JIHLAVA:

Venku v přírodě - František svého druhu a Lovu zdar!

31. 10. 2014 / Sam Graeme Beaton

František svého druhu, produkce České televize, je součástí série, která zkoumá zajímavé lidi a jejich poněkud nezvyklé životy. Bývalý státní úředník, z něhož se stal ornitolog František Krause bezpochyby do této kategorie patří. Po dlouhá desetileté natáčel a dokumentoval Krause ptáky ve svém místním lese, zkonstruoval stovky ptačích budek z materiálu, který nachází kolem sebe. Spolu s manželkou Mílou se po celý rok stará o tyto ptačí budky, každá z nichž je očíslována a zdokumentována v jednom ze stovek Františkových zápisníků. Je to zjevně výstředník - jeho láska k ptactvu ho zcela pohlcuje - ale opravdu se v tom vyžívá, až tak, že si ze sebe skoro dělá legraci. "Každá budka má číslo, aby zloděj budek věděl, že krade," říká s vážnou tváří, i když ví téměř zcela určitě, že zloději by neměli zájem o to je vzít.

Určitě stojí za to zmínit se o dokumentárním stylu tohoto filmu. Gogolův snímek je plný ironie a humoru, ale nikdy to opravdu není na Krausův úkor. Nediegetický komentář se snaží napodobovat styl přírodního dokumentárního filmu, ale hlavním předmětem pozorováni je náš protagonista. Pokud bylo v úmyslu tvůrců takovýto druh filmu ironizovat, tak to určitě funguje - zejména, když se film zaměřuje svými záběry na triviální rysy přírody a zachází s nimi, jako by to byly pro diváka zvlášť zajímavá témeta. "Venkovský slimák se svou žlutohnědou ulitou," je nám řečeno suše a kamera se v detailu zaměřuje, jako by nám chtěla ukázat mimořádné stvoření, které lidské oko často nevidí. Tyto části filmu se divákům opravdu líbily, stejně jako různé vkusné záběry mladého ptactva, o němž Krause dělal záznamy, což přispělo k jeho humanismu. Celkem vzato byla práce kamery ostrá a jasná - i v dokumentárním filmu, který se nebere úplně vážně, může špatně vybraný záběr rozptýlit naši pozornost a oslabit náš zážitek. Takové problémy tu nebyly. František svého druhu skončil za bouřlivého potlesku v sále a následovala zábavná diskuse s režisérem a s Krausem, který s potěšením odpovídal na otázky o tom, jak staví své ptačí budky.

Kratochvílův film Lovu zdar! nabídl, jak se zdálo, zcela jiný zážitek, protože jsme tu už nesledovali někoho, jak se o zvířata stará, ale lidi, kteří je pro zábavu střílejí. Film zkombinoval mluvící hlavy různých příslušníků lovecké komunity (někteří se považují za myslivce, jiní byli lovci velké zvěře, kteří jezdí na safari a střílejí exotická zvířata) se záběry z jejich loveckých výletů a archivního materiálu. Dokumentaristé tak vytvořili zajímavou kritiku českého lovectví i těch, kteří se na něm podílejí. Záběry natočené jedním z lovců na jednom z jeho výletů na safari jsou umístěny vedle záběrů natočených kameramany během jiného výletu a často jsme se museli dívat na špatně zastřelená zvířata, jak se potácejí, než padnou na zem a zemřou, v záběrech, které se zdály děsivě dlouhé, ale ve skutečnosti se staly odraze našeho pohoršení nad těmito scénami. Lovec trofejí, který pózoval (na zrnitém videozáznamu) u mrtvých zeber a antilopy byl v kontextu těchto záběrů velmi groteskní.

Jeho nadšení pro tento "sport" bylo zdokumentováno jeho obrovskou místností s trofejemi vycpaných zvířat, v sekvenci, v níž o svých úlovcích hovoří se skupinou malých dětí (snad je to školní výprava?) Samozřejmě, na děti dělá dojem skoro všechno, a když slyšíme, že říkají: "Chci ulovit tygra!" "Chci zabít krokodýla!" a tak dále, zanechává to v nás velmi nepříjemný pocit. Kratochvíl bezpochyby vylíčil celé toto průmyslové odvětví ve zcela záporném světle, protože se film vlastně nezabývá diskusí legitimnějších způsobů lovu (regulovaného, například, pro kontrolu zvířecí populace). Tito lovci se hlavně zajímají o hlavy zvířat na zdi. Předseda lovecké asociace je zesměšněn, když tvrdí, že lovecká vášeň je "geneticky daná" pro muže, jako by to bylo jediné ospravedlnění, které ho napadne.

Pro mě nebyl nejzajímavější postavou nadšenec ze safari, ale katolický kněz, který byl ve volném čase nadšeným lovcem. Toto zkoumání mohou hlouběji proniknout do náboženských témat. Když se jich dotkne, film získává další rozměr - když vidíme, jak se čistí jeho trofeje prachovkou, nejen že je to humorné, ale přiměje nás to k přemýšlení o knězových skutečných názorech. Odrážejí jeho činy myšlenku, že Bůh dává i bere život? Je jeho posedlost lovem charakteristická pro falešné idoly, o nichž jeho náboženství vyučuje? Záběry kněze na konci filmu, se zdviženýma rukama a s krví na rukou musejí být úmyslné - film tu kontrastuje křesťanskou symboliku s absencí etiky a morálky, kterou projevují někteří lovci.

Film Lovu zdar! je úspěšný tam, kde jsou přeložená témata použita jako nástroj ke zkoumání myšlenkového rozpoložení a mentality těch lidí, kteří se na zabíjení zvířat podílejí, spíše než když zkoumá samotný jev lovu jako takový. Film zastává vůči lovu kritický postoj, ale občas je to účastníkům jedno, což je napětí, které není nikdy vyřešeno. Ty sekvence dokumentárního filmu, které pojednávají podrobněji o loveckém průmyslu, jsou informativní, ale nikdy nejsou tak napínavé, jako když se režisér snaží proniknout hluboko do motivace toho, proč lidé loví a čím to naplňuje jejich životy.

Dva pohledy, předložené oběma dokumentárními filmy, poskytly účastníkům bohatý materiál k diskusi po promítání v různých hostincích a společenských areálech festivalu. Gogolův filmový styl ve snímku František svého druhu byl bezpochyby velmi účinný pro osvětlení určitých rysů Krauseho charakteru, zatímco tradičnější styl filmu Lovu zdar!, ověřená metoda, byl také přínosný. Snímek Lovu zdar! se zabýval složitějším tématem z hlediska etiky a morálky a v určitých sekvencích velmi zajímavě nastoloval tato témata rozhovorem s interviewovanými protagonisty. Tam, kde to činil, přispělo to k hloubce tohoto filmu. Z odlišných důvodů byly oba filmy velmi zajímavé a představily nám aspekty života, které mnoho z nás dosud nevidělo.

Vytisknout