Volyňský román -- V. část

5. 6. 2014 / Josef Brož

Při šašliku se Raisa trochu chytla se svým synem Sašou. O víkendu 25. května s drtivou převahou zvítězil v bitvě o ukrajinský prezidentský úřad Petro Porošenko, a Raisa fandila Julce - takhle familiérně oslovovala svou favoritku Juliju Tymošenko. Její syn při vyslovení Julčina jména významně zasyčel a blýskl divoce očima. Procedil potom něco nesrozumitelně mezi zuby. Vypadalo to velmi vážně, ale trvalo to jenom chvilku.

Vnučka Raisy, krásná Ira, vzápětí otevřela zručným ohybem láhváče o láhváč. Tenhle trik patří k obvyklým rituálům, na který jsem si jenom s obtížemi zvykal. Už v Praze jsem byl udiven, když jakýsi Ukrajinec v nonstopu otevřel láhváče svými zlatými zuby.

Raisa chodila na centrálním Ploščadi pobědy (Náměstí Vítězství) ke stánku s Julkou, a když jsme se tam s Českou televizí před čtrnácti dny zastavili, ještě nám volala, že jí o tom vyprávěly najaté dámy, co na stánku pracovaly. Rozdávaly letáky na krásném křídovém papíru, kde Julka bojovala proti oligarchům (rozuměj -- Porošenkovi) a největším fórem její kampaně byla fotografie zlatého záchoda, na němž si oligarchové sedí.

(Uvědomil jsem si ten mimořádný vtip, když jsem se pokusil v Rivně jít na vokzale na toaletu. Pokud jste někdy slyšeli něco o tureckých záchodech, tenhle půvab národního vyměšování jsem ocenil právě až na Ukrajině - byť si pamatuji, že i v Paříži takové toalety ještě v roce 1989 byly na bulváru St. Jacques -- například ve vyhlášené taverně Le Cloître).

Raisa má nyní pocit, že přijde o dům i se zahradou, protože její soused to má všechno podmáznuté, je to Ukrajinec, co má dlouhé prsty, už se s ním několik let marně soudí: ve dnech, kdy píši tuto zprávu, bude Raisa na dalším soudu. Po večerech studovala zákoník, protože nemá na žádného advokáta, ani na toho ex offo, protože ti podle jejích slov nedělají nic jiného, než že - "slouží vládě" (a myslela tím vrchnost).

Raisa Furmaněnko se chce na stará kolena -- je jí, jak pyšně s velkou samolibostí pravidelně opakuje - 77 let (a nevypadá na to, samozřejmě) a spočinout chce v Čechách, odkud pochází její matka. Její dcera Světa (Světlana) žije v Německu nedaleko od Koblenze. Podařilo se mi u ní v koupelně při první návštěvě počátkem května rozbít nechtěně zrcadlo -- přešla to s úsměvem. "Přivezete mi z Čech nové," odtušila. Udělal jsem to.

Raisa se na mne usmívá. Její matka byla Češka. Její ukrajinský otec padl v bitvě pod Moskvou za té poslední války, její druhý muž, který byl o osmnáct let starší, byl válečným veteránem, a když spolu jdeme 9. května k Memorialu v Žitomíru, Raisa spontánně zvolala: "Sláva Ukrajině. Herojam sláva!" Její muž i otec byli hrdinové.

V trolejbuse mi Raisa ukazuje červenou průkazku. Je vdovou hrdiny, a má dopravu zdarma. Nemusí ostatně průkaz ani ukazovat, ale dělá to ráda.

***

Mezi těmi osmnácti kandidáty, kteří se ukázeli o nejvyšší ukrajinský politický úřad byli lidé různí. Maminka Mášy z bývalé české obce Malinovka mi nedávno prozradila, že bude volit Jaroše. Kdo se má ve všech těch kandidátech vyznat, že? Ale Dmytro Jaroš, to není žádné vořezávátko, je to zakladatel neonacistického Pravého sektoru, o němž se tu v Česku převážně taktně mlčí. Nebo o něm mluví novinář a politik Jaromír Štětina se stejným laskavým zalíbením jako o čečenských bojovnících.

Za pozornost stojí, že kandidatura Dmytro Jaroše byla schválena navzdory faktu, že kandidát položil na stůl 227 000 dolarů pro registraci. Chtěl tím patrně ohromit komisi. Jeho rodina ovšem už dlouhodobě nevykazuje žádné příjmy. Ale to je přece detail. Maminka Mášy si myslí, že Jaroš byl opravdu jediným kandidátem, který mohl vymést z Ukrajiny korupci. Ve volbách ale Dmytro Jaroš obdržel pouhých 0, 7 procent.

Samotná Máša, studentka marketingu a turismu na Kyjevské univerzitě, s kterou jsem se setkal kousek od kyjevských Zolotych vorót ( - píši to tu v přepisu z ruštiny, ukrajinsky se to píše s měkkým "i", protože s Mášou jsme se bavili rusky, i když česky rozumí)- mohl bych ale také klidně napsat vlastně Zlatá brána), se domnívá, že matka to všechno jenom nějak zbytečně moc -- pereživajet.

Máša se o politiku příliš nezajímá. Je jí krásných dvacet let. Na Češích na Volyni se jí líbí, že mezi sebou mají, zdá se jí, jakési nesdělitelné tajemství -- dáno odlišným kulturním vývojem, jazykem i zvláštní soudržností -- jež Máše významně imponuje. "Češi prostě nejsou a nikdy být nemohou být jako ostatní Ukrajinci," svěřuje mi po ruski ve městě, nedaleko dřevěného kostelu, ve městě, jež bývá nazýváno "matkou všech ruských měst" své pozorování. Její otec byl českého původu -- jmenoval se Hostýn. Před několika lety zemřel.

Máša má na škole výborné výsledky, je na ni pyšná její matka, jež pracuje pro mezinárodní Červený kříž. Do své dcery upíná všechny své naděje. Její budoucnost vidí samozřejmě v Česku. Dcera má oproti své matce i křest, který jde dosti v opozici vůči většinovému pravoslaví. Máša není pravoslavná, nýbrž katolička.

Nepřekvapilo mne ani tolik, že mezi dalšími kandidáty na prezidenta byl další neonacista a xenofobní ukrajinský politik Oleh Ťahnybok, který by ze země nejraději vyhnal všechny komunisty, Rusy a Židy, což je třeskutá kombinace, o níž se nám ani nezdá. Zakladatel strany Svoboda, jež se původně jmenovala Sociálně-nacionální strana Ukrajiny, používala do jeho příchodu symbol -- tzv. Wolfsangel. Nechci tu čtenáře zatěžovat příběhem tohoto symbolu, důležité je, že se poprvé objevil jako symbol již během Třicetileté války, ale věhlasu mu dodali teprve skuteční nacisté -- tzv. Werwolfové (=vlkodlaci), jež byli skutečně něčím na pomezí báje a opravdové fanatické krutosti.

Ačkoliv Ťahnybok symbol vlkodlaků opustil pro elegantnější trojzubec, ještě loňského roku slavil 70. výročí založení divize SS Halychyma (Halič -- německy: 14. SS-Freiwilligen Division "Galizien"), jež bojovala po boku Němců ve slavné bitvě o Brody v roce 1944. Divize bojovala na Slovensku, v Jugoslávii a v Rakousku. Později byla přejmenována na první divizi Ukrajinské lidové armády a vzdala se západním spojencům až dne 10. května 1945.

Z toho mi vychází, že úvahy o nacionalistické oživnutí Ukrajiny, minimálně pro tyto dva pány, nejsou jen nějakou báchorkou ruské propagandy, jak se snaží kdosi národům namlouvat.

Ťahnybok získal ve volbách: 1, 16 procent.

Vzpomínám si ale každopádně, jak mne překvapilo, že i ten jinak mírumilovný Viktor Juščenko se rozhodl oslavovat Stepana Banderu, a před svým odchodem do ústraní jej jmenoval národním hrdinou Ukrajiny. Bandera byl vyznamenán za "obranu národní ideje a boj za nezávislý ukrajinský stát". Titul převzal z Juščenkových rukou v lednu 2010 Banderův vnuk Stepan.

Pro úplnost dodejme, že tyhle předem vyhrané volby jednoho "neoligarchického oligarcha", jak napsal šalamounsky novinář Libor Dvořák, kterého se vyplatí sledovat víc než jiné, měli také kandidáta židovského. To při všech těch nacistech není bezvýznamné. Jmenoval se Vadim Rabinovič, a píše se o něm jako o kontroverzním podnikateli a filantropu. Dostal celkem 2,25 procent.

***

Na recepci v Českém rozhlase jsem potkal lékařku Zuzanu Roithovou, jednu z těch mála žen, o nichž si nelze myslet nic zlého, i když je již léta v politice, a dokonce i v té politice evropské, je statutární místopředsedkyní KDU-ČSL, bývala také jedna z nejaktivnějších v europarlamentu. Je to krásná žena. Nebyl jsem si chvíli jistý, zda znovu nekandiduje, a ona se mne zeptala, když jsem jí oznámil, že jsem se právě vrátil z první cesty na Ukrajině: "Kolik jste tam potkal fašistů?"

Zdálo se mi, že je v té otázce jakási zvláštní a nečekaná ironie, proto jsem v podobném duchu odpověděl: "Na každé ruce alespoň tři." Odvětil jsem s trpkým úsměvem, a snažil se jí říct, že Ukrajina není jen východ, odkud přicházejí ty nejotřesnější záběry a zprávy, ale také západ, a že za osm hodin může být jakákoliv armáda třeba i v Kyjevě nebo Žitomíru.

Asi jsem mluvil hodně, protože mne přerušila a sdělila mi s laskavým úsměvem: "Promiňte, musím se nyní připravit." Měla asi nějaké hodně důležité vystoupení v rádiu. Zahleděla se vzápětí s vysokou mírou studijního zaujetí do svých lejster. Rozloučili jsme se. Možná bude eurokomisařkou, jak se v kuloárech vypráví. Možná ale také ne. Dnes člověk neví, ani jestli je dnes, nebo ještě včera. "Možná že jóóó, možná, že néé...," jak se zpívá v té písni.

***

Na druhou cestu na Volyň jsem se vybavil velkým odhodláním. Oproti té první cestě jsem jel tentokrát sám -- a navíc 24 hodin autobusem z Prahy do Žitomíru. Měl jsem v úmyslu setkat se opět se "starými známými", ověřit znovu to, co mi v kavárně Blatouch řekla začátkem dubna Maruška: "Jedete to tam ověřit." Ano, stále si to myslím, že tomu tak je.

V busu promítali nekonečný seriál s názvem: "Ljubov po oružiji". Hlavní hrdinkou je žena, co chce pomstít smrt svého muže, a nalezne zálibu v pomstě -- a zbraních. Nemiluji zbraně, ale tenhle několikahodinový příběh měl svůj půvab. Zaujetí zbraněmi patří k Ukrajině, k této zkoušené zemi, mezi kontinety, k jejím průvodním znakům.

Ne, tohle ještě není konec. Dostávám dopisy, maily a fotografie, píší mi lidé z druhého konce světa, píší mi, že čtou svým rodičům tenhle Volyňský román -- jsou to bývalí volyňští Češi, co zde v Česku žijí. Když se procházím po kyjevském Kresčatiku, kde stále zůstávají ty palatky, ti lidé se stále nevzdávají, bojují za tuhle svoji Ukrajinu: pod různými prapory s různým dědictvím. Vypadá to dost folklórně, mají na sobě maskáče, před stany visí figuríny rudých oběšenců: "Smerť komuňismu!" Nechávají se všichni fotit, a odznaky s hesly, že "hrdinové neumírají, umírají pouze vrazi" prodávají. Všechno stojí 50 hřiven. Tuhle sumu si řekla i mladá studentka, převlečená za zajíčka, co mi zapózovala před černo-rudým praporem s portrétem Stepana Bandery. Dal jsem jí deset. "Padesát je hodně," řekl jsem jí. Ušklíbla se. V Kyjevě stojí, zjistil jsem, všechno minimálně padesát hřiven. I české pivo.

Jedeme autobusem nocí, o půlnoci stojíme na hranicí: nejprve s Polskem, potom s Ukrajinou. Trvá to dlouho. Tři hodiny každý přechod. Půvabná dívka jménem Valérie zůstává v Polsku -- neměla to správné doporučení. Já jako zoufalý občan Evropské unie jsem konfrontován pouze s přísným zrakem ukrajinské celnice. Říkám jí: "Dobrý večer!" Kýve hlavou, neříká nic. "Buď láska?" Ne. Tohohle se na hranici nedočkám. Žádná láska.

Ano, je to dobrý večer. Hvězdy už jsou vysoko na obloze. V rádiu, před vjezdem na Ukrajinu, co poslouchám přes sluchátka, zní: "Ruskoje radio. Vsjo budět charašó!" Paní celnice se na mne dívá pevným pohledem, než podrobí se svými soudruhy autobus tříhodinové kontrole. Nevypadá to zrovna jako vstup do svobodné země. Vybíháme unaveně do haly, kde na nás již čekají další, a nechají nás hodně dlouho čekat. To není jako se Standou při první cestě, který nám jenom sebral pasy, a potom jsme se museli ukázat jako naprostí pitomci v celniční kukani (proč se, prosím, celníci, neobtěžují přijít do autobusu?) ukázat hlavu, podrobit se stejným přísným a pevným pohledům.

Říkám si, jakou kontrolu v únoru 1947 musela v dobytčáku podstoupit moje matka se svými rodiči, jak dlouho to trvalo, když se vraceli zpět do "rodné vlasti"? Byl to ale asi opravdu zcela jiný svět -- skončila válka, a oni jeli. Byli rádi. Do té krásné české vlasti, po níž tak larmojantním způsobem skučajet paní Raisa, paní Míla, krásný pan Sláma, co umí na harmoniku zahrát všechny písně českého venkova, i ohromný Serhej, jehož předkové zahynuli v gulagu, stejně jako elegantní paní Nina, půvabná Ludmila, nebo krásně naivní Máša, která tam jednoho dne bude určitě studovat.

(pokračování příště)

Vytisknout