K některým motivům u Valacha

16. 5. 2014 / Karel Dolejší

Když jsme jezdívali rozdávat cyklostylované letáky "řízkům" ze Zetoru čekajícím na autobus z práce, nebo na demonstracích při všemožných příležitostech, nebo mnohem později, když se v ČR myšlenka přímé demokracie stala účelově součástí několika populistických projektů podnikatelských stran, jsem neustále narážel na jednu základní zkušenost: Lidé si ve skutečnosti zřídka opravdu přejí rozhodovat o sobě sami, jak teorie přímé demokracie předpokládá a v zásadě asi musí předpokládat. Namísto toho defiluje v českých politických dějinách většinově stále dokola úsilí obhájit právo na výběr náhradní otcovské figury, od Klause až po Zemana. Ti, kdo přímou demokracii chápou skutečně jako nástroj politické emancipace od nepotřebných veřejných autorit a kteří pociťují potřebu v co největší míře rozhodovat o sobě dospěle a samostatně, jsou v této společnosti ve výrazné menšině. To zajisté neznamená, že by nemohli ve veřejném prostoru vůbec nic ovlivnit; avšak jejich vliv nebude v dohledné době takový, v jaký doufají.

Od počátku 90. let bylo součástí Valachova přemýšlení o participativní společnosti Frommovo, Horkheimerovo a Adornovo téma autoritářské osobnosti či autoritářského charakteru. Jak mnozí zajisté vědí, v teorii Frankfurtské školy autoritářský charakter sloužil k vysvětlení toho, proč namísto marxisty předpokládané protikapitalistické revoluce došlo v Evropě ve 20. - 30. letech na fašismus a nacismus. Autoritářská osobnost se totiž netouží emancipovat. Bouří se pouze proti autoritě, kterou vidí jako slabou, aby si zvolila tu, na níž je ještě mnohem více závislá.

Později se toto téma z Milanova psaní poněkud vytratilo. Domnívám se, že to mělo více důvodů, ale jedním z nich podle mého názoru je nesporný fakt, že marxistická představa sebevýchovy lidí v průběhu své vlastní činnosti neskýtá žádný nástroj pro to, aby autoritářský člověk změnil hluboce zakořeněnou strukturu vlastní osobnosti. Také ve formálně participativní společnosti by si znova volil tatíčky. Tatíčky se silnějším mandátem, jejichž respekt k politickým pravidlům hry bude v důsledku ještě mnohem nižší, než tatíčků s mandátem slabším. Proto jsem přesvědčen, a to velmi silně, že ústavní systém musí být proti takové variantě pojištěn mnohem důkladněji, než tomu dosud bylo. To mimo jiné znamená, že měnit ústavní pořádek musí být velmi složité a nesmí to v žádném případě (de iure nebo facto) proběhnout v jakémkoliv jediném kroku, bez náležitého systému brzd a rovnováh.

Příklady stran jako VV či Úsvit ukazují, jak snadno lze v politice libovolné téma zneužít a zdiskreditovat, včetně přímé demokracie. VV přitom byly sice velmi, velmi problematickým projektem, také vzhledem k napoleonskému komplexu Víta Bárty groteskně kontrastujícímu s jakoukoliv, i tou úplně nejkrotší, představou emancipace, ale co to všechno je proti okamurovcům démonizujícím etnické menšiny, pracující matky nebo matky na mateřské dovolené! Český veřejný diskurs postihla další z pohrom, když se přímá demokracie stala přitažlivým sloganem splašků vytékajících z politického kanálu. Téma autoritářské osobnosti přitom po mém soudu plně postačuje k vysvětlení tohoto fenoménu. Podle výzkumu Sociologického ústavu Akademie věd ČR provedeného v prosinci 47% Čechů věří politikovi, který veřejně ujišťuje voliče, že (dnes již bývalá) lídryně kandidátky nemá ani kapku romské krve, čímž se z něj stává "nejdůvěryhodnější" politik v tomto státě. Je třeba se naučit žít s jasným vědomím této skutečnosti. Naivní představy o tom, že je třeba pouze dosáhnout stavu, kdy by se lidová vůle mohla projevit, bohužel neberou v potaz některé rozměry této údajně ušlechtilé a nezkažené lidové vůle.

Těžko říci, zda se lze z tatíčkovského komplexu české politiky vůbec nějak vyhrabat. Nepředstírám, že bych měl spolehlivý recept, nicméně dovolím si přece jen připojit pár poznámek.

V žádném případě nestačí dalších pětadvacet let opakovat propagaci přímé demokracie. Milan Valach věřil, že změnu může přinést generační výměna. Myslel si, že až generace zformované autoritářským minulým režimem začnou konečně opouštět veřejný prostor, prosadí se jiné, neautoritářské pojetí politiky. Dočkal se ze strany nové krve "přemlouvání báby" a kultu Karla Schwarzenberga, proti němuž stál neméně netolerantně a nekriticky prosazovaný kult Miloše Zemana obhajovaný převážně staršími voliči. Generační výměna tedy zjevně potřebnou změnu nepřinesla. A voliči se v procesu své vlastní činnosti zatím dodnes vychovali leda k tomu, že vzhlížejí k Okamurovi.

Přímá demokracie je procedurální záležitost a je to pouhý prostředek. Prostředek lze vždy přinejmenším potenciálně použít k různým účelům. Předpokládá účinné působení určitých účelů. Nejsou-li účely - například snaha zbavit se redundantních autoritářských struktur ve veřejném prostoru - přítomny, působí-li místo nich třeba neskonalá touha po novém a ještě lepším tatíčkovi, stane se prostředek součástí realizace úplně jiného účelu, než jaký byl původně zamýšlen a předpokládán.

Řečeno stručně a poněkud pateticky, heslo přímé demokracie samo o sobě není a nemůže být náhradou chybějící autentické touhy po svobodě a svéprávnosti.

Vytisknout