Vyznávám magický realismus

5. 6. 2014 / Bohumil Kartous

Pocházejí z periferie, kde se říkávalo, Karlínu a Libni, zdaleka se vyhni. Chtějí ulovit štěstí, štěstí podle jejich představ -- možná i začít něco znamenat ve studeném světě, který dosud poznali. Vlastně jsou milenci života, ale nevědí o tom. ho jara.

Tvoje kniha je do značné míry o tom, jak se tavila 60. léta 20. století. Máš dojem, že současné povědomí, chceš-li diskurs o tom, co se v této zemi dělo, odráží skutečnost?

Řekl bych krátce, ne celou. Podobně je tomu s dějinami jako výkladem minulosti; nestačíme se divit, jak lehce lze dějinami manipulovat, co včera znamenalo zaručenou historickou pravdu, dnes neobstojí -- vykladačů je mnoho, reálných důkazů pomálu. Zdá se mi, že manipulace je metlou lidstva. Skutečnost -- co přináší? Je-li možné tvrdit: toto je skutečnost. Vyznávám magický realismus...

Shodou okolností vysedávám už několik let v Karlíně, kde se část příběhu odehrává. Abych řekl pravdu, v tvém textu je vyobrazen úplně jiný svět. Máš pocit, že se něco zachovalo? A nemyslím jen podobu města, myslím spíš kulturní kontinuitu...

Musím povědět, že můj Karlín se dnešnímu podobá mlhavě -- i když jsou místa, není jich moc, která dávají pocit sounáležitosti. Svět proletářského živobytí odezněl, to je jisté. Změny proběhly tryskovým tempem, včetně kulturního zázemí. Staly se nezvratné kroky na úkor právě kulturní kontinuity -- stačí zmínit krásné nádraží Těšnov, zánik firem v obloucích Negrelliho viaduktu. Lidé se proměnili -- ani o tom nevěděli a nevědí.

Kdybych to měl k něčemu přirovnat, napadá mě termín "literární imprese". Věty vytvářejí obrazy světa, jehož jsou hrdinové součástí, s velkým důrazem na jejich syrovost. Rozhodně nic nepřikrášluješ...

Hrdinové příběhu jsou na pohled syroví, možná pro slabší nátury i suroví, ale svět šedesátých let byl obrovskou společenskou změnou; kultura se zmocňovala témat přinejmenším diskutabilních a zrodilo se mnoho malých divadelních forem s obsahem revolučním -- lidé vydechli ke svobodě, padesátá léta nuceného mlčení, procesy čarodějnic, lágry, ideová zatvrzelost, převálcovala lidská touha žít!

Tvoje kniha je taky o tom, jak se v té výhni ambivalence, ve které se česká společnost ocitla, tavily lidské charaktery. Je to tak?

Ano, ale tehdy mladí lidé chápali uvolnění jako jakýsi nebeský zázrak. Muzika se stávala dostupnou, kultura všeobecně, a ideové krunýře závazků a údernictví odcházely do zapomnění. Tavící kotel podle mého u nás doma nikdy nevyhasl -- v tomto ohledu jsem flexibilní. Revoluční tavba přinesla mnohá příkoří, nemá smysl to popírat -- a za sebe říkám, největší zločin na lidech se stával a stává v masážích duší milionů. Zalistuji knihami Solženicyna, je mi smutno. Slyším, že holocaust je přehnané tvrzení, bože, k čemu byly natočeny filmy, napsány knihy?!

Taková ta dotěrná otázka, do jaké míry je tvůj nový román autobiografický? Samozřejmě i s ohledem na postavu Tadeáše Falka, hrdiny dalších tvých knih?

V prostředí popisovaných jsem se pohyboval, většinu hrdinů knížky znal osobně. Řeknu: pokusil jsem se napsat jakousi kroniku jistého času a doby. Karlín byl a zůstane mou trvalou láskou, domovem, ale sever býval drsný, s nikým se nemazlil, přesto se do něho bylo možno zamilovat... vlastně tady se tavily charaktery v kotli obrovských změn sociálních, kulturních, výrobních, ekonomických. Ne nadarmo se neříkalo, že sever je země zrozená pro legionářské duše. Ještě dnes vysleduješ osudy sudetských obyvatel. Tady čekala dřina, práce bolí, drásá tělo. Práce je prý poslední pokus, jak získat peníze. Nevím, pokusů jaksi ubylo, časy se mění.

Á propos, do jaké míry stojí za románovými postavami skuteční lidé? Poznal by se tam někdo?

Poznal. Dokonce jsem dal pamětníkům, těm co ještě žijí, přečíst úryvky z Flákačů a očekával s napětím jejich reakci, nebyla nepřívětivá. Lituji, že většina osob odešla na onen svět -- žili jsme rychle a nebezpečně, mnoho cigaret, pitiva, probdělé noci a dny při divokých flámech. Severní kóta si vybrala daň.

Flákači nejsou jen retrospektiva. Dost si "zahráváš" s jazykem, prokládáš ho dobovým argotem. Próza někdy během jedné věty plynule přechází v poezii. Je to jen literární prostředek, nebo tím naznačuješ, že hranice mezi realitou a fikcí vlastně neexistují? Nebo se ptám úplně blbě?.)

Hranice v tomto ohledu nevnímám. Zmínil jsem magický realismus. Jazyk si od nás zasluhuje zbožný přístup. Jazykové chudobky mě nebaví. Možná jsou pohodlné pro čtenáře, nevím, ale nemusím se prosazovat jaksi masově, tržně, stát na vrcholu hory Zmaru a listovat v nadité prkenici -- a pozor, nikomu nic nevnucuji, svoboda slova a tvorby zaručena, co víc si přát? Realita je zrůda, pryč s ní, hurá! Básnivá realita je mi blízká a básníky, skutečné básníky, miluju. V šedesátých letech jsme v teplickém zámku uvedli premiéru Dražba na Villona. Kdykoli kolem zámku procházím, vidím před sebou kus dravého života -- pohodlí mi bylo vždycky z duše protivné. A zajeté koleje, cesta do kolumbária s jednou či dvěma písněmi na cestu.

Flákači

Dva karlínští snílci, opouštějí Prahu v naději; odcházejí, aby setřásli probité dny v ulicích. Odjíždějí do severních končin republiky. Bude jim patřit svět. Falk však zůstává sám, kamarád nevydrží. Stane se svědkem i hrdinou cizinecké legie, která opustila domovy, stala se proudem budovatelských kalných řek. Lidé kolem Falka jsou výrazní, bývalí muklové, inženýři, degradovaní důstojníci, lehké ženy, podvodníci, uhlobaroni, panská rasa, lidé kutající v jamách kolem uhelných lomů, kšeftující s nedostatkem uhlí, i nákupčí peří, hledači drahých kamenů v okolí měst. Ve společnosti bílinských svobodomyslných dívek poslouchá vyprávění barona Peržíčka z cikánské osady, zážitky Knížete Václava, kdysi úderníka z předku na hlubinné šachtě, kde jeho manželka makala víc jak chlapi. Hraběnka Marica znenadání zmizí, vypátrá její pobyt, už patří jinému, Peržíčkovi. Mladý polykač života s růžovými vyhlídkami, mladý válečník, při pochodu k hoře Štěstí se znova narodí.

Pokud chcete přispět na vydání knihy Flákači, podpořte kampaň na crowdfundingovém portálu Hit Hit: ZDE.

Vytisknout