Moskva chce diplomaticky izolovat Turecko a vtáhnout je do konfliktu

12. 2. 2016 / Karel Dolejší

Nikoliv, tady nejde primárně o to, co se stane s Aleppem a jeho stále přibližně 300 000 obyvateli, jimž v mezinárodní situaci, jaká právě nyní je, nejspíše bohužel už nikdo nepomůže. Tito lidé jsou odsouzeni k obležení a pomalému zničení, nebo k potupné kapitulaci, po níž je v Asadových kriminálech stejně nic dobrého nečeká.

Aleppo je nicméně v tuto chvíli také návnada, na niž se má chytit turecký prezident Erdogan.

Pokud bude přihlížet tragédii Aleppa nečinně, jeho politické postavení se výrazně zhorší - a situace jeho země obklíčené ze dvou stran na zemi a ze tří moří ruskými zbraněmi se stane neúnosnou. Pokud se ale rozhodne do syrského konfliktu intervenovat, velmi pravděpodobně prohraje.

Ve hře je ještě jedna možnost, kterou by chladné hlavy zvolily v okamžiku, jako je tento. V Ankaře v úterý proběhla schůzka kompletní "neexistující" syrské opozice s Turky, Saúdy a Bahrajnci. Sponzoři žádají, aby se opozice organizačně sjednotila, překonala vzájemné spory a nežádoucí vazby. V tom případě jsou ochotni dodávat jí zbraně v podstatně větším množství, než dosud. Pokud k tomu nedojde, nedají už nic. - Zatímco Rusku dojdou peníze v horizontu 12 - 18 měsíců a proto teď hraje vabank, finanční situace Saúdské Arábie a tím spíše Bahrajnu je mnohem lepší. Tyto státy tedy mohou v podpoře syrského povstání pokračovat klidně ještě další čtyři roky nebo pět let.

Pokud se opozice tváří v tvář hrozbě úplné porážky sjednotí, mohla by z tureckého území působit nadále, jako z bezpečného útočiště - na způsob afghánských mudžáhidů operujících z Pákistánu. Jejím terčem by se ovšem samozřejmě staly především příhraniční oblasti v Sýrii. Většinu z nich ovládají Kurdové, kteří v posledních týdnech obdrželi velké zásilky zbraní od Rusů a podnikli několik útoků na protiasadovskou opozici podporovaných ruskými letadly. Syrský konflikt by zchroničtěl a změnil se ve válku by proxy mezi šíitskou a sunnitskou koalicí. V ní si kurdské milice už zvolily stranu, což se ostatně brzy promítne také do dění v Turecku samotném, kde se vláda vynasnaží předejít útoku ruské páté kolony. Nic pěkného nečekejte.

To je ovšem stále nejlepší možnost momentálně na stole, po pěti letech války a statisících mrtvých. Horší variantou je, že Turecko v Sýrii skutečně vojensky zasáhne, ať už samo, nebo s nějakou podporou Saúdů (ti avizují, že by mohli intervenovat nejdříve v dubnu). Pro případ této eventuality Rusko stahuje vojáky na Kavkaz a evidentně se připravuje k útoku na Turecko ZDE. A jeho strašení 3. světovou válkou, stejně jako řeči o tom, že "neexistuje vzdušný prostor NATO", jsou určeny do amerických uší. Mají odradit od plnění spojeneckých závazků.

Jestliže Turecko zkusí prolomit blokádu Aleppa, Rusko na ně zaútočí a bude pokračovat v zastrašování západních zemí, aby je odradilo od aktivace čl. 5 Severoatlantické smlouvy. Protože Turecko má v tuto chvíli větší pozemní armádu, než USA, jeho izolace a porážka by ovšem znamenaly faktický konec aliance, jež by nadobro ztratila veškerou vojenskou i politickou věrohodnost.

To je druhá nejlepší varianta. Třetí a nejhorší variantou je, že se americký prezident Barack Obama patnáct minut po dvanácté, poté co v Sýrii všechno zanedbal a prohrál, poté co takřka nic neudělal, aby zabránil umírání statisíců, probudí z narcistického spánku a bude chtít dokázat, že si s ním Putin nemůže leštit polobotky. V tom případě by ale opravdu mohlo dojít k nejhoršímu. Nepůjde jen o to, že Američané prohrají válku v Sýrii, kde nechali dílem zničit, dílem si přeplatit Moskvou všechny spojence. Konflikt by se rychle rozrostl a mohl by přesáhnout hranice regionu.

Vtip je ovšem v tom, že USA po osmi letech obamování nedokážou vyvíjet žádný podstatný vliv ani na Turecko, ani na Saúdskou Arábii, ani na Bahrajn. V regionu Blízkého východu se nehraje na působivě sestavené projevy a na golfové partie. Kdo se projeví jako nespolehlivý spojenec a slabý a nerozhodný charakter, není brán vážně.

Proto se o budoucnosti světa rozhoduje v Ankaře, Rijádu, Moskvě a Teheránu, zatímco na Johna Kerryho zbyla jednoslovná role, v níž odhodlaně opakuje: "Příměří! Příměří!"

Vytisknout