Jak je to s platností referenda?

15. 5. 2014 / Petr Kužvart

Jak to tedy s legalitou a legitimitou lidového hlasování opravdu je? Jednoduše takto:

Prvotním zdrojem veškeré veřejné moci ve státě byl původně panovník, tedy z jeho osobě, z boží milosti určené a jistou nábožensky-mystickou sankcí zajištěné autority pocházela veškerá světská moc, někde dokonce i moc duchovní - náboženská. To bylo tehdy, kdy panovník byl zároveň hlavou církve (ruští carové, angličtí panovníci). Ponechme stranou peripetie nástupnictví, volitelnost panovníka a dědičný princip. Celý středověk i začátek novověku byly plné pestrých politických tanečků, kdy se tyto zásady aplikovaly vždy podle momentálního vydobytého poměru politických sil a výsledky pak sahaly od stavovské monarchie až anarchie (Polsko před svým rozchvácením koncem 18. století) k absolutní monarchii jako zřízení, o něž se bojovalo a ke kterému se spělo po celý středověk, ale které se prosadilo výrazněji až v době oné nedlouhé periody druhého nevolnictví a přechodného utužení feudálních poměrů, zejména v méně ekonomicky rozvinutých částech Evropy.

Je možno říci, že jakkoli vybraný následník trůnu byl vždy podroben politicko-náboženské posvátné proceduře korunovace, pomazání a nastolení. Tak bylo definitivně stvrzeno, že následník se stal panovníkem, tedy zdrojem vší státní moci.

Absolutní monarchie sehrála důležitou roli na samém konci starého zřízení a překvapivě převážně docela pomohla dalšímu vývoji. Díky jednotě centrální moci vyzbrojené již merkantilistickými a fyziokratickými národohospodářskými doktrínami a počínajícím osvícenstvím prováděla významné modernizační reformy, podporovala a uspíšila rozmach manufakturní a později i tovární výroby a tedy i přechod k průmyslové revoluci.

V klasické absolutní monarchii (předrevoluční Francie) mohl panovník opravdu tvrdit: stát jsem já! On byl pramenem vší státní moci, byl sám právně neodpovědný, stál nad zákony. Jeho odstranění či dokonce souzení a trestání jeho skutků se zdálo nepředstavitelným rouháním proti posvátnému řádu světa. Vidíte, a přesto šla historie právě touto cestou.

Bouřlivé revoluční události 17. a 18. století měly za výsledek nejen sesazení, souzení a ortelování dosavadních absolutistických vladařů, ale i zásadní zpochybnění jejich dosavadního posvátnem zajištěného postavení. Výsledkem bylo, že se v politice uchytila jiná forma státu (republika v nejrůznějším vydání) a tam, kde monarchie přežily, byly postupně reformovány v monarchie konstituční, kde král byl podřízen pravidlům ústavního systému, který mu svěřoval postavení a nástroje prvního úředníka státu. A výsledkem bylo, že se musel v právní a státně-doktrinální sféře hledat nový model. Otázka zněla, když byl z posvátného stolce odstraněn panovník dosazený z vůle boží, kde je tedy zdroj veškeré veřejné, státní moci?

Odpověď'zněla velmi kacířsky, nicméně byla logická: zdrojem veškeré moci je lid! V evropském právním a politickém myšlení již bylo v tomto směru na co navazovat. Mám na mysli krátkou periodu boje Ludvíka Bavorského proti papeži na počátku 14. století. Ludvík jako mocný velmož a vládce se jednoduše vzepřel, dostal se do klatby, ale mnoho si z toho nedělal, prostě papežská rozhodnutí ignoroval - a oplácel svatému otci podobně, seč mohl.

Politicko-teoretickou a propagandistickou práci pro něj tehdy dělali zejména příslušníci nedávno vzniklého františkánského řádu, učení a skromní řeholníci. A jeden z nich, Marsilius z Padovy, učený lékař, teolog a filosof, byl dokonce dosazen na stolec milánského arcibiskupa.

Musel to být pozoruhodný člověk. To on poprvé formuloval tezi o vládě lidu, který má dokonce právo svého případného neřádného vladaře sesadit! Tady někde začíná novodobá historie vzniku a vývoje koncepce lidu jako suveréna, jako zdroje vší moci. Díky dávno zapomenuté a konec konců jedné z mnoha středověkých politických krizí a střetů pramenících z průběžné rivality světské a duchovní moci, se na krátkou dobu vytvořilo politické a intelektuální prostředí pro takové veskrze drze kacířské, nicméně - jak se mělo ukázat - přelomové myšlení, jež předznamenalo budoucnost!

Uprostřed politických tanečků, zmatků doby, vrahounských a plenivých válek a krutých morových ran se vytvořilo oko bezvětří uprostřed běsnícího tornáda, v němž se náhle zrodila elegance a převratnost neuvěřitelné intelektuální koncepce, již jakoby z jiného světa! Hvězdný okamžik jinak dost temných dějin... .

Ale co vyplývá z tohoto vývoje právně-politické koncepce zdroje vší veřejné moci ve státě, tedy v celé společnosti? Lid. je politickým subjektem - vládcem, který může jednat přímo, tedy např. všelidovým hlasováním, přímou akcí - anebo prostřednictvím úřadů a sborů, které sám přímo nebo nepřímo ustaví a určí, nadá je pravomocemi a působnostmi. Tyto úřady a instituce pak schvalují závazná pravidla, obsažená v ústavním zřízení státu a navazujících zákonech a dalších obecně závazných předpisech. Sám lid-suverén je ovšem vždy alespoň o stupeň výše, než i ten nejvyšší orgán nebo úřad. Vždy je totiž i ten pouze odvozen z vůle a autority suveréna, lidu. Tento suverén se poněkud blíží svým postavením absolutnímu monarchovi: je neodpovědný - odpovídá pouze sobě a dějinám. Je nad zákony i nad ústavou, je nade mezinárodními závazky, je zcela logicky nad vším,. co z něj vychází a je z něj odvozeno.

Pokud se lid rozhodne, může ignorovat právní a ústavní pravidla a změnit zřízení, rozehnat úřady, parlamenty může znovu a jinak stanovit pravidla fungování politického zřízení. Může pochopitelně rozhodnout i o odtržení od dosavadního státu, o odchodu z dosavadních svazků a závazků a tedy jeho zřejmé a zřetelně většinové rozhodnutí může být i nástrojem sebeurčení nějakého regionu, národa či národnosti v daném území sídlící a většinové. Hotovým, nicméně hojně prezentovaných nesmyslem je proto tvrdit, že jsou referenda - všelidová hlasování - zákonná a nezákonná, ústavní a neústavné, legitimní a nelegitimní, ať již z důvodu nesouladu s vnitrostátním či mezinárodním právem. Skutečné zřetelně masové vystoupení lidu je prostě primárním dějiným faktem, od kterého se odvíjí vše ostatní.

Lidové hlasování je možno a nutno v případě podezřelých okolností zpochybňovat úplně jinak. Nelegitimní bude nepochybně hlasování nevšeobecné (provedené selektivně, nikoli na celém území, o jehož osud jde), stejně jako nebude výronem moci lidu jednání úzké, samozvané skupiny, jež se za lid jednoduše prohlásí a vydává. Lidové hlasování nesmí být ani jinak pochybné - sešvindlované co do průběhu výsledků, jež se dodatečně opraví nebo ovlivní čachry při hlasování, zastrašováním apod. V tomto smyslu je .ohledně východoukrajinských referend dost co prověřovat a uvádět na pravou míru. Už proto, že jde o téma, o které je vedena propagandistická, psychologická válka, která je stejně urputná a nevybíravá, jako násilné akce formujících. se stran ukrajinské občanské války.

Dostal jsem zprávu, že výsledky nedělního referenda v Luganském regionu jsou: 96,2% hlasujících obyvatel pro samostatnost a pouze 3,8% byly proti odtržení. Výsledky z Donbasu: pro 89,07 hlasujících, celková účast: 74,87 procenta. Takové zprávy o téměř zázračných výsledcích jsou ovšem ostřelovány z druhé strany tím, že nebylo dost vytisknutých lístků, že bylo málo volebních místností a že šlo o hlasování pod kontrolou separatistických ozbrojených skupin. To je třeba prověřit, vyvrátit lži a najít pravdu.

Ale rozhodně nekrákorejme nesmysly o nelegálních lidových hlasováních, o jejich právní neplatnosti! Pokud nešlo o podvod, pak se jedná o dějinná fakta, jež se nedají odestát ani ignorovat tak, jako nelze vrátit nebo zabraňovat horotvorným pohybům zemské kůry. A jistě se shodneme, že ignorovat tyto geologické procesy je hodně naivní a může se pěkně vymstít!

Vytisknout