Výročí, jež mainstream neregistruje...

16. 5. 2014 / Marek Řezanka

Já bych ale rád vzpomenul na toto datum v úplně jiné souvislosti. Před rokem navždy odešel Milan Valach, pedagog a mluvčí Hnutí za Přímou Demokracii. Autor několika knih, mj. Světa na předělu -- o politické a morální krizi kapitalismu. Nechám nyní stranou fakt, že mi odešel přítel a že mi chybí. Rád bych zde na několika řádcích přiblížil jeho myšlenky, jeho postoje, jeho filosofii.

Patřil k těm, jimž dochází, že současný systém naráží na své limity -- a že na ně bude narážet čím dál více. Podrobil kritice jak systém tzv. reálného socialismu, tak systém stávajícího neoliberálního kapitalismu. Zkoumal, nakolik se rétorika toho kterého systému (ne)shoduje s praxí. Všímal si vývoje po pádu tzv. železné opony a analyzoval globalizační proces.

Kladl důraz na demokratické hodnoty -- a jedním dechem dodával, že kapitalismus se dostal do fáze, kdy přestává být jejich garantem (pokud připustíme, že jejich garantem byl v podobě západoevropského welfare-state během studenoválečného soupeření velmocí).

V posledních letech svého života potom vehementně varoval před fašizací společnosti.

Ve svých pracích se poměrně podrobně rozepisuje o systému, jenž padl v roce 1989. Všímal si, jaká práva lidé (ne)měli, a to jak ve sféře politické, tak ekonomické.

Velmi kriticky se potom stavěl k poslední fázi kapitalismu. K fázi, která zcela otevřeně rezignuje na doktríny o volných trzích a kde důraz na osobní zodpovědnost získává pachuť výsměchu. Ke stadiu, kdy není možné principy, s jejichž pomocí je vše podřízeno maximalizaci zisku úzké skupiny aktérů na úkor všech ostatních, nazývat demokratickými. Ke stadiu, kdy je společnost čím dál více nemocná, třebaže se zdravotnictví i vědecké poznatky rozvíjejí, ke stadiu, kdy jsou sice nové a nové generace možná inteligentnější, než ty předchozí a mají k dispozici nové technologie, přitom ovšem mají mnohem horší obecné povědomí a stále méně jsou schopny kritického myšlení. Dochází tu k paradoxu, kdy vznikly předpoklady, aby se většina lidí měla lépe, ale na druhé straně k tomu nedochází, neboť je to v rozporu se zájmy úzké skupiny lidí, kteří chtějí maximalizovat svůj zisk. Rozebírá krize různých etap kapitalismu a dospívá k závěru, že tyto krize jsou nevyhnutelné, protože jsou systémové. Odhalují až na kost základy systému, který z podstaty své logiky nehájí zájmy většiny lidí. Nemá to zkrátka v programu. Systému, který když narazí na své mantinely, vygeneruje vlnu fašistické či nacistické ideologie. Nikoli náhodně, ale zcela programově a nevyhnutelně.

Milan Valach věřil, že je možné nabídnout systémovou alternativu. Alternativu, jež bude čelit sílící fašizaci společnosti. Převážnou část svého života zasvětil rozboru prvků přímé demokracie, a to jak v rovině politické, tak ekonomické. Neúnavně upozorňoval na různé mýty a předsudky spojené s přímou demokracií. Kladl si otázky a odpovídal na ně. Třebaže byl připoután na invalidní vozík, vyrážel do ulic a na náměstí a trpělivě s úsměvem na tváři vysvětloval to či ono a odpovídal na všemožné dotazy. Stal se výraznou osobností Hnutí za Přímou Demokracii, i když by sám s tímto označením nesouhlasil. Jeho krédem bylo, že demokracie se nemůže opírat o "osvícené osobnosti". To bychom se naopak ideálu přímé demokracie vzdalovali. Znamenalo by to, že se všichni spolehneme na nějakou "elitu vyvolených" -- a sami se vzdáme jakéhokoli podílu na rozhodování. Takto vznikají diktatury. Před podobnými modely (různými pozitivními vlnami či holešovskými výzvami) Milan Valach důrazně varoval.

To nejhorší, co můžeme udělat, je tedy pasivní čekání na "spasitele". Na někoho, kdo řekne, co je pro všechny "tím nejlepším". Iluzí potom je, že kolabující systém může být zachráněn "lepšími nezkaženými tvářemi", vygenerováním "čistých duší", které nahradí "padouchy". Stroj ovšem nezmění výměna jeho obsluhy. Bude (ne)fungovat stále stejně. Stane se pouze to, že se ti, kteří měli punc "čistých", pořádně ušpiní -- a na chodu stroje nezmění vůbec nic.

Milan Valach kladl důraz na vzdělanost a informovanost. Nešlo mu pouze o prosazení obecného referenda jako nástroje na posílení práv občanů. Jednalo se mu o systémovou změnu, která doopravdy posílení práv občanů přinese. Každý nástroj je totiž zneužitelný -- a to se týká i referenda a dalších prvků přímé demokracie. Dělení na pravici a levici nepovažoval za překonané, naopak. Zároveň ale odhaloval prázdnotu a selhání tzv. levicových stran.

Ostře se vymezoval vůči všem formám rasismu a xenofobie -- a jakmile zaznamenal, že někdo ze sympatizantů s Hnutím za Přímou Demokracii k těmto formám na internetových stránkách inklinuje, nekompromisně ho smazal.

Apatie společnosti je zhoubná. Lidé rezignují na vlastní zájmy -- a otevírají tak cestu mocichtivým sociopatům na vrchol. Z takového podhoubí vzešly fašismus i nacismus. Zároveň je ale třeba dodat, že značný podíl viny na tomto stavu mívají tzv. zavedené politické strany, jež totálně zklamou své dlouhodobě deprivované voliče -- a potom nestačí žasnout.

Milan Valach dělal vše proto, aby jeho myšlenky nebyly devalvovány kooperací s jakýmkoli subjektem, který tíhne k totalitě a k fašismu.

Milan Valach poukazoval na fakt, že nelze oddělovat politickou a ekonomickou rovinu. Že jde o propojené nádoby. A že pokud přicházíme s konceptem přímé demokracie, nestačí pouze mluvit o obecném referendu. Tím spíše, pokud u moci budou elity, které ovládají média a které budou jejich prostřednictvím výsledek referend ovlivňovat ve svůj prospěch.

Věnoval se problematice průmyslových družstev. Sledoval jejich vývoj v USA. Poukazoval na mondragonskou družstevní inspiraci ve Španělsku. Zde hybným motorem není zisk malého počtu jedinců, ale do popředí se dostávají práva zaměstnanců. A ukazuje se, že takový projekt vůbec není nekonkurenceschopný.

Milan Valach se již nedožil voleb v roce 2013, ani vstupu Úsvitu přímé demokracie Tomia Okamury na parlamentní půdu. Jak již ale bylo zmíněno výše v textu, od mnohých kroků Tomia Okamury se distancoval. Navíc upozorňoval, že Okamura svůj projekt "přímé demokracie" staví na neoliberálním ekonomickém půdorysu Pavla Kohouta. To zrovna není ona systémová alternativa, o niž Milan Valach po většinu svého života usiloval.

Stejně tak stále dokola vysvětloval rozdíly mezi konceptem přímé demokracie a přímou volbou.

Když odejde někdo, koho máte rádi, přijde vám, že je to předčasné. Cítíte, jak vám chybí. Milan Valach odešel dříve, než mohl zažít pád Nečasova kabinetu. Proti tvrdě asociální a korupčními aférami opředené vládě expremiéra Nečase opakovaně vystupoval. Ale současně předesílal, že náhrada jedné koalice jinou není řešením stávajících problémů. Viděl poměrně daleko. Bál se sílících fašistických bojůvek. Hrozil se, že opět zavládne něčí pevná ruka. Uvědomoval si, že z trvalé frustrace nižších a středních vrstev společnosti mnoho dobrého vzejít nemůže. I proto neúnavně mobilizoval lidi k aktivitě. Neváhal se účastnit různých besed i jen tak mluvit s lidmi na náměstích. Na svou snahu nerezignoval, ani když se sešla jenom hrstka lidí.

Zatímco již mezi námi není, existují nahrávky jeho vystoupení -- a není jich málo. Zanechal stopu. Výraznou. Nyní je již na nás, abychom ho ve štafetě, do níž se srdnatě zapojil, vystřídali. Abychom se aktivně zajímali o věci, jež se nás týkají a abychom se nedali manipulovat. Budeme-li stát proti sobě, neuspějeme. Pouze tím potěšíme ty, kteří se touží udržet u moci pokud možno navždy.

Zkusme se tedy aspoň na chvíli zastavit a nad Valachovými tezemi se zamyslit. Třeba nám dojde, že tento muž nám zanechal více, než mnoho těch, jejichž tváře na nás koukají z televizí, novin, předvolebních billboardů -- až se bojíme, že na nás vykouknou i z krabiček se sardinkami.

Odkazy:

ZDE