Škola jako nesmyslný ultramaraton

23. 6. 2014 / Pavel Gajdošík

Po sedmnácti letech v pozici žáka a studenta a šestnácti letech na postu kantora vnímám jako největší slabinu našeho školství skutečnost, že působí jako strašně únavný ultramaraton a nikdo nemá vůli připustit, že příliš dlouhé etapy učení nás všechny ubíjí a efekt nenesou.

Před osmi lety například ministerstvo navýšilo týdenní počet vyučovacích hodin na gymnáziích z 31 na 33, čímž gymnazistům přidalo dvě odpolední či časně ranní hodiny týdně -- zcela nepochybně v dobré víře, že jejich znalostem to prospěje.

Každý učitel vám však potvrdí, že koncentrace žáků postupem dne stále rychleji klesá a že v sedm hodin ráno zas část studentů ještě dospává, takže účinnost oněch nultých hodin není o moc lepší než efekt odpoledních trápení tříd, v nichž jsou i nejlepší žáci "předunaveni" natolik, že pracují jen na zlomek svých schopností.

Psychologové přitom už roky upozorňují na pokusně ověřený fakt, že síla vůle či sebeovládání fungují jako "sval", který se vždy časem unaví a pak už selhává, ale my si v jakési masochistické paličatosti předepisujeme denní pracovní dávky, které prostě nezvládáme, a i kdybychom zvládli, než se onen "sval" sebeovládání vyčerpá, tak potom selháváme večer -- třeba hřešením ve výživě, kdy se cpeme něčím tučně nezdravým, i když jsme si už slíbili, že budeme držet dietu.

Každý sportovní trenér zase dobře ví, že trénink se nesmí přehánět, protože stupňování dávek vede nakonec k přetrénování, a to pak nejen k dlouhodobé ztrátě formy, ale hlavně až k nechuti svěřence "makat" dál, i když ho trénink dříve bavil.

Naši žáci jsou "přeučení" taky akutně a kantor, který je má ještě ve tři hodiny odpoledne znovu popohnat alespoň "do klusu", jenž musí zase trvat těch čtyřicet pět minut (ani o sekundu míň), je jako trenér, jemuž uštvali svěřence ti před ním, a tak s nimi sotva klopýtá, i kdyby na ně vyvinul jakýkoli tlak či motivoval jako bůh.

Školství
Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 24.6. 2014