K polemice o kořenech, které hledáme

18. 5. 2014 / Jan Komrska

Evropané běžně vnímají svůj kulturní prostor jako patchwork, kde je pro výsledný dojem konzistentního obrazce zapotřebí určité dávky představivosti. Možná více než u jiných v nás historická zkušenost probudila schopnost vnímat ideologii jako troufalý pokus o monochromní pojetí skutečnosti.

Jinými slovy, máme sklon povětšinou vidět jakoukoliv ideologii jako projev uzurpace. Evropa platí za tento pud ke svobodě tím, že nemá střed, nemá těžiště. To je patrné ve všech jejích dílech: nejen v problematičnosti myšlenky Bruselu, ale i v samotné ideji demokracie. Víme dobře, že císař chodí nahý. Proto budiž pozice Starého Říma, pane Kužvarte, stejně pochybná jako ta Římsko-katolické církve a jejích sestřiček.

Tam, kde se tento náhled vytratil, došlo k problému. Kdyby němečtí kulturtrégři, od Hoelderlina až po Nietzscheho a dále, nehledali svůj předobraz v duchu helénství, tj. kdyby se tím nezříkali své přirozené vazby na kelto-anglo-saské kulturní dědictví, nic by nám neříkalo jméno Albert Speer a dosti pravděpodobně by ani do absurdní míry neuspěla bombastická, preudoracionální ideologie, kterou jeho stavby ztělesnily.

Fasces symbolizují spojení vícera v jednotu. Když se tak děje po mocenské koleji v kombinaci s indoktrinací, jak bylo vzpomenuto skrze překabátěné Římany, je to forma fašismu. Na úrovni psychologické, politické, filozofické nebo duchovní -- jde vždy o vyvolené jedno, které nechce pod sebou vidět nic než homogenní houfec.

V tomto kontextu už samo rozlišování na teisty a ateisty je atavizmem křesťanské ideologie. Každý zřejmě v něco věříme, ať už je to třeba to "nic", ve které věří etablovaný věřící pan Halík, nebo například nemožnost zázraku, ve kterou věří etablovaní nevěřící pánové ze spolku Sisyfos. Náhledy subtilnějších nauk nás vedou k pochopení, že ideologie je v podstatě inherentní každé myšlence, protože ta následuje až za převážně bezděčnou intencí, jež je její almou mater.

Pana Cveka uspokojuje úbytek věřících křesťanů. Nestačil si už ale povšimnout toho, že ekonomická, potažmo politická moc není dnes úměrná počtů adherentů, ale že právě jejich úbytek v kombinaci s bezuzdným nabývání moci, jak se ukázalo například v kauze církevních restitucí, je vážným důvodem ke znepokojení. Schází tu onen bytostně evropský, tj. demokratický korektiv, uchovávající šíři plurality tím, že v ní nachází konsenzus. Zdá se, že tento korektiv nemusí být nutně jen obětí ideologií. Jeho silným rozpouštědlem je umění rétoriky, umění podsouvání a oblbování. Jasné "Ano, protože" a "Ne, protože" bylo nahraženo mlžením "..ano, ale", které nás v každé situaci vede k chování "jako by se nic nestalo".

Vytisknout