Asi je to karma

5. 6. 2014 / Kateřina Ryšavá

V 90. letech měl snahy začít jezdit na koni. Chtěl se tak v očích veřejnosti více přiblížit Masarykovi. Jenže koně nejsou hloupí. Tak holt jezdil aspoň drahým autem.

Vox populi

Úvodem jeden peprnější: Český pravicový intelektuál! Pokud někdo ještě čeká - to je celé. Snad nejste pohoršeni, milí čtenáři. V Čechách přece žádní opravdoví pravičáci neexistují. Stejně jako autentická levice. Kdepak bychom dneska našli někoho, koho zajímají lidé? Ostatně k tomu není důvod. Zato kdekteří plkají. Říkají tomu politický boj. Nejspíš, aby nicka získala glanc. A taky se při tom možná líp hospodaří. Každému, co jeho jest. Jeden je přední klimatolog (aby nerozuměl podnebí, když je ze všech nejchytřejší), druhý zase věhlasný, ostatně talentovaný, spisovatel. Ten umí to a ten zas tohle, jak pěje klasik. Asi je to karma.

Politici se "buší" v ringu za naše peníze, zatímco jim pereme páchnoucí trencle a pokorně leštíme boxerské rukavice. Inkasujeme-li my, tleskáme. Ale zkuste úder vrátit. Jeden se vás třeba pokusí na místě zabít svým kořalkovým dechem, když blábolí o imunitě, další zaskřehotá o praporu z hvězd a pruhů, a že jsme se konečně dočkali, jiný třeba, a to je možná nejhorší, usne. Není divu, po takové dřině na vlastním záhumenku. Asi je to karma.

Ale dost už utopie. Kdo by si stěžoval, když se mu něco nelíbí? To jde totiž přímo proti smyslu naší svaté mantry: Držet hubu a krok. Možná z připokakanosti. Zato ukazovat prstíkem, to nám všem jde dobře. Patenty na rozum a pravdu máme nepochybně. Problémy bychom vyřešili raz dva. Kdyby nás ovšem k tomu ti oškliví politici pustili. Mám špatnou zprávu pro ty, kteří takhle a podobně zlobně pošpitávají a tichounce pokňourávají: Nepustí! Nejsou blázni! Kromě psychopatických a sociopatických diagnóz, ale ti už vůbec nikoho k ničemu nepustí, vyjma důvodů čistě utilitárních. Četla jsem v jedné staré knížce: Největší z vás budiž vaším služebníkem. O psychopatech tam nic nepsali.

Tedy přátelé, pánové jsou principiálně stádní, těžko budou jednat svébytně. Na matriarchát nemají, s prominutím, kouličky. V prostředí vzájemné lásky, vstřícnosti a spolupráce totiž netřeba protahovat pindilíky novými offroady. Takže nám zbývá jediné. Ukazovat silácky prstem a nechat panstvo, aby demokraticky rozhodovalo za poddané. Ostatně tomu tak bylo vždycky. Výsledkem je dům s červenými lucerničkami. Asi je to karm... anebo ne.

A lidi mlčí. Nemají na nájem, i když chodí do práce? Mlčí. Poníženě prosí o příspěvky stát, který dovolil, že jim páni šéfové dávají žebračenky, aby na nich trhli co nejvíc. Staří spoluobčané, zneužiti, obětováni, aby pomocí nenávisti k nim, ujídačům "našeho" krajíce, vnesli volení zástupci do společnosti svár? Mlčí. Mámy na mateřské, jejichž manželé se odstěhovali k milenkám, protože je děti v noci budí, což narušuje jejich emocionální stabilitu, ergo má negativní dopad na zítřejší erekci burzy? Mlčí. Stejné je to s Cikány, chcete-li Romy. Poštvali proti nim kdekoho. Dávno nikoho nezajímá, že lidé jsou slušní a ti druzí, dodržující zákony a ti druzí, že nikdo nemá napsáno na čele, jaký je. Už ani Kainové. Lidi mlčí. Politici nás rozeštvali, abychom neměli čas sledovat jejich činy. Řada z nich pak ničí naši vlast, vlast nás všech. I jejich. Plundrovat vlast je jako zabíjet matku.

Tedy radujme se, zpívejme, skládejme otrokáři básně. Nebo si namlouvejme, že jsme Někdo. Naše krásná vlast dozajista není rozkradená. A všichni nám můžou být ukradení. Firmy, které zaplatí v cizině daně, i když generují zisk u nás. Naši spoluobčané, kteří jsou rádi, že v regionu chudém na práci mohou získat krásné zaměstnání u montovacího pásu v ceně minimální mzdy. Se starejma do futrálů a samoživitelky jsou husy, neměly mít děti. A co s husama? Ať se jdou pást. Po nás potopa - pardon, svoboda.

Co s tím? Možná bychom se mohli optat koní.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 5.6. 2014