Egypt a "realismus" v zahraniční politice

24. 6. 2014 / Karel Dolejší

Egyptský režim právě poslal tři novináře stanice Al-Džazíra na sedm let do vězení - za to, že dělali svou práci. Současně s tím Spojené státy uvolnily omezení pro vojenskou pomoc egyptskému režimu a posílají mu zbraně za 650 milionů dolarů, včetně deseti bitevních vrtulníků AH-64 Apache.

USA nejprve nejprve po puči použily zmrazení vojenské pomoci jako formu nátlaku na egyptský vojenský režim. Vzápětí Saúdská Arábie iniciovala a zaplatila nákup ruských zbraní pro režim generála Sisího. Začala hra, kterou Egypt už v minulosti díky své strategické poloze u Suezského průplavu opakovaně hrál: Balancování mezi mocnostmi, snaha postavit jednu proti druhé a získat co nejvíce. Tuto hru nezvládl příliš ideologicky vyprofilovaný prezident Násir, zato ji ale dobře ovládal Sadat. Když na něj Moskva vyvíjela velký tlak, vykázal sovětské poradce ze země a později našel společnou řeč s Američany. Za jistých okolností lze takovou hru za saúdské peníze hrát i opačným směrem. Washington to ví.

Jenže soupeření s Moskvou o vliv v Egyptě je jedna věc a věrohodnost americké zahraniční politiky věc druhá. Egyptská junta nyní po potlačení islamistů z Muslimského bratrstva likviduje i liberální opozici. Lze mít samozřejmě jisté pochybnosti o objektivitě zpravodajství katarské televize z Egypta, ale to není a nikdy nemůže být důvodem poslat ve vykonstruovaném procesu její novináře na léta do vězení. Spojené státy podpořily Sisího. To je neuvěřitelná hanba, jinak to prostě nelze nazvat.

A na této hanbě se v důsledku čím dál více podílí také Česká republika. Nejen, že patří k předním dodavatelům zbraní do Egypta, ale nyní má být také generál Sisí pozván prezidentem Zemanem na oficiální návštěvu České republiky.

Je možné, že Zeman přístup egyptského režimu k novinářům upřímně obdivuje, stejně jako by bylo logické, pokud při své posedlosti údajnou islámskou hrozbou dospěl do podobné pozice, jako kdysi nebožtík Václav Benda se svou obsesí komunismem ve vztahu k Pinochetovi. Má však česká zahraniční politika být utvářena idiosynkraziemi jediného politika? A co by to přineslo?

Spojené státy patří k zemím, jejich popularita ve světě rapidně upadá. (Ještě před ukrajinskou krizí je však v tomto směru dokázalo hravě dohnat a předehnat Putinovo Rusko.) Ani ten nejobratnější propagandista dnes nedokáže přesvědčivě přemostit propast dělící hodnoty, které USA verbálně prosazují, od jejich praktické politiky, která je často vrcholně cynická. Jak to dopadne s obrazem České republiky ve světě, bude-li následovat podobné vzory, je nasnadě: Kdo si bude tento stát ještě vůbec pamatovat, bude si ho pamatovat především proto, že se jeho politici bratříčkují s režimem, který inscenuje politické procesy proti novinářům.

A přesně to přece potřebujeme...

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 24.6. 2014