Neodolatelná tenata úspěchu

15. 5. 2014 / Lubomír Brožek

Přetvářka na východě, útok na západě: O svých záměrech rozšiřuj scestné nebo nepravdivé informace. Protivník se pak soustředí na obranu jedné bitevní linie a ty můžeš zaútočit na tu, kterou nechal oslabenou.

Japonské umění války

Ke komu dnes promluvím? Chamtivá jsou srdce. Každý se sápe po majetku souseda. Mírnost je svržena a všude vládne násilí.

Anonym (2000 let př.n.l.)

Situace na Ukrajině je napjatá k prasknutí a atmosféra houstne. Čím více se země na prahu bankrotu přibližuje k občanské válce, tím zmatenější a neuvěřitelnější jsou informace zainteresovaných stran. "Nevyvratitelných" protichůdných pravd je tolik, že by se z nich dala postavit docela solidní babylonská věž lži.

Dokonce není ani tak úplně jisté, kdo všechno se téhle vabank partie reálně účastní a jaká jsou její pravidla. Není ostatně vyloučeno, že hra pravidla nemá. Někdo hraje šachy, někdo poker, někdo ruskou ruletu a někdo (abych neopomněl své pappenheimské) prostě jenom kibicuje. Jediné, co všechny spojuje, je ukrajinský Černý Petr, o nějž všichni hrají jako o život, ale ve skutečnosti ho nikdo nechce ani pustit, ani si ponechat.

Zmatení jazyků je dokonalé. Přes to, že i největším ignorantům musí být jasné, že bez domluvy klíčových hráčů budou umírat lidé. A komu na tom vlastně záleží. Komu v tomhle blázinci záleží na lidských životech. Na nějakém být či nebýt. Korouhvičky se přičinlivě orientují, zatímco větrný mlýn mainstreamu drtí hamletovské otázky jako námel, z něhož, občánku, chléb pravdy neupečeš, ani kdyby ses jmenoval Žito Kouzelník.

Ukrajinské furioso desolato bývá většinou vnímáno jako kakofonní obětina v globální velmocenské hře. Tu by ale bylo možné jen těžko rozehrát, kdyby země nebyla zbídačená chamtivostí oligarchů a de facto ve stavu akutní deprivace, jež posiluje agresivní pudy a činí jedince (i traumatizovaný dav) snadno ovladatelným.

Zásadní problém ukrajinské tragédie je však naprostá absence katarze. Frustrovaný člověk se chytá každé pohádky jako stébla naděje a zoufale vyhlíží spasitele, za něhož se může vydávat prakticky kdokoliv. Místní oligarcha, Evropská unie, Američané, Němci, Rusové...Všichni slibují a deprivace roste.

Pravda, tolikrát znásilněná, se někam vypařila a hledat ji v detailech je ještě marnější než hledat pověstnou jehlu v kupce sena. Možná však je stále s námi, jako Kasandra, mluví k nám, mluví naléhavě, ale my ji neslyšíme. Máme uši plné balastu a ve vymytých hlavách tmu, v níž zabloudila soudnost. Nejsme náhodou i my tak trochu deprivanti? Žijeme ve světě, který přeje úspěšným. Což ovšem v intencích tohoto světa znamená plné a bezvýhradné ztotožnění s pravidly aktuální hry. Mnohdy bez ohledu na svědomí. Je zřejmé, že ne každý, kdo za tuto cenu dosáhne společenského úspěchu, musí být nutně i šťastný.

Je to vidina úspěchu, která mnohé chytá do svých tenat, z mladých dělá loajální konformisty a z těch zkušenějších manipulátory bez zábran, kteří nemají žádný problém dát do hry svou čest a zahrát si vabank o osud těch druhých. Od občanů se pak očekává, že budou jejich hrám mlčky přihlížet a sem tam možná někdo i zatleská. Pravda je v takové partii většinou vnímána jako persona non grata. Pokud ji snad někdo ke svému štěstí potřebuje, pak je nejvyšší čas si vyjasnit, která z mnohých otázek je v ukrajinském dramatu ta nejpodstatnější.

O legitimitě kyjevské reprezentace můžeme diskutovat, stejně jako o legitimitě referend, případně o tom, kdo komu dodává zbraně, munici anebo know-how...Mimochodem, je to už pár století, co jistý francouzský boháč, zajisté muž obecně mimořádně úspěšný, prohlásil lakonicky: "Když v ulicích řádí revoluce, já chodím nakupovat."

Pravda bývá často prostá. Pokud ji hledáte, zkuste zeptat docela obyčejně, jednoduše: Qui prodest...

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 15.5. 2014