Svatodušní neděle -- cenzura naruby?

6. 6. 2014 / Miloš Dokulil

Křesťané dobře vědí, že svátek má připomínat scénu zvláštního zřejmě pověření apoštolů k šíření Ježíšova odkazu. Ekumenická Bible nadepisuje tu kapitolu z knihy Skutků apoštolů (Sk 2:1-4) slovy "Naplnění Duchem svatým". To, jak je ta scéna běžně popsána v národních jazycích, včetně zvýraznění velkým písmenem u toho "Ducha", nevzbuzuje zřejmě žádné pochybnosti o významu toho textu, ani o jeho nabízející se interpretaci. Dokonce v latinském znění disponujeme zněním "Spiritus Sanctus". Jde o jednu "podobu" Boží Trojice.

Křesťanům asi není nutné připomínat, že problematika "Boží Trojice" našla nakonec své spásonosné řešení hned na prvním ekumenickém koncilu v Nikaji (latinsky se cituje "Nicea"). Bylo to roku 325. Je jistě odlišným problémem, že theologové nejdřív chtěli pro své směrodatné závěry najít nějaké pádné odkazy přímo v Bibli, především v jejím Novém zákoně. Teprve když je takové pátrání neuspokojilo a křesťanští hodnostáři stále během jednání oprávněně usilovali o výklad, který by splňoval jejich očekávání také racionálně, našli nakonec jedinečné řešení v jednom řeckém tehdy novotvaru, ve výrazu "homoúsios" (ze slov "homoios" = "stejný", a "úsia" = "podstata"). Takže křesťanská víra zůstala takto terminologicky vírou v jednoho Boha, nikoli trojbožstvím.

Po citovaném koncilu k očekávané stabilizaci křesťansky kotveného věření hned nedošlo. Mj. zásluhou ariánství, které dostalo brzy po koncilu "zelenou" přímo od císaře Konstantina, který koncil předtím svolával a původně jej verze "homoúsios" rovněž uspokojovala. Snad bychom tu měli připomenout, že v prvních stoletích křesťanské víry převládala také pro její theologii řečtina. A pokud se něco převádělo do latiny (která ještě nebyla nutně disponovaná na křesťanskou dogmatiku), byla hned potíž v tom, že se pro jednotnou podstatu božství ("substantia") uvádělo, že se projevuje ve třech osobách ("tres personae"); a těmi "osobami" jako kdyby do věrouky názorně přicházely tak či onak tři "osoby", i když měly být "jedné podstaty".

Všimněme si ještě toho, jak je to případné navštívení "Ducha" vylíčeno přímo v novozákonním českém znění (Sk 2:1-4). Předcházel "hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr". "Ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden." Můžeme pochopitelně mluvit o metafoře. O tom, že pro Transcendentno nemáme v našem imanentním světě žádné adekvátní prostředky k jeho popisu. Ale už takto, v tomto citovaném textu, máme citlivý problém: Jak by se reálně mohla dělit ta jedinečná, byť v danou chvíli jaksi vyčleněná a dílčí "podstata božství" na dvanáct apoštolů? Stačí tu opravdu jen odkaz na "tajemství"?

V původním řeckém textu Skutků je klíčový výraz "pneuma hagion". A sám výraz "pneuma" byl kupodivu běžným slovem mezi Řeky dávno před křesťanstvím. Znamenal kromě jiného jak "vítr", tak třeba "plápol plamene"; a gramaticky to slovo je středního rodu! "Svaté pneuma" asi nejdříve bylo jen jakýmsi snad deklarováním smyslově názorného pověření shůry, naléhavě obdobným tomu, co pro pozemskou cestu věřícího zrovna tak smyslovou názorností "zdola" byl obřad křtu.

Nejde tu o jediné interpretační úskalí biblického textu. Pochybuji však, že toto byl důvod, který vedl manažera projektu jisté edice diářů k potlačení názvu tradičního křesťanského svátku ze záhlaví letošního 8. a 9. června. Jako kdybychom se jindy neholedbali tím, že stále stavíme svůj svět na některých "křesťanských hodnotách"!

Vytisknout