Válka bloků? TTIP a TPP aneb Pokus o udržení hegemonie

19. 5. 2014 / Ilona Švihlíková

O TTIP se nejčastěji hovoří pouze jako o obchodní dohodě. Již na tomto místě nás zarazí, že na to, že by se TTIP stala největší obchodní dohodou planety, ji přeci jen tak velká pozornost, snad kromě alternativních médií, nevěnuje. Nestala se (zatím?) ani tématem předvolební kampaně většiny stran do Evropského parlamentu.

Mezi časté oficiální argumenty prospěšnosti TTIP patří volný obchod a to, že vytvoří nová pracovní místa. Toto zdůvodnění je poměrně dosti obecné a najdeme ho i v minulosti (např. NAFTA) u řady dohod o zónách volného obchodu. Problém ovšem je, že to nedokážeme potvrdit ani teoreticky a už vůbec ne prakticky.

V první řadě není argumentace odstraněním cel příliš korektní, protože jak USA, tak EU, které mají zahrnovat TTIP, jsou členy Světové obchodní organizace (WTO) a jejich vzájemné celní zatížení je již nyní velice nízké. I kdyby byla vzájemná cla snížena na nulu, bude to jen velmi malý rozdíl oproti současnému stavu, bez většího ekonomického dopadu.

Logicky se tak přesouváme k překážkám netarifního charakteru. A tady již nastupují obavy z odstranění, či snížení evropských standardů, neboť ty americké jsou jak v oblasti sociální (pracovní právo, např.), tak ekologické podstatně nižší, nebo přímo neexistující. Překážka obchodu je velice široký pojem. V teorii se můžeme setkat i s pojmem neviditelné překážky obchodu – různé zdravotní a jiné certifikáty a povolení. Je velice obtížné jednoznačně určit, kdy se jedná o snahu ochránit obyvatelstvo před škodlivými dopady spotřeby určitého zboží, např. a kdy se jedná o zneužití této obavy a jasně protekcionistické opatření. Není divu, že evropské občanské organizace bijí na poplach - proč by Spojené státy, neboť iniciativa vzešla od nich (!), měly takový zájem na uzavření dohody s EU, kdyby nepožadovaly akceptaci svých, mnohem nižších standardů a nerozpoutaly tak další kolo závodu ke dnu? Těžko asi budeme očekávat, že by manažeři amerických nadnárodních korporací toužily po vyšších sociálních standardech EU. (Jak uvidíme dále, je ve hře, kromě čistě ekonomické úvahy nadnárodních korporací, také vrcholná geopolitika).

Vraťme se ovšem k argumentu, že volný obchod přináší nová pracovní místa a že je jaksi dobro samo. Je to častá politická fráze, která ovšem nemá teoretické ani praktické zakotvení. Volný obchod je především nástroj efektivity a specializace. Jiná otázka je, jestli tuto specializaci, která má tendenci tvrdě se držet komparativní výhody nastavené např. kolonizací (jednou pěstuješ kakaové boby, navěky pěstuješ kakaové boby), vůbec požadovat za žádoucí. To, že volný obchod je hra pro vítěze (vhodná pro nejsilnějšího aktéra) dobře věděl již F. List v 19. století, když pro tehdy roztříštěné Německo navrhoval protekcionistickou teorii, které dnes říkáme teorie nezletilého průmyslu.

To, že volný obchod neslouží k naplňování sociálních cílů, uvedl i bývalý šéf WTO, Pascal Lamy, pod tlakem krize v roce 2008. Otevírání se mezinárodní dělbě práce, vyjádřeno např. odstraňování překážek obchodu je pro každou zemi obrovský šok, který vede k přeskupování práce, kapitálu, celé ekonomiky a potažmo i společnosti. Přestože může být výsledek pro celou zemi nakonec kladný, bude mezi společnost rozložen dosti nerovnoměrně. A to se pořád pohybujeme v rámci klasické teorie mezinárodního obchodu, a nezmiňujeme kritiku z pozice ekologické ekonomie apod.

Podrobnosti ZDE

Můžeme se rovněž opřít o empirické zhodnocení velkých a významných zón volného obchodu. Kritici uvádějí často dohodu mezi Jižní Koreou a USA, která měla vytvořit velké množství pracovních míst, ale v reálu se tato optimistická očekávání (prozatím?) nenaplnila. Studie Economic Policy Institute (Washington) tvrdí pravý opak.

Podrobnosti ZDE ZDE

Efektivita skutečně neznamená vznik nových pracovních míst, jako spíš nárůst mezd v silných odvětvích a naopak zánik odvětví, která jsou zkrátka „nekonkurenceschopná“ (třeba tím, že chtějí mít něco tak „hrozně levicového“ jako je minimální mzda apod.).

Určitým předvojem TTIP je již zmíněná Severoamerická zóna volného obchodu (NAFTA).

Podrobnosti ZDE

Je pozoruhodné, že současný americký prezident B. Obama patřil při své první volební kampani ke zřetelným kritikům této dohody, když přímo prohlásil, že NAFTA pomohla Wall Street a poškodila Main Street (tj. běžného Američana). I Pascal Lamy uvádí zánik několika milionů pracovních míst, především pokračující deindustrializaci USA, která byla touto dohodou podpořena. Sliby o nových pracovních místech rozhodně nebyly vyslyšeny. Místo toho došlo k oslabení zemědělského sektoru v Mexiku, zavaleného dotovanými potravinami z USA, následně se k migraci odhodlali miliony Mexičanů, pro které američtí milovníci volného obchodu postavili sedm metrů vysokou zeď na hranicích. Důležité je rovněž zmínit, že nedošlo k zásadnější změně struktury mexické ekonomiky, spíše k plnému sladění jejího ekonomického cyklu se Spojenými státy.

Podrobnosti ZDE

NAFTA byla již před dvaceti lety, v době svého vzniku, považována za nesmírně důležitou, měla sloužit i jako předvoj pro dohodu FTAA (tedy: Celoamerickou zónu volného obchodu), která ovšem byla pro odpor zemí Latinské Ameriky smetena ze stolu (především H. Chávez, později i L. da Silva). Chceme-li nyní realisticky uvažovat o dopadech TTIP, je NAFTA, její fungování a dopady neocenitelným pomocníkem.

Dalším bodem, o kterém se hovoří ještě méně, než o empirických analýzách a dopadech zón volného obchodu, je ono „I“ v TTIP – investiční partnerství. Noční můrou se zde stává ISDS (neboli investor state dispute settlement – řešení sporů mezi investorem a státem), někdy stručně nazývané doložka investor – stát. Doložka investor – stát ve své nejhlubší podobě reflektuje změnu, posun moci ve světové ekonomice za posledních 40 let. Od států, které jsou stále slabšími, k nadnárodním korporacím, které jsou schopny si zaplatit legislativu tzv. na míru, nemluvě o jejich vydírání ohledně investičních pobídek, vlivu na „žebříčky“ konkurenceschopnosti atd.

Podrobnosti ZDE

Protože dokonce i v českém internetovém prostoru proběhly informace o závažných a znepokojivých kauzách, kdy země prohrály arbitráž se soukromým investorem (např. v ohledech zdravotních předpisů, ekologie) apod., soustředím se na suchou a velmi střídmou analýzu ISDS z pera UNCTAD, tedy organizace přidružené k OSN, která vyšla v aktuální World Investment Report 2013.

Analýza UNCTAD uvádí, že počet arbitráží silně roste. V roce 2012 bylo zahájeno nových 58 procesů, která byla vyvolána různými vládními opatřeními (domácí regulace, licenční řízení atd.). celkový počet případů ISDS do roku 2012 byl 514 (!), uzavřených bylo 244, zhruba třetinu z nich vyhrál investor. Začaly rovněž narůstat částky (vysoké ztráty prohraných arbitráží, jako příklad uveden Ekvádor). Na základě souhrnu praktických příkladů UNCTAD dospívá k závěru, že současné fungování ISDS vykazuje závažné defekty.

Mezi ty hlavní patří legitimita. Jak je možné, ptá se UNCTAD, aby tři jednotlivci, náhodně jmenovaní, hodnotili platnost aktů státu? Jaký je tímto způsobem vytvářen tlak na veřejné finance a veřejný zájem? UNCTAD kritizuje rovněž nedostatek transparentnosti – arbitráž může být zcela před občany utajena, a to i tehdy, když zahrnuje veřejný zájem. Mezi další rizika, resp. defekty patří nekonzistence rozhodnutí (v podobných případech padají odlišná rozhodnutí), chyby nemohou být napraveny, velice kontroverzní otázka nezávislosti a nestrannosti, nemluvě o finančních rizicích (náklady na vedení procesu). Z těchto všech důvodů UNCTAD sumarizuje návrhy alternativních řešení, od velmi umírněných po radikální. Umírněné zahrnují např. posílení roli mediace a vyjednávání, před otevřeným konfliktem s finančními následky, časové omezení pro podávání žalob s tím, že musí k těmto materiálům a následné arbitráži mít přístup veřejnost. Radikálnější pak hovoří o omezení přístupu investorů k ISDS (vyčlenění oblastí, kterých se arbitráž může, resp. nesmí týkat), odvolací orgán, který bude moci výsledek arbitráže revidovat až po mezinárodní investiční soud. Zde je přímo konstatováno, že vzhledem k silným veřejným dopadům ISDS není možné používat model jako je arbitráž. Za zmínku jistě stojí i to, že UNCTAD uvádí příklad zemí Latinské Ameriky, sdružené v ALBA, které se ISDS chtějí kolektivně bránit pomocí regionálního centra pro řešení sporů za účasti zahraničních pozorovatelů).

Znovu zopakujme, že se jedná o obecné zkušenosti, které máme jak s dohodami volného obchodu, tak s doložkami ISDS. Nemusejí se nutně automaticky vztahovat k definitivní podobě TTIP, je ovšem třeba být maximálně obezřetný. Lze přivítat poslední kroky Evropské komise, kdy více a otevřeněji než na začátku (bezesporu pod občanským tlakem) informuje o některých obávaných a sporných tématech. Je na občanských strukturách celé Evropy, aby návrhy kriticky přezkoumávaly, navrhovaly změny, event. celé zamítnutí dohody, o které ještě není rozhodnuto (i když korporátní tlak na její přijetí bude bezesporu masivní). Z tohoto hlediska mají velký význam i volby do Evropského parlamentu – za zamyšlení jistě stojí, kdo z kandidátů si rizika spojená s TTIP uvědomuje, a kdo jen papouškuje fráze o tom, jak volný obchod prospívá všem.

Podrobnosti ZDE

Ještě méně se v českém prostředí hovoří o bratříčkovi dohody TTIP – o dohodě TPP, tedy Trans-pacific partnership, neboli Transpacifické partnerství. Zde již probíhající jednání mezi menší skupinou států ovlivnil vstup USA (v roce 2011). Jako poslední se do vyjednávání zapojilo Japonsko – až minulý rok.

V současné době o dohodě TPP, která vykazuje velmi podobné charakteristiky jako TTIP, včetně kritiky řady občanských organizací (obavy ze snižování sociálních a ekologických standardů, utajovaná jednání atd.), vyjednávají následující země:

Austrálie, Brunei, Chile, Kanada, Japonsko, Malajsie, Mexiko, Nový Zéland, Peru, Singapur, USA a Vietnam.

Zmiňme ještě, že se mezi prominentní kritiky TPP patří nejen Piráti, kteří se obávají návratu dohody ACTA, ale také významné osobnosti jako J. Stiglitz (TPP slouží zájmům nejbohatších), či N. Chomsky (TPP je pokračováním neoliberálního projektu). Kritické studie publikoval např. CEPR (Center for economy and policy research).

Podrobnosti ZDE ZDE

Po přistoupení Japonska k vyjednávacímu týmu zemí je jasné, že právě osa Japonsko – USA je pro uzavření dohody klíčová. Tato jednání ovšem poněkud „drhnou“. Diplomaticky se sice hovoří o neustálém pokroku, nicméně velké rozpory dále přetrvávají. Shinzo Abe, japonský premiér, chápe TPP jako součást své růstové strategie (tři šípy k oživení japonské ekonomiky po dvou ztracených dekádách). Nevyřešené spory najdeme jak v oblasti zemědělství, tak také v automobilovém průmyslu.

Podrobnosti ZDE

Vrací se nám otázka „proč“. Proč chtějí Spojené státy tak usilovně uzavřít dohodu TTIP (a TPP)? V prvním případě jsou USA iniciátory, ve druhém dominantní zemí jednání. Můžeme se spokojit s vysvětlením, že jde o další tlak amerických korporací, které v USA de facto vládnou a chtějí „svá pravidla“ rozšířit i mimo území NAFTA. Tyto korporace by se v závodě ke dnu, který by pomohly dále odstupňovat, staly nepochybně vítězi. (nikoliv ovšem americký lid, to jsou dvě velice odlišné skutečnosti).

Pohled na následující dvě mapy nám ovšem může nabídnout další (i když ne nutně protichůdné) vysvětlení:

Uveďme nejprve kontext. Multilaterální systém vedený WTO je v krizi, neboť se stále nedaří ukončit kolo v Dohá. První reakcí na pomalá jednání (vedená zřejmě nešťastně pod formulí: není dohodnuto nic, dokud není dohodnuto vše) byl nárůst dohod o zónách volného obchodu, které začaly multilaterální obchodní systém zaplevelovat, znepřehledňovat a de facto znehybnily fungování doložky nejvyšších výhod. Vytváření obchodních bloků je druhý stupeň reakce na zablokování vývoje ve WTO. Jenže: nejde o jen tak ledasjaké obchodní bloky.

První pohled na TTIP nám jasně říká, že EU se má dostat pod americký vliv – dohoda TTIP není namířena jen pro zájmy amerických korporací, ale také (a možná především) je proti Rusku, resp. směřuje k odstřihnutí se Evropy od Ruska. To je ovšem, i když česká média unisono tvrdí pravý opak, přesně proti zájmům EU. Spojené státy získají dosti velký prostor pod pravidly, která jim budou vyhovovat. Byznys není nikdy jen byznys. V případě tak obrovských dohod jako je TTIP a TPP jde zcela jasně o geopolitiku.

Druhý případ TPP je ještě zřetelnější. Čína byla od počátku mimo jednání TPP a sama si trpce stěžuje na vyloučení. Všimněme si, že TPP se týká zemí, které jednak tvoří okolo Číny pás. Za druhé, jde o země, které se v posledních letech ze silného amerického vlivu dostaly pod vliv (minimálně obchodně) čínský. Zatímco v předcházejících dekádách byly hlavním obchodním partnerem Japonska a Austrálie Spojené státy, v posledních letech to byla právě Čína. Čína je dnes hlavním obchodním partnerem (a často i veledůležitým investorem – viz uranové doly v Austrálii) těchto zemí. TPP tedy představuje návrat USA do oblasti s pokusem zadržet, oslabit Čínu.

Podrobnosti ZDE ZDE

Jak uvidíme i u dalších dvou dílů seriálu – dalších dvou projektů, které vytvářejí velmoci, EU je pasivní kořist. Není schopna zformulovat žádnou vizi, neboť veškerou svou energii vyplýtvává na to, aby se sama udržela pohromadě. Případně, což je ještě horší, slouží zájmům jiných a hraje, např. na Ukrajině, roli užitečného idiota (na rozdíl od USA je s Ruskem úzce ekonomicky, energeticky atd. spjatá).

Žádný z velkých projektů – součástí The Grand Game – nejsou iniciovány z EU, která se vlivem TTIP – bude-li uzavřena – dostane zcela pod americký vliv a bude odstřižena od oblastí, které jsou pro ni podstatně důležitější. Ale: pro Spojené státy jsou oba dva projekty životně důležité. V prvním případě míří na oslabení vojensko-geopolitického rivala a získání prostoru EU. Ve druhém případě jde pak minimálně o zpomalení Číny a její zablokování pro další rozvoj. Dohody TTIP a TPP jsou pro USA nástrojem udržení jejich uvadající mezinárodní pozice. Jak uvidíme v dalších částech, Rusko i Čína ale přicházejí s kontraprojekty.

Vytisknout