Pokrytectví není hezká věc

4. 6. 2014 / Jan Čulík

Incident, který vyvolal na zasedání důchodové komise Miroslav Kalousek, výmluvným způsobem ilustruje ideologickou omezenost a zjednodušování historie, jemuž propadají nejen mnozí politikové, ale také zjevně i někteří příslušníci pražské společenské "smetánky". Ostouzet spolupracovníka za členství v politické straně je v demokratické společnosti nepřijatelné, avšak intenzita primitivního ideologického myšlení, velmi obdobného době za komunismu, je zjevně u mnohých českých politiků a "vzdělanců" tak silná, že jim zabraňuje vnímat složitost a mnohovrstevnatost skutečnosti.

Zaujalo mě to už při četbě rozhovoru s chirurgem Pavlem Pafkem, který obsahuje celou řadu nehorázností, případně vyložených hloupostí, a dokazuje tak, že i dobrý lékař může být fachidiot. Pan Pafko se pochvalně vyjádřil, že na plovárnu chodí dnes mladí lidé, a dodal:

"Mám velkou radost, když je vidím. Všichni ti podnikatelé a manažeři si totiž uvědomují, že v konkurenčním prostředí přežijí jen ti, kteří nejsou nemocní. Když jste podnikatel a vypadnete z práce, je ohrožen váš byznys."

Nekritické přijímání neoliberální, manažerské ideologie, která všechno vidí jen prizmatem možného finančního úspěchu, není hodné lékaře - ti přece kdysi patřili k renesančně vzdělaným intelektuálům. Už zřejmě ne.

Jenže Pafko, stejně jako výše Kalousek, v tomto rozhovoru uráží i lidi za jejich údajné členství v KSČ před rokem 1989:

"v každé ulici bydlelo několik komunistů..." "Za komunismu nás tam [do Podolí] chodilo jen pár nadšenců a pak dva tři soudruzi, kteří se soudružkou sekretářkou taky "plavali".

Zdroj: ZDE

"Komunista" je podle Pafka v těchto formulacích zřejmě jako malomocný. Pafko se ho dnes štítí.

Z hlediska normálního, nepostkomunistického, západního demokratického myšlení, je tento zúžený způsob uvažování, totiž pohrdání někým, kdo zastává určitý politický názor, naprosto neuvěřitelný.

V této souvislosti byl chtěl připomenout studii Lukáše Linka ("Kdy vymřou voliči KSČM? K věkové struktuře elektorátu KSČM". Politologický časopis 15/2008, str. 318-336), která upozorňuje, že českoslovenští občané, kteří se narodili v letech 1940-1954, a byli tedy socializovaní (dospěli) v československých liberálních šedesátých letech a jejich názor na komunistický režim byl utvářen v letech relativní svobody, nepovažují komunisty za zloduchy, to až lidé narození v letech 1955-1974, kteří byli socializováni až za normalizace.

Jinými slovy, urážlivé výroky Kalouskovy i Pafkovy na adresu komunistů, jako by to byli automaticky všechno zločinci, jsou nepřijatelným použitím konceptu kolektivní viny. Zkreslováním. Kdyby se Kalousek a Pafko pohrdavě vyjadřovali o jednotlivých kolaborantech s husákovským či gottwaldovským režimem, bylo by to jistě něco jiného, proti tomu by se nedalo namítat nic. Avšak je naprosto nepřijatelné srovnávat členy KSČ s členy nacistické NSDAP, jak to učinil Kalousek. Tím se takovíto lidé jen ponižují sami a veřejně se stigmatizují jako idioti.

Konec konců, pokud jim vadí kolaborace s komunistickým režimem před rokem 1989, Kalousek byl členem prokomunistické Lidové strany - která byla v husákovském režimu jen převodovou pákou komunistů. Všichni věděli, že za komunismu neexistují žádné skutečné politické strany a že členové a funkcionáři Československé strany lidové a Československé strany socialistické jen dělají, co jim KSČ nařídí. Z mého pohledu člověka, který žil v Praze v sedmdesátých letech, nebyl příliš velký rozdíl mezi kolaborantem z KSČ a kolaborantem z oficiální Československé strany lidové - jíž byl Kalousek od r. 1984!! členem - či Československé strany socialistické. Pokud tedy Kalousek někoho ostrakizuje za jeho členství v KSČ před rokem 1989, je to nesmírná drzost, protože i Kalousek byl za komunismu členem provládní kolaborantské strany.

A když už jsme u toho Pafkova pohrdání komunisty: Pafkovi se zjevně podařilo za komunistického režimu vystudovat. Studoval v letech 1957-1963, což bylo ještě před obdobím liberalizace. Že by nemusel dělat v tomto tvrdém období žádné úlitby komunistickému režimu, aby směl studovat medicínu? Nevěřím. A šéfem traumatologické kliniky FVL UK v Londýnské ulici se stal v roce 1973, v době, kdy vrcholily politické čistky. I dál za komunistického režimu udělal závratnou profesní kariéru. Neznám žádného protirežimního aktivistu, jemuž by se to podařilo.

Jistě, je to neférové vrtat se v minulosti, která je dnes po desítkách let těžko zrekonstruovatelná. Proto existuje institut promlčenosti. Avšak proč se v ní tedy vrtají lidé, kteří, jak se zdá, mají máslo na hlavě? Pafko dnes vyjadřuje nechuť nad tím, že v Podolí musel plavat "se soudruhy". (Mimochodem, Jan Mrskoš, jehož maminka tehdy na plovárně v Podolí pracovala, nás upozornil, že to tak v Podolí tehdy vůbec nevypadalo.) Jak to, že panu Pafkovi nevadilo, že se z titulu své vysoké profesní funkce musel se "soudruhy" stýkat pravidelně?

Neměl, když zjevně pociťoval už tehdy takový odpor vůči "soudruhům", rezignovat na svou funkci a místo práce lékaře odejít demonstrativně jako disident do nějaké kotelny?

Pokrytectví není hezká věc.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 4.6. 2014