Geopolitická cesta: Země v pohraničí

4. 6. 2014

Tento proces vykazuje nekonečné permutace. Studená válka byla poslední zřetelnou konfrontací, která postavila Rusko proti Západní Evropě podporované - a do značné míry ovládané - Spojenými státy. Pás států byl zřetelně, třebaže neformálně začleněn do sovětského impéria. Můj zájem v této oblasti (George Friedman je židovského původu, jeho rodina byla a zčásti dosud je usídlena v Maďarsku, vyrůstal po válce v USA; rodina Noama Chomského naproti tomu z Ukrajiny emigrovala na počátku 20. století a k Evropě nemá prakticky žádné vazby - pozn. KD) je zřetelněji pochopit, jakým způsobem se odehraje příští kolo regionální geopolitické hry. Rusko je mnohem silnější než před deseti lety. Evropská unie prochází vnitřním stresem a Německo přehodnocuje svou pozici. Spojené státy hrají nejistou a složitou hru. Přeji si pochopit, jak půlkruh mocností od Turecka po Polsko uvažuje o svém postavení při dalším opakování regionální hry.

Byl jsem obviněn, že uvažuji jako studenoválečník. Nemyslím si, že je to pravda. Sovětský svaz zkolaboval a americký vliv v Evropě upadl. Cokoliv přijde nového, nebude to studená válka. Pouze nečekám, že toto bude oblast věčného míru. Nikdy předtím jí nebyla. Nebude ani napříště. Chci pochopit vzorce konfliktu, který se v budoucnosti projeví. Ale proto je třeba začít nikoliv u studené války, ale u I. světové.

Přetváření regionu po I. světové válce

I. světová válka vytvořila v regionu radikálně novou architekturu. Osmanská a rakousko-uherská impéria se zhroutila, ruské impérium bylo nahrazeno Sovětským svazem a německé impérium bylo svrženo a nahrazeno republikou. Žádný region na světě nevytrpěl více a nezůstal více zbídačen válkou než tento. Nicméně válka zde neskončila rokem 1918. Pokračovala, zatímco stisk impérií neochotně povoloval a nové státy bojovaly zápasy uvnitř sebe i mezi sebou.

Zhroucení impérií umožnilo, aby se řada národů z války vynořila coby nezávislé státy. Od pobaltských států až po Bulharsko se národy měnily v národní státy. Mnohé hranice a některé národy byly ustanoveny vítěznými mocnostmi ve Versailles a Trianonu. Vynalezly Jugoslávii, což znamená "zemi jižních Slovanů", tvořenou sbírkou navzájem znepřátelených národů. Překreslily jejich hranice. Pokud Francie, Británie a Spojené státy region utvářely, Poláci ho zachránili.

Hranice mezi ruským impériem/Sovětským svazem a Evropou je rozdělena na dvě části. Karpatský masiv tvoří zhruba hranici mezi Rusy a zbytkem Evropy od Slovenska směrem na jih. Tyto hory nejsou zvlášť vysoké, ale jsou nehostinné, s řídkými vesnicemi a malým počtem dobrých silnic. Karpaty v různých dobách patřily pod všechny státy v regionu, ale nedají se snadno ovládat. Dokonce i dnes jich část ovládají bandité. Není nemožné přejít je s armádou, ale není to ani snadné.

Severní části Evropy dominuje ohromná pláň táhnoucí se od Francie k Moskvě. Je plochá a směrem k severu bažinatá, ale obecně jde o dobrý terén pro pohybující se armády. Až na některé říční překážky, toto je cesta evropských dobyvatelů. Napoleon tudy prošel k Moskvě, stejně jako Hitler. Stalin se vrátil stejnou cestou, kterou šli Napoleon a Hitler.

Intermarium

Po I. světové válce se Polsko znovu ustavilo jako suverénní stát. Rusové v roce 1917 kapitulovali do rukou Němců a podepsali v roce 1918 Brestlitevský mír, který předával velkou část jejich území, včetně Ukrajiny, Německu. S porážkou Německa brestlitevská smlouva ztratila význam a Rusové se snažili znova získat to, čeho se kvůli ní vzdali. Součástí tohoto území bylo i Polsko. V roce 1920 došlo ke zlomové bitvě u Varšavy, když armáda vedená polským generálem Józefem Pilsudskim, který uzavřel spojenectví s Ukrajinou, jež nemohlo fungovat, zablokovala sovětskou invazi.

Pilsudski je zajímavá postava, v něčem reakcionář, v něčem radikál. Ale právě jeho geopolitická vize mě zajímá. Byl především polským nacionalistou a chápal, že porážka Ruska Německem byla prvním krokem k nezávislému Polsku. Byl také přesvědčen, že polská nadvláda nad Ukrajinou - starý nápad - by zaručila Polsku svobodu poté, co bylo Německo poraženo. Jeho pokus o spojenectví s Ukrajinou selhal. Rusové porazili Ukrajince a obrátili se proti Polsku. Pilsudski je porazil.

Je zajímavé spekulovat o tom, jak by vypadaly dějiny, kdyby Pilsudski ztratil Varšavu. Severoevropská pláň se široce otvírala sovětskému tažení do nitra Německa. Nepochybně by se Francouzi snažili tuto cestu zablokovat, ale ve Francii působila silná komunistická strana, které by válka sotva šla pod nos. Mohlo se to celé odehrát mnoha různými způsoby, pokud by Pilsudski Rusy nezastavil. Jenže on je zastavil.

Pilsudski měl ještě jiný nápad. Německo bylo v troskách, stejně jako Rusko, ale obě mocnosti se samozřejmě vzpamatují. Aliance vzniklá dříve než ožijí by podle Pilsudského region zachránila. Jeho vize zahrnovala cosi, čemu říkal Intermarium - alianci států mezi moři vytvořenou kolem Polska a zahrnující Československo, Maďarsko, Rumunsko, Finsko a země Pobaltí. K tomu nikdy nedošlo, ale kdyby ano, II. světová válka nemusela proběhnout, nebo by se odehrála jiným způsobem. Je to idea, na kterou poslední dobou myslím, když uvažuji, co přijde po NATO a ambiciózní koncepci evropské federace. Pilsudského Intermarium dává dost velký logický, pokud ne historický smysl. Není historické, protože toto pomezí bylo vždy bojištěm jiných. Nikdy se nezorganizovalo tak, aby rozhodovalo o svém osudu.

Rusko-německé vztahy

Tato záležitost v mnoha ohledech neleží v rukou těchto států. Závisí částečně na tom, co si přeje Rusko a co plánuje, a závisí na tom, co chce a co plánuje Evropa. V současnosti neexistuje jihoevropská mocnost, ale na severu leží Německo, země, která bojuje o své místo v Evropě a v historii.

Německo je v mnoha ohledech záhadou. V roce 2008 řecká ekonomická krize Němce šokovala. Viděli v Evropské unii řešení problému evropského nacionalismu a nástroj k dosažení prosperity. Když udeřila krize, Němci zjistili, že nacionalismus zvedá v Německu hlavu stejně, jako v ostatních zemích. Němci si nepřáli zachraňovat Řeky a celá otázka ceny a hodnoty Evropské unie se stala v Německu ústředním bodem sporu. Německo se od roku 1945 nepovažovalo za samostatnou mocnost. Začíná v tomto smyslu znova uvažovat a to může změnit vše - v závislosti na tom, kam až to zajde.

Jedna z věcí, které se mohou změnit, jsou německo-ruské vztahy. V různých dobách od roku 1871 a sjednocení Německa byli Němci a Rusové spojenci, stejně jako nepřáteli na život a na smrt. Právě nyní dávají smysl užší německo-ruské vztahy. Ekonomicky se obě země navzájem doplňují a potřebují se. Rusko vyváží suroviny; Německo technologie. Nikdo z nich netouží být vystaven tlaku USA. Společně mohou být schopni tomuto tlaku odolávat. Probíhá mezi nimi tiché milostné dobrodružství.

A právě to připoutává mou pozornost k zemím, které chci navštívit. Pro Polsko strašidlo německo-ruské dohody představuje historickou noční můru. Když k tomu v roce 1939 došlo naposled, Polsko bylo roztrháno na kusy a ztratilo suverenitu na padesát let. Sotva se v Polsku najde rodina, která by nemohla vyjmenovat své mrtvé z této doby. Samozřejmě, říkají, že tentokrát by to bylo jiné, že Němci už dávno nejsou, co bývali, a ani Rusové. Ale geopolitika nás učí, že subjektivní sklony nemažou historické vzorce. Ať už si Poláci myslí nebo říkají cokoliv, musejí být nervózní, ačkoliv to popírají. Připustit strach vůči Německu a Rusku by znamenalo připustit nedůvěru, a nedůvěra není v moderní Evropě povolena. Přesto Poláci znají dějiny a bude dobré vidět, co k ní mají co říci - nebo přinejmenším, jak to říkají. A je v největší míře důležité slyšet, co za těchto okolností říkají a neříkají o Spojených státech.

Role Rumunska

Rumuni jsou v jiném postavení. Od Ruska je oddělují nárazníkové státy Ukrajina a Moldávie a jejich pocit tísně by měl být nižší. Na rozdíl od Poláků a Severoevropské planiny mají přinejmenším Karpaty táhnoucí se napříč jejich zemí...

Rumunsko je vždy špatně čitelnou zemí. Geopoliticky vzato, hlavní město leží na špatné straně Karpat, pokud hrozba přichází z Ruska, nebo na správné, pokud ji reprezentuje Rakousko či Německo. Rumunsko je orientováno na Evropskou unii, ale patří mezi řadu zemí v unii, které do ní možná nepatří. Na rozdíl od Poláků, pro které zájem o historii a dějiny odporu je tradicí, Rumuni se přizpůsobují převládajícímu větru. Bude dobré zjistit, odkud mají pocit, že právě teď tento vítr vane...

Geopolitická teorie

Nakonec jedu do tohoto regionu s analytickým rámcem, s teorií, kterou chci testovat. Je to teorie, jež tvrdí, že svět po studené válce se chýlí ke konci. Rusko se znovu vynořuje v historicky rozeznatelné podobě. Německo právě zahajuje proces vlastní redefinice v Evropě a slabiny EU se staly zjevnými. Turecko už podniklo první kroky k tomu, aby se stalo regionální mocností. Stojíme na počátku období, v němž se tyto síly rozehrají...

Zatímco Spojené státy mohou přivítat silné Turecko, totéž nelze říci o silném Rusku, zejména ne o Rusku, které by uzavřelo spojenectví s Německem. Největší americkou obavou by neměla být Čína nebo al-Kajda. Je jí spojení technologie Evropského poloostrova s ruskými přírodními zdroji. To by vytvořilo moc, která by mohla zpochybnit americké prvenství. O tom bylo celé 20. století. Rusko-německé vztahy, jakkoliv mohou být v raném stadiu a utlumené, musejí USA nakonec ovlivnit.

Není mi jasné, zda to americké vedení chápe. Uvažování ve Washingtonu je amalgámem poststudenoválečných klišé o Rusku a Evropě a obsese terorismem. To není doba jasného strategického myšlení. Rozčiluje mě tam jezdit, protože považují mé názory za alarmistické a extrémní, zatímco já jejich považuji za zastaralé a zjednodušující...

Nemám moc cokoliv ovlivnit, ale aby Washington podpořil Polsko, je třeba mu ukázat cestu. V tomto případě jedu prozkoumat teorii Intermaria, kterou na stůl položil Pilsudski. Považuji NATO za byrokracii dohlížející na alianci, jejíž úkol byl splněn před dvaceti lety. Z americké perspektivy ovládat Francii nebo Německo je nemožné a současně i zbytečné. Mají vlastní zájmy a špatnou geografii. Je to Intermarium - Polsko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko a možná Bulharsko - co představuje alianci pro tuto generaci. Ta blokuje Rusy, odděluje je od Němců a šetrně omezuje turecké obklíčení jihovýchodní Evropy.

Země Intermaria zůstávají zamilované do Evropské unie a NATO, ale jejich zamilovanost slábne. Rok 2008 a německá lhostejnost vůči těmto zemím nebyly potěšující - a ony začínají chápat, že NATO je uzavřená kapitola dějin. Poláci musejí být lídry bloku a Rumuni jižní kotvou. Myslím, že Poláci uvažují v těchto pojmech, ale Rumunům je tato myšlenka vzdálena. Nejsem si jist. Chci to zjistit. Podle mého názoru by Polsko podporované USA ochraňující Severoevropskou planinu spolu se Slovenskem, Maďarskem a Rumunskem ochraňujícími přístupy do Karpat předešlo tomu, čeho by se Spojené státy měli nejvíce obávat: Alianci mezi Ruskem a Německem plus Západní Evropou. Klíčem je měnící se vnímání Evropské unie v Intermariu. Chci zjistit, jako daleko to zašlo.

Samozřejmě, tohle je to poslední, co by Washingtonu přišlo na mysl. Washington dosud uvažuje o Rusku jako o selhávajícím státě 90. let. Prostě je nebere vážně. Myslí si, že Evropská unie vletěla do výmolu a zase se vzpamatuje. Ale především Washington přemýšlí o Afghánistánu. Ze zcela pochopitelných důvodů Afghánistán obsazuje frekvence a umožňuje zbytku světa manévrovat dle libosti.

Jak jsem řekl, nemám moc cokoliv ovlivnit. Ale je zaklínadlem Spojených států, že bezmocnost a nesrozumitelnost nepředstavují způsob, jak nahlížet na svět a uvažovat o tom co se stane. Nerýsuji strategii, ale zkoumám geopolitické síly. Neplánuji, co by mělo být, ale ale přemýšlím o tom, co se zřejmě stane. Ale přitom potřebuji konfrontaci s realitou, a začnu s ní v Rumunsku.

"Geopolitical Journey, Part 2: Borderlands is republished with permission of Stratfor."