Odmítám černobílé vidění světa i sprosťárny vůči Chomskému, který podporoval disidenty

22. 6. 2014 / Jan Kavan

V Londýně jsem spolupracoval s nadací Bertrand Russell Peace Foundation, která ostře protestovala jak proti válce ve Vietnamu, tak proti sovětské invazi do Československa v roce 1968. Pamatuji se jak jsme se s touto nadací a Jirkou Pelikánem obrátili i na americké levicové aktivisty, aby podpořili kampaň za propuštění mých skvělých brněnských přátel, Jirky Müllera a Jaroslava Šabaty. Noam Chomsky neváhal a podepsal spolu například s I.F.Stonem, Danielem Ellsbergem či Davidem McReynoldsem.

Noam Chomsky vždy zcela důsledně kritizoval nejen americkou imperialistickou politiku, tedy politiku státu, jehož byl a je občanem, ale i velmocenskou politiku Sovětského svazu. Redaktor LN Peňás se mýlí, když tvrdí, že tvrdí, že existovala jakási "Chomského rovnice: utrpení pod Sovětským svazem bylo menší než utrpení pod diktaturami v Latinské Americe, které podporovaly Spojené státy. Ergo Spojené státy byly horší než Sovětský svaz".

Naopak. Chomsky vždy uznával, že americká společnost je svobodná, a těší se svobodě projevu, tisku, svobodě shromažďování a dalším svobodám, o nichž se občanům v tehdejším Východě může jen zdát.

To samozřejmě ale neznamenalo, že by měl mírnit ostrost své kritiky americké podpory potlačování svobod občanů v Latinské Americe, především v San Salvadoru, Guatemale, Chile a jinde, kde bylo desetitisíce politických odpůrců brutálně zavražděno. Tyto masakry samozřejmě nelze srovnávat s vězněním našich disidentů během normalizace v 70. a 80. letech. Žádná rovnice však z toho neplyne a Jiří Peňás se dopustil nepřijatelného zjednodušení, což mne poněkud překvapilo, neboť Chomsky o svobodě v USA hovořil jednoznačně.

Chomsky protestoval i proti relativně mírným rozsudkům, které byly vyneseny nad východoevropskými disidenty, například polskými představiteli skupiny Svoboda a mír (Wolnosc i Pokoj) Jackem Czaputowiczem a Piotrem Niemczykem. Svůj významný hlas pozvedl i proti perzekuci na Západě poměrně neznámých chartistů, jakými byli například Ivan Jirous, Jiří Tichý, Hana Marvanová, Tomáš Dvořák, Petr Cibulka či Jiří Štencl. Tento protest spolu s Chomskym podepsala i řada známých amerických a britských osobností, například Neal Ascherson, Harold Pinter, či Todd Gitlin. Tito signatáři zdůraznili, že občané musí mít právo účastnit se svobodně veřejného života ve vlastních zemích, ať už jim jde o sociální spravedlnost, ekologické problémy, odzbrojení nebo o politické změny.

Chomsky u nás vzbudil největší rozhořčení, když zkritizoval Václav Havla za jeho projev v americkém Kongresu, kdy poděkoval Spojeným státům za jejich podporu pro boj východoevropských disidentů za svobodu, aniž by naznačil, že v jiných částech světa USA podporují svobodu potlačující diktatury. Chomsky v této souvislosti zmínil salvadorského arcibiskupa Oscara Romera, kterého zastřelila eskadra smrti křesťansko-liberální pravice, podporované USA, právě když sloužil mši. Při jeho pohřbu bylo pak zastřeleno několik desítek lidí.

Nedovedu si představit, jak by mohl Havel podobnou zmínku zařadit do svého oslavného projevu. Mohl však využít jiné příležitosti a odsoudit podporu diktaturám všeho druhu, čímž by odmítl černobílé vidění světa. Pamatuji si, jak byli někteří naivní představitelé západního mírového hnutí kritizováni za to, že v Praze na mírových kongresech chválili sovětské návrhy na odzbrojení, aniž by zmínili existenci politických vězňů, včetně českých mírových aktivistů. Na druhé straně znám řadu britských mírových aktivistů, např členů END (European Nuclear Disarmament), kteří se hlasitě dožadovali svobody pro Václava Havla, Petra Uhla a další chartisty. Někteří přijeli do Prahy vyjádřit svou solidaritu osobně a byli hned zatčeni v bytě Jiřího Dienstbiera a vyhoštěni.

Chomsky se ale hluboce mýlí, když tvrdí, že "východoevropští disidenti si v sobě utvrdili pocit, že oni byli ti jediní utlačovaní na celém světě". Neznám českého disidenta, který by tvrdil podobnou absurdnost. Vůbec mne nepřekvapilo, když se ohradil Petr Uhl, známý svými internacionalistickými postoji, ale velmi si vážím i Jana Rumla, který jednoznačně prohlásil, že "Ale my jsme nikdy netvrdili, že jsme nějak příliš trpěli. A chápu, že v latinskoamerických diktaturách ti lidé trpěli daleko víc než my". Petr Uhl zcela správně podotýká, že řada opozičních aktivistů vyjadřovala solidaritu s disidenty, jak ve střední a východní Evropě, tak i ve třetím světě.

Chomsky rovněž zjednodušuje, když tvrdí, že naši disidenti byli protežováni Spojenými státy a jinými západními vládami. Ano, někteří jednotlivci se těšili podobné podpoře, včetně finanční. Je však nepřijatelným zjednodušením tvrdit, že například Charta 77, ale i polská Solidarność byly podporovány výhradně na Západě vládnoucí pravicí. Ano, tyto vlády pochopitelně podporovaly jakoukoliv kritiku Sovětského svazu a jejich postojů v rámci studené války. Tato podpora se však netýkala například Pražské výzvy, v níž chartisté vyzývali k ukončení studené války, ke sjednocení Německa a k odstranění železné opony. Stejně tak jsem si nevšiml velké podpory pro rozhodující roli odborů ve společnosti, jak o ní hovořili polští kolegové. Tyto postoje byly naopak blízké levici.

Nemohu nepodotknout, že když jsem 20 let neustále sháněl kurýry či řidiče dodávek pašujících k nám zakázanou literaturu, tak se mi hlásili především levicoví aktivisté, kteří byli připraveni riskovat.

Současně uznávám, že v jiných případech se Chomsky zjednodušujícím postojům úspěšně bránil. Pamatuji si, že jsme v říjnu 2010 byli oba mezi větším množstvím signatářů, kteří protestovali proti plošným a drastickým sankcím proti Iránu i hrozbě války proti té to zemi. A současně jsme jednoznačně podpořili demokratické aktivisty v Iránu, kteří vyšli do ulic v roce 2009, protestovali jsme proti věznění politických disidentů i jejich mučení, podpořili jsme ty, kteří bojovali za demokracii a sociální spravedlnost a neviděli důvod pro vlastnění jaderných zbraní.

Nepřijatelného zjednodušení se dopouštějí i ti, kteří vnímají Chomského oprávněnou kritiku současné izraelské vlády za její neochotu realisticky podpořit vytvoření dvou států, tj.demokratické, nezávislé a životaschopné Palestiny existující v míru vedle Izraele v zabezpečených hranicích z roku 1967, za jakýsi projev antisemitismu. Během oběda v pražské kavárně mi Chomsky vysvětloval, že již od mládí je sionistou, ale stále nechápe, proč by měli Palestinci, včetně těch, kteří žijí v Izraeli, vnímat tento stát jako čistě židovský. Oba dva jsme hrdí na svůj židovský původ a antisemitismus, stejně jako každý jiný rasismus, ostře odmítáme.

Překvapilo mne, že bylo popsáno tolik stránek různými rozbory několika málo Chomského vět o disidentech, ale nikdo nereagoval na jeho tvrzení, že invaze do Iráku byl "nejhorší zločin tohoto století". Chomsky poukázal na skutečnost, že v Iráku "zemřely stovky tisíc lidí, miliony uprchlíků musely opustit své domovy a svou zemi, značná část země byla zničena. Vyvolali zde konflikt mezi sunnity a šíity, které tady dříve neexistoval. Bylo tu napětí, ano, ale až potom se z toho stal velký konflikt, který teď dělí Irák ve dví, celý region to ničí, to je obrovský zločin".

K invazi do Iráku došlo v březnu 2003 bez jakéhokoli věrohodného důvodu a bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN, která naopak tento souhlas jednoznačně odmítla dát a to i většinou nestálých členů RB. Dnes se po odchodu amerických vojsk, schyluje k sektářské válce mezi vládními šíity a opozičními sunnity, které vedou bojovníci teroristické organizace ISIS (Islámský stát v Iráku a v Sýrii). Není to tak dávno, když se tito bojovníci těšili podpoře západních zemí v jejich boji proti syrské vládě Bašíra Asáda.

Česká vláda v roce 2003 lavírovala a mlžila. Ovšem tehdejší ministr zahraničí Cyril Svoboda invazní tzv.koalici ochotných ochotně podpořil. Od té doby prezident USA Barack Obama se jednoznačně od této invaze distancoval a nedávno i pravděpodobná budoucí prezidentská kandidátka Hilary Clintonová se ve své knize za svou dřívější podporu invaze omluvila. Velmi si toho vážím. Na její tehdejší postoj si dobře pamatuji. Hovořil jsem s ní tehdy jako předseda Valného shromáždění OSN a byl jsem jednoznačně kritický k rozhodnutí USA vpadnout do Iráku údajně kvůli zbraním hromadného ničení, které už byly v té době zničeny. Řada politiků se od té doby veřejně omluvila. Čeští politici však mezi nimi nejsou.

Vytisknout