K roli křesťanství v dějinách Evropy

16. 5. 2014 / Petr Kužvart

Tato evropská kultura byla zplozena především antickou společností - vposledku římským imperiálním establishmentem, který byl univerzální v celém Středomoří a ve většině Evropy i Blízkého východu. Šlo o .vysoce vyspělé, v dobovém měřítku velmi kulturní a nábožensky tolerantní zřízení. V řadě svých vrcholných představitelů byl antický odkaz velmi humanistický (Marcus Aurelius) a vzdělánímilovný (obrovské veřejné knihovny v Římě, Alexandrii, Serapeiu a mnohde jinde).

Křesťané do toho kontextu vpadli zprvu jako plebejští sektáři bez valného vzdělání, jako totalitně, nesnášenlivě a agresivně naladění barbaří a nedali pokoj, dokud říši neovládli - ovšem to vládla už sociálně proměněná církev, ovládaná vysokými společenskými kruhy. Vládla pak už na Západě úpadku impéria a rozkladu antického zřízení, který křesťanům svým způsobem i vyhovoval a sváděl k triumfálním tanečkům na troskách antické kultury. Byli to v prvých staletích svého světského panování neotesaní, omezení, dogmatičtí barbaři uvědoměle zavrhující antickou kulturu jako pohanskou a zkaženou, zavrhovali a likvidovali výsledky předchozí vzdělanosti a kultury. Vedeni byli velmi intolerantní vizí jediné pravdy, jediného uspořádání společnosti. Byli to křesťanští fundamentalisté, kdo vypálil starověkou knihovnu v Serapeiu u Alexandrie. Tu druhou, velkou alexandrijskou vyplálili fanatičtí mohamedáni s velmi inteligentním zdůvodněním, jež však svou totalitní logikou bylo vlastní i křesťanům: buď je v těch knihách totéž, co je v Koránu - a pak jsou zbytečné. Anebo je v nich něco jiného, nežli je v Koránu - a pak jsou nebezpečné! A bylo to! A během staletí se v Evropě opakovaly fundamentalistické ikonoklastické kampaně, tedy ničení výtvarných a umělecných děl ve snaze o očistu víry a návrat k notně zidealizovaným prvotním poměrům církve. Křesťané si zvykli, že oni jsou pupek světa a pohanskou učenost a umění měli velice dlouho v opovržení. Na Aventinu v Římě, před Michelangelovou knihovnou stojí skvostná římská jezdecká socha Marca Aurelia. Nebyla zničena křesťany jen díky jejich omylu - považovali ji za sochu svého idolu, císaře Konstantina ... .

Velice pomalu, v průběhu staletí, se začali křesťané poněkud kultivovat pod vlivem antické tradice, antických děl, antické filosofie, vědy i umění. V západní Evropě nezbylo z antické intelektuální produkce prakticky nic, takže klíčovou roli sehrály tzv. "toledské překladatelské školy", tedy v podstatě vědecká pracoviště, působící někdy mezi 9. a 13. stoletím ve městě, kde byla tehdy naprosto výjimečná náboženská tolerance. Traduje se, že jeden a tentýž chrám užívali podle dohodnutého rozvrhu jako svatyni mohamedáni, judaisté a křesťané bez jakýchkoli rozmíšek! Překladatelské školy fungovaly tak, že židovští učenci překládali antické autory z arabských překladů (překlady a opisy, jež se v Arabii na rozdíl od západu Evropy zachovaly) do hebrejštiny a křesťanští učenci z hebrejštiny do latiny. Následovalo opisování a šíření textů po evropských universitách a kláštěřích. Takto se na evropský Západ dostávaly alespoň zlomky původní antické vzdělanosti, vědy a filosofie, zejména díla Aristotelova (autora který byl posléze v takové vážnosti evropských učenců, že při jeho citování stačilo odkázat, že "Filosof praví...").

Celou tuto zprvu velmi progresívní snahu středověké scholastiky recipovat antickou literaturu završil posléze Tomáš Akvinský, který smířil křesťanskou dogmatiku s Aristotelovou kodifikací antických věd. Nějaký čas to vypadalo, že ho zlikvidují jako kacíře, ale nakonec jeho impozantní "Summu theologiae" církev akceptovala, k velkému prospěchu evropské kultury, vzdělanosti a vědy, jež se pak od cca 13. století stále víc bouřila a vymezovala proti odporně zpátečnickým tendencím křesťanského universalismu a fundamentalismu. Triumfálními obdobími rozmachu evropské kultury i vědy jsou pak doba humanismu (15.-16. století) a reformace (prvá půle 16. století) a za 1 - 2 další staletí na ně navázalo osvícenství - a následoval velký rozvoj moderních věd v průběhu 19. a 20. století a rychlá odluka sekularizované vědy a společnosti od víry.

Křesťanství nestojí v základu evropské společnosti (pokud pomineme duchovní tradici stále ještě většinově tradiční a konzervativní agrární společnosti, jež si ovšem křesťanské tradice rychle upravila a obalila pohanskými zvyky a rekvizitami, ale i to se mělo s průmyslovou revolucí hodně rychle měnit), daleko spíše i tuto společnost spoutávalo křesťanství zpátečnickou pověrečností a tvrdým konzervatismem. Společnost a její kultura se rozvíjely a emancipovaly téměř bez výjimek navzdory křesťanské dogmatice a právě v boji proti této zasmrádlé pověrečnosti a její povinné závaznosti.

Dějiny nejsou jen dějinami třídních bojů, jak právem konstatují vousatí autoři nejproslulejšího politického manifestu všech dob, ale jsou i dějinami postupné emancipace a osvobozování lidského ducha. V tomto procesu bylo křesťanství jakož i jiná náboženství brzdou, kterou lze srovnat z hlediska tvrdošíjnosti a neaktuality pouze s dnešními hrátkami s ortodoxním Islámem. V Evropě jsme měli víc štěstí nežli v Arábii, ortodoxie a universální světské panování náboženských pověr a totalitních duchovních struktur bylo zlomeno - a to přispělo obrovsky k celkovému pokroku a k osvojení i rychlému rozvoji průmyslové revoluce a vzniku moderní, již v principu sekulární společnosti, v níž náboženská víra nebo nevíra je konečně svrchovanou otázkou vnitřní svobodné volby každého jednotlivce.

Neuvěřitelné je, že až do 19. století byla i učenci Bible brána jako doslovný a pravdivý historický zdroj. Ještě v průběhu onoho století páry, revolucí a rozumu se lidé včetně učenců vážně domnívali, že zkameněliny jsou fragmenty božího zápisníku, kam si tvůrce zaznamenával, co chce vytvořit! Ještě v jeho průběhu se církev děsila rozvoje eqyptologie, jež datovala řadu starověkých kultur v údolí Nilu daleko před údajné biblické stvoření světa. Darwinova hypotéza biologické evoluce způsobila v církevních kruzích poprask a zavilou nenávist! To vše samozřejmě brzdilo rozvoj věd i svobody bádání a myšlení tak, jako je Islám dusí dodnes a navrch ještě nutí výtvarné umění dlouhodobě degenerovat v pouhou ornamentalistickou výzdobu, protože nesmyslně zakazuje zobrazovat člověka. Ještě docela nedávno, před 60 - 70 lety byl Pierre Teilhard de Chardin, velký a osvícený jesuita prvé poloviny dvacátého století, jako evoluční biolog a novátorský filosof po léta umlčován a pronásledován církevní hierarchií! Učinil něco, co se podobá někdejšímu výkonu Tomáše Akvinského: smířil katolickou víru s vědeckým pojetím biologické evoluce. Dnes je respektován, ale tehdy s ním římskokatolická církev pěkně cvičila!

A kdo že to opětovně pálil vědecké a filosofické knihy - a někdy i jejich autory? Kdo setrvával dlouho a zatvrzeje na stanovisku, že Země, na níž žil a trpěl Spasitel, je a musí zůstat Ptolemaiovským středem Vesmíru? Tady si katolíci, pravoslavní i evangelíci nemají moc co vyčítat! Ono se to málo ví, protože Jan Amos Komenský je u nás stále nekriticky, naivně obrozenecky glorifikován, ale byl to evangelický dogmatik, zapřisáhlý geocentrik a byl pověrčivý - věřil až dětinsky v nejrůznější proroctví pochybných potřeštěnců nebo vyloženě duševně nemocných osob. Jeho osoba spojovala středověkého křesťanského konzervativního tmáře s velmi progresívním, všestranně vzdělaným polyhistorem a pedagogem, ba i vizionářem, který navrhoval lepší uspořádání společenských i politických poměrů. Jeho reformní návrhy byly obdivuhodné. Ale jeho geniální mozek stále vězel v pověrečnosti. Již v pokročilém věku věnoval mnoho marného úsilí sestrojení perpetua mobile s tím že až se mu to s boží pomocí podaří, předvede to francouzskému králi který konečně uzná, že právě on je skutečným bohem vyvoleným pokračovatelem starozákonních proroků a patriarchů - a dá prostředky na uskutečnění jeho společenských reforem! Geniální mozek, ale jeho část byla neuvěřitelně dětinsky naivní a omezená!

Dlouho, hodně dlouho trvalo, než se společnost a kultura západní Evropy vyrovnala po hlubokém úpadku po zhroucení Západořímské říše úrovni vrcholné římské společnosti, a toto se navíc podařilo navzdory soustavnému nábožernskému protilaku, tu skryté, tu otevřené a hodně drsné represi.

Ovšem i ateisté vám potvrdí, že je cosi okolo nás a nad námi, co nás daleko přesahuje, určitě to existuje a my to tušíme - je to tajemství a zázrak existence světa, tajemství a zázrak existence pozemské biosféry - to totiž jsou zázraky s velikými tajemstvími! Větších tajemství není! To je daleko významnější a podstatnější, nežli veškeré pověry. A my pomalu a klopotně v jednotlivostech pomocí věd poznáváme jednotlivé neuvěřitelnosti. A žádných pověr k tomu netřeba. Jen vědy, vědění, skeptického rozumu a tolerance. Lidé se po dlouhá staletí vraždili, duchovně mrzačili a trápili kvůli svůdně se jevícím iluzím a pověrám, vydávaným za uctívanou přímo bohem zjevenou definitivní pravdu. Přeludy, výmysly a pověry se tak stávaly paradoxně naprosto reálnou skutečností, protože se usidlovaly v lidských hlavách a fakticky spoluurčovaly lidská jednání a tedy i dějiny. V naprosté většině spíše destruktivně a zlověstně či alespoň omezujícím a zpomalujícím způsobem. Proto jako zapřisáhlý ateista rád potvrdím, že bůh či bohové a veškeré další pověrečné představy existují! Jsou objektivní skutečností, dokud budou sídlit v lidských hlavách a ovlivňovat jejich činy, tedy i průběh dějin lidské kultury.

Podívejme se na judaismus. Ještě ve středověku se nelišil úrovní svého doktrinálního mudrování od římského křesťanství nijak zvlášť. A to jak obsahem, tak svou sociální rolí. Bylo to náboženské a morální učení s řadou empiricky odvozených pravidel a zvyků, jimž byla dána náboženská sankce, aby je věřící dodržovali. Do značné míry to byl návod jak žít, jak chápat svět i svou roli v něm. To se začíná měnit. Židovské obce tento myšlenkový a příkazový komplex plně ovládal. Stejné ambice mělo i středověké křesťanství a lze konstatovat, že v agrární společnosti se vcelku bez problémů srovnalo s řadou pohanských pozůstatků a nenáboženských pověr a celkem tak v této podobě i fungovalo. Oba myšlenkové systémy byly velmi konzervativní - založené na "starých pověstech židovských" a křesťanství ještě na novozákonní evangelijní pověsti. Agrární společnosti konzervativní a téměř neměnná organizace společenského vědomí celkem nevadila. I agrární společnost byla hodně konzervativní, obojí se původně měnilo jen velmi pozvolna a podstatné bylo zachování stability, udržování tradic až po zdání úplné neměnnosti.

Ale hned od počátku novověku se začínají ve svých společenských rolích rozcházet. Judaismus, věren své tradici reálného fungování v ghettu obklopeném nejednou dost nepřátelskými jinověrci, zůstává ve své roli vcelku neměnný. Jak staletí jdou, dostává se role judaismu v Evropě na v podstatě slepou kolej neměnnosti, konzervatismu, tradicionalismu. Je to svým způsobem dovršený systém idejí čerpajících z minulosti. Jedním ze skvělých Židů té přelomové doby byl Benedikt Spinoza, učenec a filosof, který ono ghetto židovské víry, chápání světa a určeného životního stylu opustil, jeho striktní a nepružné doktrinální hranice prolomil a ve druhé polovině 17. století dospěl až k panteismu. Kacíř nepřijatelný pro Židy i křesťany! Živil se tím, že brousil učencům čočky do optických aparatur. Jeho učeným kolegům bylo povětšině jedno, jaké je víry. Hlavně že dodal speciální techniku. Ale jeho spisy svorně pálili Židé i křesťané. Tehdy asi byl dost ojedinělým případem. Ale koncem 18. století a v prvé polovině následujícího věku se začal dost masový odliv Židů, zejména ze středních a vyšších vrstev a vzdělanců od judaismu a řada se jich nechávala pokřtít, později začal narůstat i počet ateistů. Stále středověká, tradicionalistická a konzervativní víra už jim nevyhovovala. Ostatně příslušnost k judaismu byla překážkou profesní kariéry ve státních službách a v řadě povolání. Vzniká významná a vlivná skupina moderních sekularizovaných židovských intelektuálů a podnikatelů, státníků a politiků často hodně vlivných, kteří se již dočista vymanili z diktátu a intelektuální neměnnosti, dogmatiky a omezenosti myšlenkového ghetta judaismu. Tady někde je počátek novodobých antisemitských spikleneckých a jinak paranoidních představ a tajemných hypotéz.

Římské křesťanství onu sociální roli, výsady a univerzálnost počínaje náboženskou reformací rychle ztrácelo. Křesťanské univerzální doktrinální ghetto, tedy učinný a víceméně monopolní komplex víry, chápání světa a určení životního stylu ztratilo reformací univerzalitu a monopol. Nové reformní věroučné systémy byly ovšem kolikrát ještě konzervativnější, dogmatičtější a rigidnější nežli římské křesťanství. Nové, obrodné varianty křesťanství se snažily vracet k domnělým kořenům, ke strohosti a jednoduchosti, niterné zbožnosti, jakou se v představách současníků měly vyznačovat prvotní křesťanské obce. Ale tyto až sektářské variace už neovládaly a ani nemohly ovládat společnost celoplošně. Myšlenkový kvas v době náboženské reformace, Německé selské války a snah císaře Karla V. o vytvoření světové habsburské katolické říše - a boje proti tomuto smělému konceptu, to vše už nešlo "normalizavat". Kolikrát byli evangelíci ještě dogmatičtější a intolerantnější nežli římští katolíci, právě díky svým snahám o autenticitu víry podle svých dobových představ o prvotním křesťanství. A tak docházelo k absurditám. Katolický prelát Mikuláš Koperník například svou převratnou knihu "De revolucionibus orbium coelestinum..." dedikoval papeži. Katolická církev byla v defenzívě a momentálně neschopná represí - vypadala podstatně tolerantněji než nové evangelické církve (což se ovšem záhy po Tridentském koncilu mělo rychle změnit a katolicismus přešel do drsné protiofenzívy). Evangelíci by milého kanovníka Warmijské kapituly i s jeho knihou asi bez dalšího upálili. Johannes Calvinus v Ženevě dozajista!

Jak se vyvíjela západní a střední Evropa, veškeré klony křesťanství ve většinové společnosti ztrácely vliv. Začala průmyslová revoluce, dosavadní agrární charakter společnosti se měnil, tradiční životní styl i ideová výbava byly opuštěny, včerejší rolníci masově obydlovali nové tovární čtvrti průmyslových měst a náboženství se stále více měnilo z povinné veřejné záležitosti na svobodnou soukromou, ryze osobní záležitost, jako součást veřejné moci se oslabovalo, marginalizovalo a bylo vykazováno do ryze soukromé sféry individuálního světového názoru, osobně zvolené či nezvolené formy ritualizované pověrečnosti a tradice. Už koncem 19. století existuje řada veřejně se manifestujících ateistů (např. velký německý skladatel a blízký přítel našeho Antonína Dvořáka, Johannes Brahms). Tyto tendence se prohlubovaly i ve století následujícím. Evropská společnost se stala plně sekulární, víra a náboženství definitivně ztratily celoplošné role. Celkový trend nezpochybňují ani v řadě případů dílčí snahy o politické využití nábožensých struktur a ideologické zneužití té či oné křesťanské denominace - často v zájmu fašistických diktatur (Španělsko Francisca Franca, ustašovský chorvatský stát apod.). Určitou výjímkou z opačného konce politického spektra bylo mohutné jihoamerickíé hnutí "Theologie osvobození" v 60-80. letech 20. století, kdy docházelo k pozoruhodným snahám kombinovat radikální sociální výklad evangelia s marxistickou teorií revoluce, a to v zájmu praktické radikální změny za účelem nastolení sociální spravedlnosti. Řadu diecézí tehdy spravovali "rudí biskupové" a v tomto hnutí se velmi vyznamenali i katoličtí řeholníci - zejména jesuité a františkáni. Drsnými způsoby tento směr "normalizoval" zapřisáhlý antikomunista a katolický tradicionalista - dnes dokonce "světec" - Polák Karol Wojtyla, v dobé svého pontifikátu Jan Pavel II. Zvrat v roli náboženské víry a náboženských struktur nezpůsobil ani rozvoj různých z křesťanství vycházejících náboženských sekt v průběhu 20. století, ani nové, velmi dogmatické a agresívní evangelické ultrakonzetrvativní klony - evangelikální hnutí šířené z USA.

A jak to bylo s pravoslavím na evropském Východě? Po pádu křesťanského Cařihradu v roce 1453 se "třetím Římem" s údajnou nepřerušenou ortodoxní křesťanskou náboženskou tradicí stala Moskva. Zdejší Pravoslaví tak jako Islám v arabských zemích neprošlo výraznějšími modernistickými změnami, nebylo konfrontováno s reformací, ani humanismem a s osvícenstvím, ani se sekularizací společnosti v průmyslové éře. Nepřerušená tradice od raného středověku, izolovanost od Západu a trvání převažující tradiční agrární společnosti až do počátku 20. století udržely konzervativní a tradicionalistický charakter ruské pravoslavné ortodoxie prakticky až dosud. Drsné stalinské represe církev i náboženství ostatně tlačily do obranné pozice, tedy rozhodně nikoli k modernizaci a rozvoji, ale ke lpění na zachování a posilování konzervativních tradic kombinovaných s ruským nacionalismem a s častou kritikou zkaženosti Západu.

Ale na počátku středověku v celé Evropě nově se šířící křesťanství nepochybně přispělo jako ideologie i vytvářením církevní územní organizace příhodným způsobem k ustavování nových feudálních států a tedy překonávání doby kulturního propadu po rozpadu Západořímské říše a náporu stěhujících se východních kmenů.. To už bylo křesťanství oficiální myšlenkovou výbavou existujících kmenových elit, vznikající feudální aristokracie, jednotící a posilující nové tendence k vertikální stavovské organizaci .agrární společnosti. Křesťanství tehdy sehrálo roli drsného vrahounského alibi křesťanských velmožů při rozšiřování sfér své moci a při prachsprostém loupení v dosud pohanských územích. Docházelo k systematickému vyvražďování pohanů, pokud odmítli křest. Lidé té doby, jako později "svatořečený" Karel Veliký by mohli vyprávět. Ovšem formálně christianizovaná agrární společnost si stejně žila po svém, dosavadní pohanské zvyky dostaly často jen vnějškový křesťanský nátěr.

Zajímavé a svým způsobem typické byly dějiny christianizace Islandu. Když se zdejší pastevci, rybáři a bojovníci dozvěděli, že pod záminkou christianizace se chystá z Evropy vojenská výprava na Island, tak urychleně přijali křesťanství - ale ty své trolly a další severské duchy,. bůžky a pověry si v klidu ponechali. Velmi pragmatické! Záminka k vrahounské a kořistnické invazi tím odpadla.

Ještě jednu poznámku si kromě už uvedeného na závěr dovolím. Samotné základní ideje z evangelií vedou k duchovnímu, dosti abstraktnímu pojetí podstaty křesťanského náboženství a jejich charakter vede k určité strohosti, zahájené již Jošuovou reformou tradičního judaismu a odmítnutím řady duchovních i hmotných náboženských rekvizit. V dějinách Evropy se pak opakovaně tato jistá strohost a odpor k sekularismu vydávala za znaky prvotní, autentické a nedeformované víry. Silně to zaznívalo v různých kacířských hnutích středověku a kritika bohatství, zprofanovanosti, světského panování římskokatolického středověkého církevního stablishmentu měla věru na co navazovat a co přísně znovu a znovu tepat. Vrchol těchto snah o "návrat k autentické prvotní zbožnosti" nastal v původním pojetí husitství a posléze opět v německé a švýcarské reformaci. Že se to projevovalo obrazobodeckými hnutími, je logické. Měly se odstranit postupně vzniknuvší nánosy zástupných rekvizit a falešných model ve prospěch skutečné, hluboce prožívané strohé zbožnosti. Tak nějak si představuji Mohammeda, když z uctívaného kamene Kaaby v Mekkce zurážel různé bůžky a jiné devocionálie, byť i sám kámen byl opět jen hmotnou rekvizitou. Proti tomu ale velmi brzy - již někdy od prvých staletí existence nového křesťanského kultu vytrvale působila masová výroba zástupných fetišů, zbožštělých soch, obrazů, údajných svatých ostatků, jež sehrávaly roli hmatatelných zástupců abstraktního kultu a nakonec se projevovalo jako odstranění abstraktní duchovnosti ve prospěch uctívání symbolických rekvizit, pohotově vyráběných a obchodovaných. Ostatně se zachoval popis působení Konstantina a Metoděje při cestě k Chazarům na Krymu - ještě před jejich výpravou do Panonie a na Moravu. Na Krymu se zjevně dopustili docela obyčejného švindlu, když potajmu připravili při pobřeží starou římskou kotvu s přípoutanými pozůstatky člověka. Následně to s velkou pompou objevili, vyzvedli a prohlásili za ostatky jednoho z prvních římských biskupů, "svatého" Klimenta. Ten byl skutečně někde tady ve vyhnanství a měl být sprovozen ze světa tím, že byl připoután ke kotvě a poté hozen do moře. Po řadě staletí se náhle kotva s pozůstatky měla najít. Samozřejmě, že to nebylo možné, byl to podvod. V teplém moři se mrtvé tělo muselo velmi rychle rozložit a římské kotvy bývaly dřevěné, pouze železem okované, takže by se i kotva za ta staletí téměř jistě zdestruovala. Nicméně pověrečný fetiš předurčený k uctívání byl na světě a oba misionáři pak s sebou tyto ostatky vzali do střední Evropy. Proto bylo v nejranější fázi christianizace našich zemí tolik vznikajících kostelů zasvěceno právě Klimentovi - konkrétně třeba kostel na hradišti Levý Hradec u Prahy.

A tak římské katolictví dnes daleko víc po staletých nánosech těchto rekvizit a pověrečných fetišů nežli monoteistický kult připomíná polyteistické náboženství s velkým počtem hierarchizovaných bohů, bůžků, patronů s propracovanou dělbou kompetencí a rovněž na barvitosti a divadelním vypointování katolického obřadnictví je hodně ryze pohanského. Jako by lidé nebyli schopni vystačit si s abstraktním duchovnem a stále sklouzávali k pověrečnému fetišizmu, k zástupným, primitivním předkřesťanským způsobům zbožnění a uctívání konkrétních věcí, opatřených rekvizit V pohanském dávnověku to byly prameny, stromy, skalní útvary či háje, výjimečně i třeba meteority (Kaaba v Mekkce je patrně meteoritického původu!). Je to asi daleko pohodlnější a intelektuálně i emocionálně méně náročné, primitivně konkrétní, hmatatelné, nežli promýšlení strohých idejí a uctívání zcela abstraktního boha.

Na úplný závěr reprodukuji poznámku jednoho svého přítele, praktikujícího luterána: křesťanský důraz na rovnost před bohem podle mnohých příspěl k rozvoji evropské demokracie, péče o potřebné, k rozvoji lidských práv a dalších moderních společenských kulturních hodnot. Podle některých také křesťanství odbožštěním přírody vytvořilo podmínky pro rozvoj evropské vědy. Kalvinismus pak podle Maxe Webera podnítil ducha kapitalismu. Samozřejmě jsou v křesťanství různé proudy - konzervativní, liberální, jsou i křešťanští socialisté a komunisté a byly v dějinách i velmi zajímavé bezděčné sociální experimenty přímo inspirované křesťanskou věroukou (typicky jesuitský misijní stát existující v Paraguaji od počátku 17. století až do konce druhé třetiny století následujícího - to byl bezděčný a velmi efektivní, spravedlivý, nenásilný a hospodářsky dobře fungující komunistický způsob společenské a výrobní organizace, který byl odstraněn až na příkaz shora, a to papežem pod tlakem katolických koloniálních mocností - Španělska a Portugalska). Takže hodnocení vlivu křesťanství jako celku je docela složité a může vést k rozdílným názorům. Vidět samé klady či samá negativa asi nebude správné. Na to nutno dát pozor. Tolik moderní luterán. Určitě to má něco do sebe. Mě přivedl k napsání tohoto textu onen nyní převažující šosácký, establišmenťácký, hodně zjednodušený, pohodlný, povrchní a jednostranný, většinově přijímaný nebo alespoň tolerovaný přístup, který vidí v křesťanství základ evropské kultury a společenského rozmachu. Pendrek! Až příliš často si Evropané museli během posledních 20 staletí svůj sociální a myšlenkový pokrok na náboženství a církvi vyvzdorovat, ba i tvrdě vybojovat!

18.4. 2014 - 12.5. 2014

Vytisknout