Chomsky -- trochu jinak

5. 6. 2014 / Miroslav Polreich

Není třeba opakovat známé teze přednášejícího. Kritické k systému, ve kterém všichni žijeme a my snad ze shovívavosti či dnes opět z obavy, nejsme schopni ten systém ani dobře pojmenovat a otevřeně slyšet konkrétní fakta o tom, jak se projevuje třeba ve světové politice. Za to vše Chomskému dík. Ale i na jeho projev je možno se podívat kriticky. Snad právě proto, že oslovuje mladé a vnímavé lidi.

Jeho názorové teze nejsou jednoduché k chápání a jsou snad někdy podávány ploše. Podívejme se na ně.

"Kapitalistický svět je systém trhu a konkurence", není tu mnoho prostoru, spíše žádný, pro člověka, jeho lidské potřeby a předsevzetí odpovědnosti za svět.

Svědčí tato charakteristika současnosti o našem údělu vyčerpávajícím způsobem? Rozhodně ne. Sám Chomský je toho důkazem. Vždyť útlak bývá nutnou podmínkou myšlenky (tvorby). Je to cesta, která je živá a dává naději mnohým. Její vědomí posiluje, že nežijeme jen v kapitálovém opojení a bez vize.

"Politicky a bezpečnostně svět zůstává rozdělen". Vadí pohyb vojsk na vlastním území, pokud je ruské, ale žádoucí je posilovat tyto přesuny na územím cizím, pokud se jedná o jednotky americké, které mají právo chránit celý svět. Tak pokračuje studená válka, která vlastně nikdy neskončila.

Věci jsou však daleko složitější a Chomský to ví. Pak je třeba je rozkrýt a hledat cestu v porozumění. Bipolarita založená na ideologiích se však rozhodně změnila. Proč si stále připomínat "moc bezmocných"? Zásada "Might is Right" vzala za své samotnou realitou vývoje. USA a jeho vlivový svět je opravdu tématem minulosti i bez použití argumentů. Snad jenom skutečnost, že právě USA, Anglie, Francie a Německo jsou mimo Šanghajskou organizaci spolupráce a BRICS.

Podstatná teze, která ani v delším povídání nezaznívá a která je při tom rozhodující protože advokuje nadějí, právě proto, že ne síla ale vědomí slabosti se stává rozhodnou v globalizovaném světě. Jedná se o vzájemnou z á v i s l o s t . Ta vylučuje vítězství kohokoliv, ale je nutná k vlastnímu přežití.

Pokud se podíváme skutečně do historie krizí a to těch nejvážnějších, mívají dokonce pozitivní výstupy. Proč o nich nemluvíme včetně pana Chomského?

Kubánská krize (1962) hrozila válečným konfliktem a skončila závazkem USA, že nenapadnou Kubu a budou její samostatnost respektovat. Situace není jednoduchá, ale nikdy od té doby nehrozila konfliktem.

Šestidenní válka na BSV (1967) vedla ke svolání Mimořádného valného shromáždění OSN a to dokonce hlav států. Vše skončilo překvapivým summitem Johnson -- Kosygin za pomoci zpravodajských služeb a podstatnou změnou ve vzájemných vztazích v historii známou jako "Spirit of Glassboro" (SALT 1, Smlouva o nešíření atomových zbraních a další). A k zahájení trvalého trendu respektu a spolupráce.

Proč nesrovnat zásadní a trvalé bezpečnostní priority USA a Ruska. Překvapivě bychom zjistili, že jsou totožné a jejich plnění je podmíněno vzájemnou důvěrou a spoluprací (nešíření atomových zbraní, čelení terorizmu, organizovanému zločinu apod. včetně podpory vědeckého výzkumu na příklad v medicíně, ale i vesmíru). Prioritou není Krym a nepochopitelné hájení rozhodnutí Komunistické strany SSSR, které svévolně toto teritorium odejmulo Rusku.

Zmiňuji jen několik námětů, které bych očekával od člověka, který tak úpěnlivě hledá cestu a má, přiznejme mu, moc ovlivnit myšlenkou, ale i účinnou výzvou intelektuální komunitu, která má i svůj operativní vliv.

Omlouvám se za jistou opovážlivost upozornit na tyto podněty, ale myslím, že nejsem sám, komu zmiňovaný přístup chyběl. Kritika současnosti je jistě správná od člověka, kterému na chodu světa a USA záleží, ale lidé zvláště mladí mají právo slyšet i povzbudivé slovo k budoucnosti na základě historických argumentů.

Globalizovaný svět je o globální odpovědnosti a ta nemá alternativu. Vzájemná všeobsažná závislost má i své pozitivní výstupy a náš host je dobře zná. Nebuďme skromní v naději.

Vytisknout