Co by Ukrajinci opravdu potřebovali

16. 5. 2014 / Milan Daniel

Ministr Zaorálek, který se na počátku krize vyznamenal bezvýhradnou podporou Majdanu, se k návrhu velvyslance Ivana Počúcha, který na zamini působil mj. několik let i jako vedoucí referátu NATO , následně i jako zástupce ředitele a ředitel odboru bezpečnostní politiky a koordinoval tvorbu bezpečnostní strategie ČR, vyslovil rezervovaně. Zaplať pánbůh, že alespoň ministr rozumu zcela nepozbyl.

Ukrajině nechybí lustrace, ze všeho nejméně jí chybí to, co ji rozděluje. Mluvím se svými ukrajinskými přáteli v ČR, mám kontakt i na jiné, kteří jsou nyní doma, na Ukrajině. Většina z nich zaujímá nacionalistické postoje, Rusy vnímá jako agresory a dění v Donbasu je podle nich -- v souladu s kyjevskou propagandou -- výsledkem ruských aktivit a investic.

Jinak je tomu v místech, která byla zasažena boji v rámci "protiteroristických" operací -- v Oděse, Mariupoli a samozřejmě v celém Donbasu. Jed nacionalismu kape z obou stran a protijed v osobě politika, který by dokázal uskutečňovat politiku prospívající všem občanům země, uměl najít jmenovatele společných hodnot, není k dispozici. Nebo jen není vidět, jsa v zárodku utloukán "reprezentanty" obou protivných stran?

Ukrajinci ze všeho nejvíce potřebují nehledat nepřítele, ale naopak hledat přátele, resp. změnit své nepřátele na přátele. Toho nelze dosáhnout ani tanky, ani protitankovými střelami, ale respektem k jiným, vůlí k dialogu doslova se všemi, vůlí k dohodě na krocích, které mohou být zpočátku třeba jen krůčky.

Tím, že se ze společenského dialogu budou podle kritérií jedné strany vylučovat lidé z druhé strany, se toho rozhodně nedosáhne. Na místě českého velvyslance na Ukrajině bych proto rád viděl člověka, který bude schopen přijít s návrhem, který tamním lidem dá najevo, že jsme přátelé a chceme pomoci Ukrajině v tom, aby se vyhrabala z nacionalistického hnoje. Pan Počúch takovým člověkem zjevně není.

Vytisknout