Dialektická analýza ve sportovní rubrice

Radikální čtení kulturního braku, hymny mistrovství světa

6. 6. 2014

Článek poukazuje na to, že způsob čtení, resp. dekódování významu něčeho tak zdánlivě banálního, jako je nenáročná popová hymna fotbalového mistrovství světa, může mít velmi zajímavé kritické konsekvence. V prvé řadě uvádí, že různé doprovodné "kulturní produkty" této události odrážejí to, co Herbert Marcuse, významný člen tzv. Frankfurtské školy, označil za represivní desublimaci. Jedná se o kulturní jev, v němž potlačené tužby (pudy) lidově řečeno vyplavou na povrch v určité unikátní, systémově kontrolovatelné formě, jako je třeba pornografie. Fotbal je jedním z projevů represivní desublimace, protože lidé jsou jednoduše ochotnější vložit svou libidinózní energii spíše do kravin podobného typu, než aby pěstovali sociální kritiku, v ideálním případě vyvolali revoluci.

Hymna mistrovství světa představuje podle autora Stuarta Jeffriese jistou diverzi, neboť je brilantní imanentní kritikou ideologie, na které mistrovství světa a další podobné "sjednocující" globální sportovní události stojí.

Zvažte třeba toto, říká autor v narážce na část textu písně:

"Vztyčte vlajky k obloze,
vlajte jimi bok po boku,
ukažte světu, odkud jste,
ukažte světu, že jedním jsme."

Na verších je zřetelně patrný dialektický rozpor vnitřně obsažený v samotné konstrukci globálních sportovních událostí, které jsou údajně schopny spojovat velmi odlišné národní identity v okamžiku, kdy dávají tyto odlišnosti najevo obzvlášť zřetelným způsobem. Podle Marcuseho je funkcí umění odlišovat "to, co je", od toho, "co není". Současné umění (včetně oficiální písně FIFA), se stalo prostředkem, jak prezentovat "to, co není" jako "to, co je".

Genialita autora textu spočívá v tom, že zatímco píseň vystavuje dialektickou pravdu o tom, že étos mistrovství světa má obracet na víru "toho, co není" pod maskou "toho, co je", zároveň odkrývá, že "to, co není" není tím, co je. Někdo říká, že jde jen o hudební brak, jenže to nezná kritickou teorii.

A co je ještě brilantnější, iluzorní vyvolávání obsažené v tropu o globální jednotě pod vlajkami vycházející z rozporné mnohoznačnosti rozbíjí hyperreálnou konstrukci ideologie sportovního simulakra, věc známou čtenářům filozofa Jeana Baudrillarda. Tato hyperreálná simulace je kladena do pikantní juxtapozice s až příliš reálným světem, v němž uruguayští fotbaloví fanoušci vyhrožují smrtí obránci fotbalového týmu Newcastle United Paulu Dummetovi kvůli tvrdému zákroku na jejich fotbalovou hvězdu Luise Suareze.

Za pozornost stojí také v písni obsažený rap (sám o sobě původně transgresivní hudební žánr, který, vzhledem ke své všudypřítomnosti v západní kultuře, konotuje přesně svůj opak, zejména represivní desublimaci libidinózních proudů) v podání Jennifer Lopez:

"Dnes večer uvidíš sjednocený svět,
k boji, jediný večer,
uvidíš sjednocený svět,
dvě strany, jeden boj a milion očí."

Pro marxisty typu Marcuseho je tento symbolický "boj" válkou všech proti všem, nutnou podmínkou kapitalistické soutěže v darwinistické globalizované ekonomice, což zde ovšem Jennifer Lopez popírá. Na čtyřech řádcích zplošťuje protiklady kapitalismu a s bravurní perverzí vyvolává dojem, že "boj" je podmínkou nějaké transcendentální jednoty. Tato nebojová maškaráda je pochopitelně chimérická, po intelektuální i fyzické stránce je antitezí skutečného boje nutného k opravdovému revolučnímu úsilí.

To, o co zde běží, nazývá Slavoj Žižek fetišistickým popřením, které je definováno takto: "Vím to, ale odmítám plně předpokládat důsledky tohoto poznání, a proto nadále jednám, jako bych nevěděl." Považte:

"Tohle je tvůj svět, můj svět, náš svět dnes,
zveme celý svět, celý svět ke hře."

Jsou zde přítomná dvě relevantní popření. První, v němž Pittbull (zpěvák) stanovuje "náš svět", lakonicky předpokládaje, že vlastnické struktury pozdního kapitalismu jsou odstraněny ve prospěch komunistické společnosti. To druhé spočívá v "pozvání", které může být myšleno jedině ironicky, jelikož zároveň odpírá to, co nabízí.

Mezi pozvanými nejsou pouze týmy, které se na mistrovství světa nekvalifikovaly. Kdyby byly, bylo by to v rozporu s elitářskými podmínkami kvalifikace, jež tak mazaně popírá Pittbull. Ve skutečnosti se pouze funkcionáři FIFA, brazilští byrokrati a polovina BBC dostanou zadarmo na brazilské stadiony. Zbytek nás všech, obětí globální sociální exkluze, zůstane pověstnými "gaučovými voyeury", jak ve svém klasickém textu Společnost spektáklu z roku 1967 předestřel francouzský situacionista Guy Debord.

Anglický text ZDE.

Vytisknout