Ke vzpomínce na zemřelé

2. 11. 2014 / Boris Cvek

Zemřelí mohou být živí v našich srdcích, mohou být živí před Bohem, neboť jak čteme v evangeliu podle Lukáše (20,38), před ním jsou všichni živi, mohou být ale také v jistém smyslu živější než my živí. Jejich život totiž nabyl konečné podoby, vyvázal se ze společenské banality.

Můžeme si nad ním říci, že to podstatné na něm byla tato či ona emoce, která by se nám u živých pod úhlem pohledu banální společenské reality mohla zdát směšná a rozhodně ne tak podstatná jako všelijaká zařizování a vyřizování, která se naopak jeví směšná z pohledu smrti. Možná také proto lidé před smrtí litují, že v životě nebyli více sami sebou, neboť najednou se smrtí se objevuje ten rozdíl mezi podstatným a nepodstatným, mezi pravým životem a živou smrtí.

Je život neustálé opakování banalit, nebo je to spíše smrt? A není náhodou nezvratná konečnost našeho života naopak voláním do života, který je jedinečný, má nekonečnou hodnotu a nemá být promarněn? Není z pohledu života mrtvých právě promarněnost smrt a naplněnost život?

Někdo může být fascinován nebo odpuzován záhrobím, náboženskými představami nebo teologickými pojmy, jenže Ježíš uzdravoval, krmil, dával lidem pozemské štěstí: potravu, světlo do nevidomých očí, zdraví do nemocného těla. Neřekl jim: počkejte, až budete mrtví, pak budete zdraví a šťastní. Ježíšova vize posmrtného života, kde se necitelný boháč trápí v pekelném ohni, zatímco nuzák Lazar je s Abrahamem v ráji (Lukáš 16,19-31), není únikem od života vezdejšího, je naopak snahou ho změnit a uzdravit.

Boháč v pekle natolik miloval své bratry, že prosil Abrahama, aby poslal Lazara z ráje do pozemského života, aby varoval ty bratry před hříšným životem. Tento dialog považuji za jeden z nejsilnějších v Písmu:

Abraham: Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!

Boháč: Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činit pokání.

Abraham: Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.

Zdá se mi jasné, že bratři by pod vlivem návštěvy zemřelého a jeho zprávy o pekelných mukách změnili své jednání okamžitě. Jenže to by bylo motivováno strachem a ziskem, těmi emocemi, které nás vězní v banalitách života a které jsou marnost a bezcennost z pohledu smrti. Ti bratři by nebyli sami sebou, byli by loutkou svého strachu. "Poslouchat Mojžíše a Proroky" tedy také nemůže být dáno strachem a útěkem před sebou a před životem do mrtvé litery a zapření se. Tak ani Lazar nebyl v ráji jen proto, že byl chudý a trpěl, nýbrž jeho přítomnost v ráji je nejspíše promítnutím toho poznání, že chudí a trpící mají větší smysl než boháči pro to, co je v životě podstatné, co není jen cetka a banalita, ale skutečný život.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 31.10. 2014