací běžných pro český venkov.
Český vzdělávací systém má - ve srovnání s jinými - řadu základních škol
v relativně malých obcích. Zřizovatelem je obec. V malých obcích
často starostují lidé různého vzdělání, často organizačně výborní a ochotní
dělat práci neuvolněných starostů, za což jim patří obdiv, často je to ale pouze z nouze
ctnost. Velmi často se tak stává, že přímým nadřízeným vysokoškolsky vzdělané
ředitelky nebo ředitele školy je „traktorista“ s učilištěm či bez něj. Tento člověk s nevelkou nadsázkou rozhoduje o bytí a nebytí školy v jeho obci s rozhledem, který mu
jeho vzdělání umožňuje. Jistě, i mezi traktoristy se najdou dostatečně vzdělaní
lidé na to, aby dokázali uvažovat o rozvoji vzdělávání, a nemusejí na to mít
zrovna diplom. Statisticky jich ale bude relativně málo.
Stav, kdy traktorista „drží v hrsti“ ředitele školy,
mnoho lidí zabývajících se vzdělávací politikou trochu děsí. Míra neporozumění
problémům, které má takový starosta v oblasti vzdělávání řešit a tedy i
pravděpodobnost chyb, které z toho plynou, je pochopitelně vysoká. Se
zrušením tzv. školských úřadů, které riziko inkompetence snižovaly, zmizel ze
systému potřebný korektiv.
Jak bylo řečeno, problém vzniká zejména
v malých obcích, kde je logicky omezen lidský i vzdělanostní potenciál.
Když jsem ale slyšel
mluvit na téma vzdělávání starostku Prahy 2 a poslankyni Janu Černochovou,
uvědomil jsem si, že „traktoristku“ v roli správce vzdělávání najdete i
v hlavním městě. Paní starostka okázale předvedla během necelé půl hodiny
trvající rozhlasové diskuse, jak tristní stav v některých obcích
s výhledem na možnou podporu vzdělávání ze strany zřizovatelů vládne.
„My na Praze 2 si nehrajeme na to, že by škola měla
vychovávat, vychovávat má rodina,“ říká paní starostka v obci
s deseti základními školami způsobem, který vylučuje, že by měla nějaké
pochybnosti. Nu, ano, rodina jistě má vychovávat, jenže od Komenského, přes
Deweye až po Robinsona, Mooney či Sokola nikdo z předních pedagogů
nepochyboval a nepochybuje o výchovné roli školy. Ale chápu, že paní starostce toto tajemství nikdo
neprozradil. Paní starostka se sama se svým vzděláním, soudě podle životopisu,
příliš neobtěžovala. V pořádku, systém to umožňuje,
proč se ale vyjadřuje k tématu, v němž naprosto
tápe, a ještě ke všemu svá zcela nepochopitelná tvrzení předkládá jako axiomy?
Skutečně, paní poslankyně, fakt, že si něco myslíte, ještě nezakládá jeho
platnost. Choroboplodný návyk poslanců a dalších politiků, že je nutno je
poslouchat, i když žvaní nesmysly, má zhoubné účinky na jejich sebereflexi.
„Naprosto souhlasím s paní ministryní školství, děti
bychom neměli zatahovat do celospolečenských diskusí,“ myslí si poslankyně a
starostka Černochová, žena, která formálně nabyla vysokoškolského vzdělání a
zároveň má reprezentovat demokracii v politice. Nedocházejí jí ani elementární souvislosti. Nechápe, že demokracii je možné
reprodukovat pouze tím, že nastupující generace se naučí demokraticky uvažovat
a škola je to nejlepší místo, kde se tak může dít, protože škola reprezentuje
polis, škola vytváří přirozenou agoru, na které lze pěstovat demokracii in
natura. Možná jednodušeji: všechny demokracie, včetně ČR, kladou na své vzdělávací
systémy tento požadavek jako jednu z priorit. Dělají to zcela jednoznačně
proto, že lepší aparát k reprodukci demokracie nemají. Pokud má paní
starostka školství v Praze 2 ve své moci, jak to že to neví?
Pravděpodobně
nezná rámcové vzdělávací programy, podle nichž musejí i školy
v její gesci dle zákona vyučovat? Výchova je v jich skloňována na
mnoho způsobů. Jak je možné, že někdo bez jakýchkoliv znalostí problematiky má
tu drzost se k tématu vyjadřovat a dokonce v těchto otázkách
rozhodovat?
Je znepokojující, že existují vysoce postavení politici, kteří jsou - vzhledem k otevřeně deklarovaným
postojům - naprosto nezpůsobilí chápat základní podmínky, za nichž je
demokracie vůbec možná. Copak lze demokracii reprodukovat tím, že budeme děti
izolovat od problémů okolního světa a necháme je napospas dezorientaci
digitálního světa plného konspirace, manipulace a patologické nenávisti? Možná,
že kdyby paní Černochová děti měla, lépe by chápala to, co alespoň ministryně školství skrze
tento osobní vztah chápe. Mimochodem, o vztahu mezi vzděláváním a
demokracií je dokonce samostatný vědecký časopis, ale to už je pro paní magistru
Černochovou zřejmě poněkud vzdálená galaxie….
„Nesmíme do škol pouštět multikulturalismus, musíme v dětech
budovat národní hrdost.“ Paní Černochová je ve svých výrocích, krom jiného,
také nekonzistentní. Na jedné straně s horlivostí Naštvaných
matek bojuje proti tomu, aby byly děti vůbec ve školách vychovávány (a tuto
tezi se jmenovaným „think-tankem“ také sdílí), na straně druhé ale požaduje,
aby byly děti vychovávány k hrdosti na svou zem. Diplomovaná odbornice na
mezinárodní vztahy se domnívá, že se v západní Evropě ukázalo, že ony
údajně miliardami eur dotované programy na rozvoj mezikulturních vztahů dětí ve
školách se míjejí účinkem. Prý je tento koncept nefunkční.
Ano, právě proto
jsou asi země jako Německo a Švédsko ochotny přijímat uprchlíky před válkou,
zatímco ČR nikoliv. Paní Černochová si
plete kauzální vztahy, když vyvozuje, že demonstrace v Drážďanech jsou
důsledkem selhání výchovy k multikulturalismu. Jednak pomíjí fakt, že
východní část Německa trpí stejným posttotalitním traumatem jako země Střední
Evropy, jednak pomíjí fakt, že většina
německé veřejnosti v podstatě zastává multikulturní postoje, a to i
přes palčivé problémy, které jí imigrační vlna působí a které výrazně zasahují
do nálad německé společnosti.
„Kdybychom raději místo na různé multikulturní programy dali
peníze těm učitelům a oni by už to vzdělání obstarali,“ zní také jedna
z tezí paní starostky a poslankyně. Svou povahou přesně odpovídá těm
předchozím. Kdyby měla paní starostka o současném vzdělávání ve školách ponětí,
tušila by asi, v jakém stavu se nachází dovednost učitelů vzdělávat
zejména v oblasti soudobých společenských problémů a jak nepřipraveni na
to jsou. A jak rádi a ochotně přenechají tuto část vzdělávání lidem, kteří se
v dané oblasti orientují. A jak je vedle toho potřebné, aby do škol
přicházeli lidé ze světa „za zdí“, protože škola nemá být izolovaný ústav, ale
otevřená instituce umožňující poznání v pravém slova smyslu. Tomu se říká win - win, paní starostko.
Jde o nahodilý příklad nahodilé političky, podobně by jistě
bylo možné rozebrat veřejná vystoupení a jednání řady jiných politiků v ČR.
Zatímco ve Velké Británii existuje problém v tom, že se politici rekrutují
zejména z kruhů elitářských absolventů Oxbridge, v ČR máme problém
spíše opačný: z lidí, kterým kromě nezdravých ambic schází všechno
ostatní, vytváříme pseudoelity. Inkompetence politiků, jako je paní Černochová,
ve věcech, v nichž rozhodují, je ukázkou dlouhodobého politického „dumbing down“ a v konečném
důsledku způsobuje destrukci veřejného zájmu. Ministerstvo vnitra by měla volební lístky opatřit nějakým podobným varováním, protože volby mohou být škodlivé stejně jako cigarety...
Vytisknout