Proč lidé v politice neříkají pravdu?

6. 6. 2014 / Ivo Šebestík

Jenže politik, má-li už něco říct, obvykle svádí urputný boj mezi tím, co skutečně ví, co si myslí, a nač by dokonce i přísahal, a tím, co říci smí, aby neohrozil svou pozici, nebo dokonce i postavení své země na straně, ke které se přihlásila -- dobrovolně nebo z nezbytí. Lidé, kteří nepůsobí v politice, si mohou dovolit sladit obsah svého myšlení s tím, co říkají, tak, že co na srdci, to může být posléze i na jazyku. Politik zastávající dokonce určité exponované místo ve vlastní straně, nebo dokonce ve vládních strukturách takovéto sladění srdce, mysli a jazyka považuje za nedostižný ideál.

Jistě, mnozí z nich si z rozporu mezi fakty a jejich výkladem mnoho nedělají. Ostatně, záměrně klamný výklad téměř všeho, čím člověk ve společnosti žije, představuje prastarou, dokonale zkamenělou a chirurgicky neodstranitelnou páteř jeho existence, a prolomení klamu a mýtů by jej zbavilo jistot a naděje. Díky tomu jsou lži, pověry a mýty blahodárným tmelem každé civilizace, dějinnou epochu a geografickou polohu nevyjímaje, takže politik je v podstatě užitečnější tím, když iluze rozvine, než by byl jejich za pravdou jdoucím bořitelem.

Ať už si tuto svou "civilizační" hodnotu politik uvědomuje, nebo prostě neříká pravdu, protože nijak zvlášť rozpor mezi pravdou a lží nepociťuje, je v podstatě jedno. Podívejme se ale blíže na situaci konkrétně českého politika, má-li se například vyjádřit o současné krizi na Ukrajině, jejích příčinách a případných řešeních. Většina z politiků, v podstatě bez ohledu na stranickou příslušnost, se drží jednoznačně protiruského výkladu a lomozí zbraněmi, patrně s jakousi tichou vírou, že jejich válečně pomalované tváře nikdo na světě nevezme vážně a oni tak neponesou díl odpovědnosti za případný jaderný konflikt, jehož výsledkem by za jistých okolností mohlo být zrození planety Venuše II., v lepším případě Planety opic.

V této souvislosti se ale nabízí zásadní otázka: Jak by mohlo znít stanovisko českého politika vůči ukrajinské krizi, kdyby takovýto politik v sobě našel dost odvahy a poctivosti k tomu, aby veřejně deklaroval pozici České republiky takovou, jaká skutečně je? Otevřeně řečeno, poctivý výklad oficiálního českého stanoviska v tomto a jiných světových konfliktech vyzní cynicky, a zároveň přizná absolutní závislost na silách, které jsou vysoce nadřazeny jakýmkoliv českým domácím i zahraničně politickým koncepcím.

Otevřené a poctivé deklarování české pozice v tomto konfliktu zásadních světových sil by pro českého politika vyznělo jako přiznání vlastní nemohoucnosti a podřízenosti, takže by si občan mohl položit řadu mimořádně nepříjemných otázek a mohl by se propadnout do stavu, který sice odpovídá realitě, ale zároveň nevyhnutelně boří mýty a naděje v to, že systém, jehož jsme součástí, má nějaké morální rozměry a respektuje mínění obyvatel.

To mínění obyvatel totiž často morální rozměry obsahuje. Člověk, který má dost soudnosti, informací, respektuje fakta a logiku, je schopen požadovat, aby se zahraniční politika jeho země neohlížela na prosté fyzikální zákony sil, magnetismu polí a kdoví čeho ještě, ale aby poctivě vyhodnotila příčiny konfliktů a na základě určení, kdo nese největší díl viny a byl spouštěčem krize nebo války, podle toho aby se postavila na tu ze stran, která je více v právu. Bez ohledu na geopolitickou příslušnost, hospodářskou závislost, bezpečností provázanost, na spojenectví či vazalství nebo na obtížně definovatelné sdílení toho, čemu se říká "společné hodnoty".

Takhle tomu ale v dějinách lidstva nebylo nikdy. Vysvětlovat agresi jako blahodárný akt míru a humanity patřilo vždy k hlavním úkolům ideologů, kronikářů, apologetů, lichotníků, novinářů a politiků všech režimů planety. Na tomto poli vyrostly milióny černých a ohavně páchnoucích květů propagandy, jež působí bez ohledu na deklarované společenské uspořádání. Bez ní se ale mocenské koncepce, bohužel, neobejdou. Každý silový akt, jehož výsledkem jsou mrtví, zranění a zmrzačení lidé, je obalen mýty o prospěšnosti agrese převlečené za blahodárnou záchrannou akci. Smutným faktem je, že války a dobyvačné agrese mívají často za výsledek vznik větších, silnějších, a tím často i bezpečnějších států, což je argument přiznávající válkám a krveprolití dokonce i civilizační hodnotu. Díky tomu se na mnohé imperátory nedíváme jednoduše jako na vrahy velkých počtů obětí, ale jako na tvůrce států a říší. Absurdní? Nepochybně, ale absurdita je stejně jako mýtus, klam, lež, polopravda, báchorka a sen součástí každé společenské reality.

Na otázku proč politici neříkají pravdu, můžeme odpovědět mnoha způsoby. Jednak se snaží "třídit" fakta způsobem, který zahrnuje jakýsi morální rozměr stanoviska. Činí tak proto, že politika se oficiálně dosud morálky nevzdala. Možná by tak v zájmu pravdy už dávno měla učinit, jenže pak by se stala zjevně cynickou, útočnou a bezohlednou nebo podřízenou a zbabělou. Jako taková by byla pro lid všude na světě nepřijatelná. Může sice takovou být, ale nesmí se tak deklarovat. To je patrně jediné přikázání, kterým se politika po celé dějiny řídí. Nesmí být otevřeně taková, jakou skutečně, "ve skrytu", je.

Podíváme-li se na politiky jako na osoby, pak nemůžeme přehlédnout poměrně silnou míru sebeuspokojení. Ta by v případě přiznání reality musela vzít pochopitelně zasvé. Takže politik hledající slova pro své kličkování mezi realitou a fikcí, potřebuje najít takový výklad svého stanoviska, který mu pomůže udržet, když už ne vnitřní přesvědčení o své důstojné úloze, pak alespoň její důstojnou masku pro veřejnost.

Stanovisko země a její politiky směrem ven tedy nelze představit jako závislé, účelové, vazalské, fatální, vnucené okolnostmi, zištné, bez alternativy a bez ohledu na morálku a na fakta, ale naopak jako morální, správné, demokratické, svobodné, stojící na straně Dobra proti Zlu. Politik ví, že to není pravda a často může být sám zmaten množstvím navzájem si odporujících informací, které o konkrétní věci získává. O to je volba jeho slov zdůvodňujících stanovisko těžší. Je-li sám zmaten, pak předpokládá, že by měl širokou veřejnost, o jejímž úsudku pochopitelně pochybuje (veřejně však prohlašuje, že nad hlas lidu pro něj nic nemá větší ceny), chránit před podobným duševním zmatkem, jaký zakouší on sám. Takže, poté, co si sám protrpí boj s fakty a jejich utříděním, pak je přesvědčen o tom, že lidu musí sdělit výsledek pokud možno velmi prostince. Tedy jako boj Dobra se Zlem, přičemž on a lid stojí pochopitelně (nikdy a nikde tomu nebylo jinak) na straně Dobra.

Kdyby politik měl hovořit poctivě a podle svého vlastního srdce, pak by se veřejně přiznal k tomu, že jeho stanovisko vůči konkrétní události ve světě je plně závislé na možnostech, které jeho země má díky příslušnosti k určité geopolitické síle, ke které se přihlásila díky tomu, že ji považuje vcelku a globálně za nejméně špatnou ze všech geopolitických sil, a nadto se nachází v magnetickém poli, které si ji samo přitáhlo, takže koneckonců neměla příliš na výběr. A jít nějakou vlastní nezávislou morálně nezpochybnitelnou cestou není už v současném světě absolutně možné. Každá země si musí prostě vybrat. Buď to, nebo ono. Neutrální prostor "mezi" už zmizel.

Mluvit otevřeně o těchto vlastnostech současných společností si dovolují jen někteří vědci v oborech humanitních. Naštěstí pro klid v duších občanů toužících -- stejně jako kdykoliv jindy v dějinách -- jít odněkud někam a mít pocit, že svět kráčí, přes všechny "drobné" nedostatky, nakonec správným směrem, se varovné hlasy odborníků a filozofů tisknou jen v knihách o malých nákladech a masová média tyto osamělé sýčky naprosto ignorují.

Takže, toto je část odpovědi na otázku: proč lidé v politice neříkají pravdu. Dílem ji sami neznají, dílem ji nedokážou vyhodnotit nebo je jim naprosto lhostejná. A ti, kteří ji chápou, se bojí otevřeně své pochopení sdělovat dál. Sami by se vyčlenili z pohodlného univerza, které jim poskytuje seberealizaci, obživu a plní jejich sny. Zároveň by na sebe upozornili okolí, které se s proséváním faktů už sžilo. A pak, a to je asi hlavní, přiznali by vlastní omezenost a závislost a veřejnost by uvrhli do zmatku, neboť by musela přestat věřit, že systém, ve kterém žije, se řídí nějakými morálními zásadami, které jsou nadřazeny tvrdému zápolení o vliv nad světem či jeho částmi.

Potřeba věřit společnosti a jejím pravidlům, považovat je za morální, daná, zdůvodnitelná a nejraději i za odvislá od nějakého transcendentálního fenoménu, představuje důvod pro nezničitelnou věčnou existenci mýtů a klamu. Člověk, i když si toto uvědomuje, se nakonec pokorně smiřuje s tím, že věci jsou ve skutečnosti jiné, než v jaké podobě jim věří, a dokonce je i s vědomím jejich jinakosti, v duchu tradic a s pohledem upřeným na ostatní, kteří tak činí, uctívá. Neodlišovat se, nebýt jiný než ostatní je nakonec smutně "osvobozující". Chrání člověka před tou skutečnou svobodou zůstat sám v cizím světě. Deklarace politiků a obsahy většiny mediálních sdělení tvoří jen jednu součást tiché dohody mezi lidským intelektem a živočišnou potřebou být naživu a minimalizovat ohrožení vlastní existence.

Vytisknout