JIHLAVA:

Závěrečná ceremonie jihlavského festivalu: Jeho význam roste

30. 10. 2014 / Sam Graeme Beaton

Bezpochyby hlavním vítězem večera byla režisérka Anna Roussillon, která získala jak cenu Opus Bonum (za nejlepší zahraniční dokumentární film) i cenu První světa (nejlepší debut). Její film, Je suis le peuple (Já jsem ten lid) zkoumal politickou situaci v Egyptě z perspektivy vesničanů žijících mnoho kilometrů od hlavních městských center, jako je Káhira a Alexandrie. Dva české filmy získaly podstatná ocenění. Cenu diváků dostal film Danielův svět (režie Veronika Lišková), byl to snímek, který byl bezpochyby letos mezi diváky populární, přestože se zabýval kontroverzním tématem, totiž portrétem muže, který je homosexuální pedofil. V sekci Česká radost za nejlepší domácí dokumentární film zvitězil snímek K oblakům vzhlížíme (režie Martin Dušek), což byl observační snímek o subkulturách a o životě mladého muže v severních Čechách. Bohužel jsem nebyl přítomen na kompletní promítání těchto filmů, ale chci na ně dříve nebo později napsat recenze. Kompletní seznam oceněných filmů a tvůrců je na festivalových stránkách ZDE

Závěrečná ceremonie byla podle mého názoru daleko lepší než zahajovací ceremonie. Bohužel se znovu objevila vietnamská robotárna, ale tentokrát v mírnější verzi - v hlavním zájmu byli samozřejmě vítězové. K tomuto účelyu posloužilo nasazení a vtip moderátorů, kteří pro diváky vytvořili dvě příjemné hodiny. Marek Hovorka, ředitel jihlavského festivalu, zářil od ucha k uchu, když poznamenal, že zájem o festival sílí, jak od lidí z filmového průmyslu, tak od tisíců návštěvníků, kteří na festival každoročně přijíždějí. Hovorka a jeho tým by na to právem měli být hrdí, a pokud tomu tak je, jak zřejmě vyplývá z jejich tiskového prohlášení, budou muset hledat více sálů pro promítání filmů v roce 2015, to ukazuje, jaký dopad mají jak filmy, tak festivalové zážitky na účastníky.

Loni jsem psal o tom, že existovaly určité organizační problémy, většinou se týkaly chybných informací o podtitulcích a o tlumočení. Při těch promítáních, na nichž jsem byl letos přítomen, se tento problém už nevyskytl. To neznamená, že nebyly drobnější problémy - některé sály byly příliš malé a jiné příliš velké na počet diváků - ale pokud to něco dokazuje, tak to, že festival roste nad očekávání organizátorů. To je dobrá zpráva, pokud to přiláká na festival kvalitnější filmy a režiséry, větší mezinárodní účast a potenciálně větší zisky a investice, které by bylo možno vložit do rozvíjení českého dokumentárního filmu a jeho přijetí na světovém jevišti.

Už jsem psal o dvou filmech, které považuju za výjimečné - Dopisy od Maxe od Erica Baudelaireho a snímek Opři žebřík o nebe od Jany Ševčíkové. K tomu můžeme určitě přidat film František svého druhu od Jana Gogoly ml. a Českou pivní válku, režírovanou Janem Látalem. Jsou to dva humorné a přemýšlivé filmy, které pohlížejí na několik výstředních postav a na jejich život. K oběma těmto filmům se v Britských listech ještě vrátíme.

Vytisknout