16. 5. 2014 / Leopold Kyslinger
18. května 2013 nečekaně zemřel PhDr. Milan Valach, Ph.D. Byl výrazným představitelem české interpretace přímé demokracie a zaměstnaneckého vlastnictví, jejich zastáncem a neúnavným propagátorem. Ve svých názorech vycházel z kritiky současného neoliberálního kapitalismu a jeho projevů zejména v České republice. Valnou část svých názorů pak zveřejnil ve studii o politické a morální krizi kapitalismu Svět na předělu, kde zveřejňuje i návrh na řešení. Řešení které je prohloubením demokracie. Řešení, které do procesu demokratizace zahrnuje i nájemnou práci a konečně řešení, které odhaluje vizi. Sen o nové společnosti, vizi, pro kterou stojí zato žít. Tento článek by měl připomenout práci, kterou Milan Valach vykonal a odevzdal svým následníkům.
To, co potřebujeme, říká Milan Valach, je ideál jiného společenského systému, vize spravedlivého systému budoucnosti, v jehož základních principech již bude obsažena rovnost všech lidí, jejich vzájemná solidarita a jenž bude dalším pokrokem v dějinném zápase o osvobození ode všech společenských forem, v nichž člověk ovládá člověka, včetně kapitalistických. Potřebujeme takové lidi, kteří dovedou snít. Snít o spravedlivém světě.
Kapitalismus jako politický a ekonomický systém je totiž podstatně nepřátelský světu nezištné lidské blízkosti. Konkurence, na níž je založen, není ničím jiným než konfliktem, vzájemným bojem o individuální úspěch. Základním motivem kapitalistické společnosti a principem je ovládání a přivlastňování. Společenství lidí je ale více než jen forma a způsob, jímž jsou uspokojovány politické a ekonomické potřeby. Lidské společenství to je vždy také rodina, přátelství, láska, bezprostřední, nezištný osobní kontakt lidí navzájem si známých a blízkých. Morální hodnoty, které si zde člověk osvojil, ovlivňují i jeho chování na veřejnosti, v zaměstnání. Ale platí i opačný vztah. Tyto lidské vztahy nejsou uchráněny před vlivy velké politiky a velké ekonomiky. Oba světy, v nichž člověk žije a dosud musí žít, jsou tedy navzájem protikladné, směřují jeden proti druhému v procesu nepřetržitého konfliktu. Ale tam, kde by se podařilo převést všechny lidské vztahy jen na vztahy zisku a moci, tam by se společenství lidí rozpadlo a zahynuli by i jednotliví lidé, fyzicky. Pokud lidé žijící vedle sebe nemohou spravovat své vlastní záležitosti, protože je jejich obživa závislá na vlastnické elitě, nemohou žít bez kapitalistického systému. A zpětně, kapitalistický systém nemůže existovat bez onoho společenství lidí, a to přesto, že je rozkládá a ničí. Tam, kde se mu to začíná dařit, nastává vláda mafií, místních diktátorů. Nastává-li současně i ekonomická krize, je cesta k totalitě otevřena, ať již fašistické, či bolševické.
V kontextu drastické zkušenosti s kapitalistickou společností v Evropě předminulého a minulého století, v souvislosti s její již provedenou a dále pokračující kritikou je skutečně obtížné přijmout ji jako zářný vzor. V posttotalitních zemích je rovněž obtížné věřit v přísliby lepší budoucnosti, protože taková víra zde kdysi vyvolávala nadšení. Nechuť k předcházejícímu totalitnímu režimu je následována zklamáním z toho, že jeho pád automaticky nevedl ke spravedlivější a lidštější společnosti. Ale rozpad komunistického systému není řešením vůbec ničeho! Jenom otevírá cesty k řešení. Skepse a přízemnost jsou tedy konfrontovány s problémy soudobé civilizace.
Výsledkem této konfrontace pak může být paradoxní představa, že dlouho očekávaný pád totality je vlastně úvodem ke konečné katastrofě lidstva. Ta představa motivuje skupiny jež žijí ve snu o novém světě, v němž je nějaká neporazitelná síla zachrání, vyzvedne z nicoty a uspokojí jejich citové volání po bezpečí, smyslu a sounáležitosti. Unikají do tohoto světa snů neboť je k tomu vede citová potřeba. Toto snění pak ovšem není překonáním dosavadní společnosti, ale právě jejím projevem. Vlastně se jedná o její zjednodušený zrcadlový obraz. Vzpomeňte snahy hippies opatřit si "opravdové, hluboké" prožitky pomocí drog, meditací či nevázaného sexu. Je-li cílem měšťáka konzum jako zdroj příjemných požitků, hippies zrušili jen nutnost práce jako cesty k těmto konzumním blahům. Kapitalismus se snaží zrušit člověka jako tvůrčí bytost. Byť by úspěch v této snaze zničil i jeho samého. Tvořit ale neznamená snít o tvoření pod vlivem drogy. Tvořit znamená měnit něco v tomto světě, dávat do této změny vlastní úsilí a vlastní fantazii, vkládat do ní svou osobnost. Droga je jen vystupňovaným konzumem, v němž si jedinec, nezajímající se o nic jiného než o své požitky, dopřává maximum slasti. Žijeme v době pocitů: už neexistuje ani pravda, ani lež, ani invence, jenom nekonečná paleta zábav. Jde o to uspokojovat okamžité choutky a co nejlaciněji bavit. Dnešní jedinec zapomněl, že svoboda byla něčím jiným než možností přepnout televizní kanál a kultura něčím více než ukojováním pudů. Nízká úcta ke vzdělání pramení ze skutečnosti, že v životě se před člověka nekladou intelektuální úkoly. Co se od něj ale požaduje, je poslušnost, přizpůsobení se systému. Právě ve svém "osvobození" jako naplnění maximálního konzumu je svět narkomanů důkazem toho, že tam, kde se kapitalistickému světu podaří rozbít lidství, nastává destrukce a smrt.
Milan Valach jinde popsal dopis studentky končící své studium na vysoké škole. Její finanční situace jí neumožnila pokračovat ve studiu. Prostě na to neměla peníze. A to ještě nemáme žádné zápisné ani školné. Žijeme ve velmi bohaté společnosti, zisky firem rostou, kursy akcií také, ale jeden mladý život přišel o šanci rozvíjet své nadání. A proč? A jistě to není ojedinělý případ. Výjimečný je jen v tom, že se tato slečna se s ním rozloučila. Nežijeme ve společnosti rovných příležitostí, ale ve společnosti rostoucí nerovnosti až nesouměřitelnosti. Náš život je určen tím, v jaké třídě jsme se narodili. Nejvyšší třídy mají všechny šance, jež nabízí tato společnost. Ale čím nižší třída, tím méně šancí z nabídky soudobé společnosti je jejím členům přístupných. A to nejen proto, že rodiče nemohou svým dětem platit desítky tisíc ročně za navštěvování cizojazyčné mateřské školky, ale také proto, že nemají peníze na udržení svých dětí na běžné vysoké škole. I to je jeden z důsledků akumulace bohatství v rukou kapitalistické třídy a přenášení nákladů na fungování společnosti na bedra tříd nižších. Nerovné, především však nespravedlivé rozdělování bohatství, které všichni svou prací společně tvoříme, takto ničí životy, přinejmenším však bere naději na šťastný život rostoucímu počtu lidí.
Matka Tereza prý kdesi řekla: "Bída a hlad na světě není proto, že nedokážeme nasytit chudé, ale proto, že nedokážeme nasytit bohaté." Určující hodnotou se tak stává honba za životem v bohatství a ve snaze přijít lehce k penězům se lidé snadno stávají mravně bezohlednými. Aby dosáhl úspěchu, směňuje příslušník střední vrstvy svou individualitu, city a duševní schopnosti za kariéru. Toto podřizování se autoritě, odevzdávání se do její moci při současném potlačování vlastní osobnosti produkuje fašistické typy. Prostituování se a vzájemné soupeření pak vede k silně stresujícím situacím. A zde se zřejmě projevuje další rozměr naší nynější pasti. Ač je komunismus minulost, má stále aktuální význam v tom jak mladí studenti masově volí pravici a jsou vychováváni k přesvědčení, že nerovnost mezi lidmi je přirozený stav. Komunismus, jako dědic radikálních proudů francouzské revoluce, byl založen na hodnotách rovnosti, svobody a bratrství. Všichni přece víme, jak se žilo za minulého režimu. A tak se společně s odporem k totalitní minulosti šíří pohrdání i těmito hodnotami. Společně s nimi se zdá být zdiskreditována i oslava tvořivé, společensky prospěšné práce. Jde přímo o hodnotové obrácení, v němž je odmítnuta rovnost, stejně jako bratrství, a to ve jménu nadřazenosti úspěšných nad zbytkem společnosti. Svoboda pak znamená jít bezohledně za svým cílem. Nastupuje kult síly. Absence diskuse o totalitní minulosti přispívá k šíření nesnášenlivosti. Tomuto vývoji napomáhá široce sdílené přesvědčení, že všichni rozumíme tomu, co se zde odehrálo mezi lety 1948 až 1989. Avšak nic není vzdálenějšího pravdě. Pravice nás nyní přesvědčuje, že soukromé vlastnictví je onou posvátnou krávou, bez jejíhož uctívání není možná lidská svoboda a blahobyt společnosti. Není tomu spíše tak, že soukromé vlastnictví výrobních prostředků, a o to tu jde, i když zahrneme do této kategorie i servisní firmy a všechny služby, přináší dobro jen těmto vlastníkům? Úměrně své velikosti jim dává do rukou společenskou sílu maximalizovat svůj soukromý prospěch, a to jak přímo, tak nepřímo svým vlivem na politické strany a stát. A je ona svoboda zaměstnance změnit svého zaměstnavatele stejná jako svoboda zaměstnavatele vyhodit z práce zaměstnance? Když přijde zaměstnanec o práci, může si najít práci u jiného zaměstnavatele, pokud práce je. Ale i v případě úspěchu nenajde nic jiného než starou známou hierarchii. Pokud se chce uživit, musí se podřídit moci vlastníka. Všichni se rodíme svobodní, ale všichni jsme v okovech. Pro svou obživu jsme nuceni prodávat svou svobodu.
K čertu se svobodou, když prostituce vynáší. Zaměňujeme svobodu za životní úroveň. Ale žádná svoboda není možná tam, kde není rovnost mezi lidmi. Proto se stáváme jen placenými lokaji. Soukromé vlastnictví vytváří jen prostor pro uplatnění zájmů skutečně bohatých a nemá nic společného se svobodou. Prostor svobody vytvářel boj utlačených. Je-li soukromé vlastnictví dobrem, mělo by stačit samo o sobě. Zkusme si představit, jak by takový svět vlastnictví koncentrovaného v rukou nějaké malé vlastnické elity, fungoval. Po prvotním údivu, šokující poznání: ale vždyť to velice dobře známe, v tomhle jsme žili po mnoho let.
Soukromý vlastník je ten, který má moc, zatímco ostatní bez jeho svolení nemohou používat a využívat předmět jeho vlastnictví. Pak se již jen stačí zeptat, kdo měl v tzv. reálném socialismu v rukou moc. V tomto případě je odpověď skutečně notoricky známa. Byla to malá privilegovaná skupina. A právě tato skupina byla reálným vlastníkem výrobních prostředků a z hlediska své ekonomické podstaty a moci nad celou společností to byl pravicový režim. Vzpomeňte si na vtip, který koloval za totality. Recepce je hostina kde pracující lid konzumuje plody své práce ústy svých vybraných zástupců. Odtud ona absurdita doby. Antikomunisté vysmívající se levicovým ideálům a hodnotám rovnosti, svobody a všelidské solidarity sdílejí, aniž si to uvědomují, vlastní obsah, základní principy minulého režimu. Kolo dějin tak mění svůj vnější vzhled, ale otáčí se kolem stále stejného středu -- moci privilegovaných elit nad většinou společnosti. Jednou chtějí vládnout pod praporem socialismu, jindy pod praporem kapitalismu. Je to stále stejná písnička a stejný podvod na naivním publiku. Je to absence našeho vlastního zhodnocení totalitní zkušenosti. Většinou se spokojíme s povrchním a okamžité politické cíle sledujícím výrokem. To je závažné i z etického hlediska. Víme, že ten, kdo zapomene, je odsouzen k opakování.
Svět, v němž nyní žijeme, byl až do nedávné doby záležitostí lokálních dějů. Až na občasnou výměnu informací, válečných nájezdů a poněkud častější, i když ještě řídkou výměnu zboží, nedošlo k vytvoření "světové civilizace." Současný vznik globální civilizace, je pro nás tedy naprosto originální. S něčím takovým se setkáváme poprvé a nejsme na tuto alternativu dosud připraveni. Vzpomeňme europoslanci vyjednávaných dohod TTIP/TAFTA. Záměrem Transatlantik Free Trade Agreement (TAFTA) -- Transatlantické dohody o volném obchodu mezi USA a EU je vytvoření největší světové oblasti volného obchodu, "ochrana" investic a odstranění "zbytečných regulačních bariér." Tuto agendu pohání korporátní zájmy s tím, že veřejnost je z jednání vyloučena a lobby velkého byznysu na obou stranách Atlantiku pohlíží na utajená obchodní vyjednávání jako na zbraň, pomocí níž se mohou zbavit ochranářských politik. Budou-li realizovány jejich korporátní tužby, tak dojde ke koncentraci globální ekonomické a politické moci do rukou maličké elity. V navrhované dohodě si korporace osvojují právo zpochybnit demokratické procesy a mezinárodní tribunály, pokud by se zasahovalo do jejich zisků. "Dohoda" totiž předpokládá vlastní fórum na řešení sporů, které se zcela vymyká národním justicím. Celoplanetární tendence tu již fakticky jsou a strojí pasti ve prospěch korporací a napínají dosavadní politické a ekonomické systémy na hranici jejich únosnosti. Stále rostoucí problémy ukazují změnu jako nutnou, a to změnu, již musí provést lidé sami. Lékem může být jenom důsledná demokratizace politického, ale i ekonomického systému. U ekonomického systému jde o nalezení prostředku, který narovná trh práce. Jestliže se vyrovnají síly nabídky a poptávky, zcela zmizí prostituční charakter nájemné práce. Jedním takovým řešením se jeví participativní ekonomika. Jiným radikálním řezem je pak princip bezpodmínečného základního příjmu.
Souhrnně řečeno, participativní podnik je institucí dávající prostor pro rovnoprávné uplatnění zájmů všech jejích členů. Participativní podnik založený na spolupráci nejen že umožňuje, ale také vyžaduje uplatnění všech čtyř stránek lidské existence, tj. vztahu člověka k sobě samému, druhým lidem i přírodě, a to v dlouhodobé perspektivě, neboť se jedná o místo pro život pro něj i jeho děti. Participace pak ale neznamená jen trpěnou a mírnou spoluúčast občanů na vládě společenské elity, nýbrž právě spoluúčast všech na řešení společných problémů, na správě naší vlastní společnosti. Což neruší význam odborníků, stejně jako specialista manažer spravující svěřený podnik neruší vlastnictví skutečného vlastníka, v jehož zájmu a z jehož pověření svou práci vykonává. Moc vlastníka a reálné zachování jeho vlastnictví spočívá jednak v zachování příjmů z tohoto vlastnictví, jednak v právu kdykoliv zrušit rozhodovací "pravomoc" manažera. Požadavky, aby manažeři byli voleni zaměstnanci, a to na všech úrovních, zazněl i na poradě čtrnácti šéfů amerických velkopodniků z úst jednoho z nich, k čemuž jiný dodal, že přesně to dělá finanční trh, který dosazuje do vedení toho, kdo byl zvolen největším balíkem akcií. Tato snaha o radikální humanizaci lidské společnosti je reálným projektem naplňujícím se již dnes ve snahách rozvinout parlamentní demokracii v demokracii participativní - přímou - a překročit nehumánnost klasického soukromého vlastnictví soukromým vlastnictvím zaměstnanců.
Zaměstnanecké vlastnictví podporuje místní rozvoj - poskytuje pracovní příležitosti a vyplacené mzdové prostředky jsou většinou použity na místních trzích k nákupu spotřebních statků. Zároveň je zaměstnanecké spoluvlastnictví účinným prostředkem proti odlivu kapitálu do míst s levnou pracovní silou. To je z hlediska globalizace světové ekonomiky nesmírně významné. Ve skutečnosti zaměstnanecké vlastnictví ruší jeden z podstatných zdrojů moci nadnárodních vlastnických elit, a to jejich schopnost přelévat kapitál a podnikatelské aktivity tam, kde jsou pro tvorbu jejich zisků nejvýhodnější podmínky. Práce je pro člověka jednou z nejdůležitějších částí jeho života, která mu zabírá více času, než kterákoliv jiná. Proto se nemůže demokratická společnost nezajímat o vnitřní řízení podniků, Zaměstnanci jsou jistě stejně schopni řídit své firmy, jak to dělají akcionáři, a ještě lépe. Zajímavé je, že námitky proti demokratickému řízení hospodářských podniků jsou stejné, jako historické námitky proti demokracii vůbec!
Člověk ovšem nerozhoduje o svém osudu jen jako zaměstnanec či podnikatel, ale také jako občan. Již jsme viděli, jaké praktické důsledky má nerovnost politické moci, která umožňuje lidem stojícím na horních příčkách mocenského žebříčku těžit ze svého postavení. První a hlavní rozpor je v tom, že poslanci mají zastupovat občany, ale náš systém zastupitelské demokracie je nastaven tak, že občané nemají žádnou možnost účinně kontrolovat, jestli toto poslanci skutečně činí. Pod pojmem účinná kontrola rozumím takový vztah poslance a voličů, v němž mají občané možnost zabránit jednání poslance, které je v rozporu s jejich vůlí. Připomínám, že právě tuto vůli občanů mají poslanci zastupovat. Následující rozpor je v tom, že Ústava předpokládá při volbách do Poslanecké sněmovny poměrný volební systém, tj. systém, v němž občan volí strany, nikoliv jednotlivé poslance. Ale postavení poslance je následně upraveno tak, že může jednat jako nezávislý jedinec, a to jak na svých voličích, tak na své straně.
Místo zastupitelské demokracie nám takto Ústava vytváří jakýsi klub mocenské elity, která se rozhoduje na základě svých vlastních zájmů. Konkrétněji to znamená, že vedle kultu jakýchsi osvícených a běžnému člověku nadřazených osob, se předpokládá naprostá nekompetentnost a méněcennost u většiny občanů. Skutečnými viníky faulů politických stran stejně jako přeběhnuvších poslanců jsou tedy občané, kteří přijímají politický systém a Ústavu, v nichž je tato zrada zabudována. Zdá se, že je na místě požadovat takovou úpravu Ústavy tak, aby byla v souladu se svým článkem 2, odstavcem 1), v němž se hlásí k základnímu demokratickému principu, že zdrojem veškeré moci ve státě je lid. To by znamenalo uzákonění tří prvků přímé demokracie, právo na iniciativu, závazné obecné referendum a odvolatelnost zástupců jako základních principů našeho politického systému, a to od úrovně obce přes kraje až po úroveň celostátní. K takovéto zásadní demokratizaci naší dosud elitářské Ústavy ale politici nikdy nepřistoupí, pokud k tomu nebudou občany přinuceni. Dokud toto neučiníme, budou naše vlády stát na nemorálních základech vydírání a korupce. Pravdou je, že pokud hledáme skutečně viníky úpadku politiky, měli bychom pohlédnout do zrcadla.
Řada občanů, zklamaných tímto systém dává své frustraci průchod neúčastí ve volbách. Je nutno zdůraznit, že neúčast ve volbách je výrazem rozčarování ze zastupitelské demokracie. Mnozí z nich se domnívají, že nemá význam dávat svůj hlas nějaké straně, neboť ty si pak dělají stejně, co chtějí. Teoreticky by volby jednou za čtyři roky měly stačit k tomu, aby se představitelé politických stran cítili odpovědní vůči svým voličům, pod hrozbou nezvolení v následujících volbách. Tento předpoklad však neplatí, a to z několika důvodů. Za prvé, politické strany se sice mohou střídat u moci, ale zpravidla zůstává zachováno jejich zastoupení a stále mají privilegovaný přístup ke zdrojům společenského bohatství, např. k části výnosů z daní. Malá skupina profesionálních politiků, která získává přístup k nemalým finančním zdrojům, jež však nemůže přímo použít pro své potřeby je pak příjemcem různých "zájmových" skupin. Výhodně přidělené státní a obecní zakázky, zákony přijaté ve vhodné podobě a další "laskavosti" politiků se pak promítají do odměn pro osoby i strany, poskytovaných jako protislužba těmito zvýhodněnými "podnikateli". V takovém systému se osobní poctivost stává konkurenční nevýhodou a firma bez styků a úplatků je vytlačována z trhu firmami, které těmito skrupulemi netrpí. Náš současný systém zastupitelské demokracie se tak stává vlastním zdrojem korupce. Odstranění nedostatků demokratického systému skutečně nespočívá v odstranění demokracie, ale v jejím naplnění. Zapomněli jsme, proč nás stáli na náměstích statisíce a spíše miliony? Chtěli jsme si přece tenkrát vládnout sami, ale pak jsme to nechali na malé skupince politiků. Nyní jsme za tuto svou lenost a naivitu trestáni. Účinné vyjádření demokratického principu proto vedle transformace ekonomického systému na systém participativní vyžaduje i zrušení moci jako privilegia. K tomu je nutné pochopit, že politici "nejsou pány lidu, ale jeho úředníky," a proto má lid také právo je ustavit i sesadit, kdy se mu zlíbí, nikoliv jen tehdy, když jsou volby. Dále to, že voliči volí strany, kterým momentálně dávají přednost neznamená, že souhlasí se vším, co tyto strany hlásají a činí po příchodu k moci. Tím se ale celá myšlenka demokracie dostává do zásadního rozporu se současným systémem vlády stran, které pak mohou uskutečňovat záměry, s nimiž by voliči nesouhlasili, ale vyhovují vedení těchto stran a na ně napojeným lobbistickým skupinám. Je nutné pochopit, že politici jsou námi pověření správci našeho společného života, a že tedy každé jejich rozhodnutí je podmíněno naším souhlasem. Mlčíme-li, právě takový souhlas dáváme. Jestliže však nesouhlasíme, musíme mít také legální možnost, jak dát svůj názor najevo. A protože se jedná o nás, musíme mít i možnost, aby náš názor měl závaznou formu. Odpůrci řeknou, že k tomu máme přece volby. Ale to je tak dlouhá doba, že umožňuje přijmout a realizovat rozhodnutí, která později již nelze zvrátit, nebo jen za cenu velkých škod. Navíc situace, kdy politik rozhoduje o občanech, aniž by měl pocit, že je jimi kontrolován, jej nebezpečně občanům odcizuje. Má pak rovněž šanci využít své moci k prosazení osobních či úzce skupinových zájmů. A je-li v následujících volbách přece jen odvolán, nemusí to pro něj být takový problém. Často má již nachystáno dobře placené místo ve firmě, které jako politik díky své tehdejší moci prospěl. Idea kontroly moci volbami se tak stává pouhou iluzí. Vedle radikálního opatření ve formě odvolání politika jeho voliči kdykoliv, bychom ale měli mít ještě jinou možnost, jak se podílet na rozhodování o nás samých. A to ať již jde o prosazení našeho zájmu, o němž jsme přesvědčeni, že je přehlížen, či o zvrácení politického rozhodnutí, s nímž nesouhlasíme. Demokratickým vyjádřením vůle občanů je především hlasování. Na jeho základě jsme politiky pověřili naším zastupováním. A jestliže je legitimní jednou za čtyři roky, musí být legitimní vždy, když si to přejeme. Jestliže má být hlasování o té či oné otázce formou kontroly politiků a formou prosazování zájmů, které politici přehlížejí, nebo potlačují, nemohou o něm rozhodovat oni sami. Musí být tedy vyhlašováno na základě rozhodnutí občanů, tj. zákonem určeného počtu voličů na dané úrovni. Jinak řečeno, je nutné uzákonit referendum vyhlašované na základě rozhodnutí občanů, a to na místní i celostátní úrovni, a to za stejných podmínek, jaké platí i pro všechna ostatní hlasování občanů. Ovšem prahy povinné účasti, jako je to u nás u místního referenda, jsou výsměchem občanům ze strany vládnoucích politických elit.
Jak si stojí přímá demokracie respektive její prvky u nás dnes, rok po smrti Milana Valacha? Ač před volbami v roce 2013 každá strana připouštěla korekci zastupitelské demokracie například referendem, po volbách to volání prozřetelně utichlo a zůstala jediná politická "síla," která má obecné referendum v programu. Je to strana Úsvit přímé demokracie Tomio Okamury. Rozpaky vyvolává to, že ve svém programu akceptuje vývody Pavla Kohouta (z knihy Úsvit), za které by se nemusel stydět ani ryze antisociální a deficitně demokratický program Svobodných. To budí dojem, že politický program strany Úsvit není domyšlený.
Vytisknout19.5. 2014 / Ilona Švihlíková
Dohoda TTIP, neboli v originále Transatlantic Trade and Investment Partnership (Transatlantické obchodní a investiční partnerství) vzbuzuje především na levici velké vášně a rozeznívá velkou vlnu kritiky. Účel tohoto článku je podívat se na někt...