JIHLAVA:

Filmy o rasismu v České republice

28. 10. 2014 / Sam Graeme Beaton

Půlhodinový film Za Adolfa by žádní morgoši neměli žádný práva režisérek Apoleny Rychlíkové and Martiny Malinové, jímž bylo představení zahájeno, je krutě přímočarý. Vychází z loňské zprávy o tom, že jedna romská maminka porodila paterčata. Film zaznamenává každodenní život této matky, jak se stará o své děti. K tomu jsou čteny komentáře z různých internetových stránek, které jsou neuvěřitelně rasistické. "Tyhle děti nebudou nikdy pracovat", vyjadřuje se jeden komentář, zatímco jiné chtějí vědět, kolik peněz maminka dostává od státu. Romové jsou charakterizováni jako "paraziti", "zaslouží si zastřelit"; tyto nesmírně znepokojující výroky se stávají ještě více šokujícími, když kamera panorámuje po dětech a zachycuje jejich emoce. Účelem filmu je důrazně ukázat, že Romové jsou lidé, ne komiksové příšery, které jsou démonizovány určitými částmi společnosti. Uvědomujeme si, že ani děti nejsou bezpečné před jedem rasistů, kteří se skrývají za internetovým připojením (a kteří, což je ironické, podepsali tyto rasistické výroky svými plnými jmény a místy bydliště - ta jsou uváděna v horním levém rohu na plátně). Je velmi nepravděpodobné, bylo nám řečeno, že by se tento film veřejně promítal a namísto toho bude zřejmě jen k vidění na mimořádných akcích v České republice a v zahraníčí. Byl vyroben v koordinaci s iniciativou "Ne rasismu", další informace najdete na stránkách nerasismu.cz

Jiný úhel pohledu zkoumá Malinová ve svém filmu Několik let (s anglickým názvem Let's Block). Film je produktem jejího angažmá jako režisérky a aktivistky. Příběh filmu pojednává o plánech skupiny aktivistů za romská práva blokovat prasečí farmu v Letech, která je na místě bývalého koncentračního tábora pro Romy během války. Během let mnozí požadovali, aby byla farma zlikvidována z respektu pro osoby, které tam byly vězněny, ale dosud se nikdy neudělalo nic. Pokusy Miroslava Brože a jeho organizace to změnit jsou zdokumentovány během jejich týden trvající blokády jednak tímto filmem a informacemi organizace, zveřejňovanými na Twitteru a na Facebooku. toto je zvlášť chytře udělané - zprávy na Twitteru a na Facebooku, objevující se na plátně, jsou efektivním způsobem jak posunovat film kupředu a vyvolávají důležité otázky o roli sociálních sítí. Zprávy, které organizace vydává, neodrážejí vždycky objektivní situaci blokády, kterou málokdo podporuje a skoro nikdo se jí neúčastní, a to se stane hlavním ohniskem filmu, zejména, když se aktivisté snaží získat větší účast a podporu.

Vzhledem k tomu, že je Malinová aktivistka za práva Romů, čekali byste, že film bude vůči akcím aktivistů vstřícnější, a pro ni je poctou, že nechává své záběry mluvit samy za sebe. Pokusy aktivistů zastavit dopravní provoz na rušné silnici vedoucí podél prasečáku se stávají terčem posměchu ("omlouváme se, ale musíme vás zastavit, aby přijela policie"), avšak, jak pochopíme, tyto špatně připravené plány jsou produktem vzdoru a rozhodnosti Brožova protestu - aktivista si přeje, aby si protestu někdo začal všímat a aby protest dosáhl svých cílů. V mnoha ohledech pojednává tento film o samotném Brožovi stejně jako o blokádě. Je to portrét tohoto muže a jeho poctivých snah tváří v tvář neúspěchu. Avšak film Několik let přináší několik důležitých diskusních argumentů týkajících se aktivistického hnutí obecně i jeho složení. Během filmu sledujeme videa na YouTube, na nichž demonstraci podporuje romská komunita, jenže navzdory tomu se demonstranti v Letech ve skutečnosti skládají jen z bělošských aktivistů.*)

To lze interpretovat různými způsoby: že má romská komunita pocit, že se těchto protestů nemůže účastnit v důsledku sociálních tabu, že Romové jsou natolik společností zmarginalizováni, že vystupují pouze na internetu a nikoliv ve skutečném životě, anebo že hnutí, které organizují lidé mimo romskou komunitu dostatečně nereprezentuje cíle a přání Romů obecně. Režisérka nechává tyto otázky otevřené, avšak jsou vyvážené Brožovou osobností. Brož působí upřímně a má dobrou vůli.

Velké množství diváků na jihlavském promítání ukazuje, že existuje jasný zájem otázku rasismu v České republice řešit. Kromě toho, tento film má před sebou slavnou budoucnost, kritický a snad i distribuční zájem, vzhledem k tomu, že se mu dostalo při závěrečné ceremonii čestného uznání. To je skutečný úspěch pro režisérku, která ještě nedostudovala na FAMU, a vlastně se umístil v kategorii Česká radost hned za filmem K oblakům vzhlížíme, což je snímek, technicky vyrobený opravdu precizně, s profesionálním filmovým týmem. V této linii sociální investigace nám má Malinová hodně co nabídnout a zřejmě je to jméno, jehož bychom si měli v dalších letech všímat, pokud si udrží dosavadní vysokou úroveň filmařské práce.

*) PS, 30. 10. 2014: Dostal jsem reakce od Miroslava Brože i Martiny Malinové, a proto bych chtěl zveřejnit opravu. Oproti mému trvzení, že blokády se účastnili čistě bělošští Češi, blokády se ve skutečnosti účastnilo padesát procent Romů a padesát procent neromských aktivistů. Avšak zdůrazňuji, že mnoho těchto postav se objevuje na okraji a existuje rozdíl mezi záběry blokády ve filmu a tím, co bylo zveřejňováno na sociálních sítích. Rád bych zdůraznil, že šlo o nezáměrnou chybu a nikoliv o pokus film v recenzi zkreslit.

Vytisknout