Jak pád komunismu před čtvrtstoletím přivodil dnešní globální krizi

2. 11. 2014

Jak se ale ukázalo, ukončení studené války nebylo pro občany na Západě stoprocentně dobrou zprávou, píše v deníku Guardian Larry Elliot. Po velkou část poválečné éry byl Sovětský svaz považován za skutečnou hrozbu a ani v osmdesátých letech neměl nikdo ani tušení, že zmizí tak rychle. Mocná velmoc se soupeřící ideologií a silnou armádou fungovala tak, že přiměla Západ, aby se držel zpátky. Obava, že by dělníci na Západě mohli uskutečnit "rudou revoluci", znamenala, že se muselo zajistit, aby byli spokojeni. Výtěžek z hospodářského růstu se rozděloval. Sociální dávky byly štědré. Investice do veřejné infrastruktury byly vysoké.

Jakmile se ale Sovětský svaz rozložil, přestala existovat nutnost být tak velkomyslný. Od devadesátých let převládla ve světě neoliberální ekonomika. Volný trh se rozšířil i do chudých částí světa, kde dosud neexistoval. Znamenalo to levnější zboží, ale také snižování mezd po celém světě.

A co víc, už nemusel mít nikdo žádné skrupule. Ředitelé firem si mohli začít odebírat větší podíl zisků, protože dělníci už neměli kam jít. Když se zaměstnancům a dělníkům nelíbila likvidace sociálních sítí, museli to nyní holt vydržet.

A tak to víceméně fungovalo až do globální finanční krize r. 2008. Ta se stala ranou vládnoucí volnotržní ortodoxii ze tří důvodů. Zaprvé, byl to krach, k němuž nikdy nemělo dojít. Ekonomové přece vytvořili modely, které dokazovaly, že trh je vždycky racionální a dokáže sám sebe korigovat. Byl to ohromný šok zjistit, že tomu tak není.

Zadruhé, v důsledku finančního krachu země zchudly. Po hluboké recesi následovala chabá oživení, charakterizovaná klesáním reálných mezd a škrty v sociálních dávkách.

Zatřetí, krize a to, co po ní následovalo, odhalilo temné stránky poválečného modelu. Namísto od šíření bohatství seshora dolů se bohatství stahuje zezdola nahoru. Namísto triumfu demokracie došlo k triumfu elit.

Skandály ve finančním světě jsou v podstatě stejně ničivé jako pohled na vysoké sovětské funkcionáře, parkující ve svých limuzínách Zil před obchodním domem Gum na Rudém náměstí v posledních dnech Sovětského svazu. Byla vážně poškozena pověst bank a podniků prostřednictvím korupce.

Přesto je pozoruhodné, jak se status quo dokáže udržet při životě. Jistě, voliči jsou zhnuseni chováním bankéřů. Je naprosto jasné, že jsou nespokojení se stavem světa. Hledají alternativu k modelu, který zkrachoval a shořel r. 2008. V Británii sílí strany UKIP, zelení a skotští nacionalisté. Mají dva společné charakteristické rysy: chtějí vrátit kontrolu ekonomiky z globální scény zpět na lokální scénu a zastávají názor, že jsou důležitější věci v životě než je hrubý domácí produkt.

Během kampaně za skotské referendum o nezávislosti bylo například zjevné, že mnoha voličům bylo jedno, že budou po vyhlášení nezávislosti chudší. Strana zelených zdůrazňuje myšlenku "společného dobra". Tu sdílí s katolickou církví. Podle katolického ideologa Clifforda Longleyho je nutno korigovat tržní síly tak, aby sloužily veřejnému zájmu a společnému dobru. To učili Platón i Aristoteles a učí to židovsko-křesťanské církevní texty. "Tento postoj není protipodnikatelský, ale je prolidský."

Problém je, že se změnilo měřítko tržní ekonomiky. Po dobu pěti století fungoval kapitalismus pouze v hranicích stále silnějších národních států. Politikové nepotřebovali, aby jim kněží doporučovali, jak omezovat kapitalismus, dokázali ho omezit ve svých státech sami.

Pravidla hry se však změnila od té doby, kdy po ukončení studené války se trhy proměnily v globální trhy. Svět v té chvíli potřeboval energickou opozici vůči neoliberalismu a pošetilé představě, že historie skončila. Namísto toho se však rozložil nejen komunismus, ale i sociální demokracie, a právě proto od globální finanční krize nedošlo skoro vůbec k žádným hlubinným změnám.

Po pádu Berlínské zdi vzniklo ideologické vakuum, které se teprve pomalu plní. Naplňuje ho nacionalismus, environmentalismus a náboženství.

Kompletní článek v angličtině ZDE

Vytisknout