Heptyl

21. 2. 2014 / Cyril Podolský

V hospodě bylo plno.

Seděli tu všichni. Všichni kromě Roubíčka. Roubíček nepřišel a nestála tu proto ani jeho sklenice od okurek s heptylem uvnitř.

"Dyť jsem vám to říkal, že je to nelogický! Prostě jestli si myslíme, že jsme tady něco viděli, tak jsme to prostě neviděli. To je normální optickej klam, to je fyzikální jev. To se u nás učí děti na druhým stupni," rozohňoval se Macoun až mu drobně cukalo v rameni.

"Co vám to v tý ruce tak cuká?" chtěla vědět paní Vitouchová, když stavěla na stůl první piva.

"No jo, něco tě tam vážně cuká!" zarazil se Kudrnáč. Kudrnáč seděl po Macounově pravici a byl to zedník. Ovšem zvláštní zedník, honosnější. Stavěl na zakázku domy z pytlů hlíny, ve tvaru včelích úlů. Za svojí kariéru už postavil dva a právě se chystal na třetí. "Asi tam máš ňákou naraženou brňavku, ne?"

"Žádnou brňavku, miláčkové!" ušklíbl se Macoun a pyšně si vykasal rukáv. "Vidíte tady tu dírku?" A Vitouchová s Kudrnáčem srazili nosy těsně u Macounova ramene.

"Jo, vidím," vydechla hostinská.

"Záděra, že jo?" přidal se Kudrnáč.

"Vypadá to jako záděra. Ale je to dírka po hřebíku. A tu..."

"A jak se tě to stalo?" skočil mu Kudrnáč znovu do řeči. Macoun se nevrle ošil.

"O nástěnku. Někdo tam ten hřebík nechal čouhat špičkou ven. Takže byl zatlučenej z druhý strany. Jako ode zdi, rozumíte? A já, jak jsme šli na přestávku, jsem se o tu nástěnku ramenem otřel a ten hřebík, kterej byl navíc rezivej, se mi do něj zapích. Tadydle sem."

"To muselo bolet, viďte?" pohladila Vitouchová Macouna po vlasech.

"No já se hlavně tak lek, že jsem to ani nenahlásil jako pracovní úraz. A to bych měl, protože s tím co mi to teď udělalo s tou rukou je to průser! A chcete vědět proč?" U stolu bylo ticho.

"Tak chcete to vědět?" Kudrnáč s Hospodskou se na sebe podívali, ale nic neřekli.

"Tak já vám to řeknu. Teď mám v tý ruce růž. To brnění je první příznak. Jak se ta otrava dostane do těla, tak ruka zfialoví a pak zčerná. A to bude konec. Dovedete si představit život bez ruky? Jak bez ní asi budu učit? A stane se to akorát teď, když se mi vyrazily ty žaludeční vředy."

Hospodská uznale pokývala hlavou a odběhla pro další várku piv. Kudrnáč se dlouze zadíval na židli, na které ještě minulý měsíc posedával Roubíček.

"Proč nepřišel?"

"Co by sem chodil? Dyť to na nás jenom tak zkoušel. V tý sklenici nic nebylo. A jestli tam něco bylo, nebylo to živý!" zakřičel Macoun a zamračil se. Zakřičel tak, až se otočili štamgasti od okolních stolů. A třeba se to zdálo s podivem, všichni polohlasem souhlasili.

"No jo. Tak to máš asi pravdu. V tý sklenici nic živýho bejt nemohlo. A kdyby bylo, určitě by to nelítalo po hospodě a neplavalo by to v umejvadle, že jo?"

přidal se nakonec i Kudrnáč. Všichni se tak nějak v tichosti shodli, že je lepší v heptyla nevěřit nebo zapomenout. Vždyť ani Roubíček nepřišel. A kdo ví proč? Jestli si z nich třeba neudělal srandu, nebo jim dokonce nelhal? Je to přece jen invalidní důchodce a ti už takoví bývají.

A tak by se v hospodě u Vitoucha mohlo zdát, že se tu vlastně nikdy nic nestalo. Blížila se sedmá, začínal večerníček. Štamgasti utichli a obrátili oči k obrazovce.

Jenomže v ten okamžik znovu nastala tma. Vyhořely pojistky. Hosté znejistěli. A znejistěli tak, že zapomněli i reptat. A když pak paní Vitouchová přinesla první svíčku a postavila ji na stůl, ozářila i velikou sklenici od okurek. Na jejím dně něco leželo. V restauraci se rozhostilo hluboké ticho.

"Heptyl..." zašeptal někdo nejistě.

"Čí to je? Kdo to sem přines?" zahřímal Macoun a bouchl pěstí do stolu. Ruka mu už povážlivě začala fialovět. Štamgasti se podezíravě koukali jeden po druhém. Macoun zvedl sklenici a zatřásl s ní. Tvoreček uvnitř se pohnul.

"To je moje," vytrhla mu sklenici z ruky Táňa.

Táňa byla špeditérka. A i když to na ní bylo sotva poznat, překročila před nedávnem šestý křížek. Stala se živou výjimkou z pravidla, podle kterého chlapi zrají a ženské stárnou. Táňa zrála a zrála tak okázale, že by jí to leckterý chlap měl co závidět. Za svých šedesát let rozpálila jistě daleko víc, než šest desítek mužských srdcí. Nakonec ale zůstala sama. Někdejší blyštivá královna šantánů žila v posledním domku za Hluchyní, úplně u lesa. Bydlela tam se svým dospělým synem, co byl také sám. Měli tak nakonec alespoň jeden druhého, přestože z obou ještě zářil třpyt dlouze prohýřených nocí.

"Kde ste to vzala?" ucukl Macoun rukou, která teď zvolna černala.

"Udělala jsem si ho. ...A co je vám do toho, mohl jste si udělat svýho, pane učiteli!" Táňa položila opatrně sklenici zpátky na stůl.

"To je ten Roubíčkův?" zadloubal se Kudrnáč v nose tak hluboko, až mu zčervenaly oči.

"Ne. Tenhle je můj," přitáhla Táňa heptyla blíž k sobě.

"Žádnej heptyl není, paní Táňo! Neexistuje. Dyť se tady zeptejte, koho chcete!" uhodil znovu Macoun.

"Já na heptyla věřím. Vy si věřit nemusíte. I když je to teda divný, když jsme ho tady všichni viděli lítat!" ušklíbla se Táňa a pohladila sklenici.

"Aha. A ten váš se taky umí hejbat?" bouchl Macoun znovu pěstí do stolu. Táňa sklouzla pohledem na jeho rameno.

"Vy máte tu ruku ale černou!

" "Mám v ní růž. Chcete vědět, jak se mi to stalo?"

"Já to přece vím, seděla jsem vedle vás, když jste to vyprávěl."

"No jasně... A odkdy jste to slyšela?"

"Slyšela jsem to celý," usmála se Táňa na Macouna a sáhla do sklenice. "Tak se podívejte, vy Tomáši, nevěřící!" a vytáhla ven heptyla a položila ho Macounovi do dlaně. Macoun ucukl. "Nebojte se a pohlaďte si ho, pane učiteli! Nic vám neudělá." Macoun opatrně, bříškem ukazováku, pohladil heptyla.

"Můžu taky?" osmělil se Kudrnáč.

"Jistě, jenom si ho pohlaďte, pane Kudrnáč!" vzala Táňa Kudrnáče za ruku a položila ji na heptyla. Kudrnáč ho pohladil. "Fakt to nevadí? Můžu ještě?"

"No, to víte, že jo. On se strašně rychle přizpůsobuje. A rád má to, co já. Občas ho tady trošku píchá u srdce, zrovna jako mě. Rád si usrkne kapku vína, zrovna jako já. A taky má rád, když ho chlapi hladěj, potvora! To víte... heptyl."

A pak se ke stolu natáhla rukama celá hospoda a všichni hladili heptyla. A Táňa spokojeně přivírala oči, jak jí to dělalo hezky.

"Paní Táňo, a že to má tak rád, to hlazení? Není von ňákej divnej? Není trošičku přiteplenej?" ošíval se Macoun, ale nedalo mu to heptyla si ještě jednou pohladit.

"Já bych řekla, pane učiteli, že to spíš bude tím, že je to samička."

"Samička?"

"Tak tady sou ty paňáčky!" volala hospodská už ode dveří. "Ježiši, vono je to tady zas!" zarazila se pohledem na okurkové sklenici. A zase když nám vyhořely pojistky, jestli vono to není ňáký znamení?" Vitouchová pokládala na stůl frťánky a zvědavě pokukovala po heptylovi. "To ale není ten Roubíčkův, ne?" kroutila znalecky hlavou. "A čí to teda je?... můžu si to pohladit?"

"Moje je to. A pohlaďte si ho, paní Vitouchová! Dělá mu to dobře."

"Děkuju..." vzala hostinská heptyla opatrně do dlaně "a nekouše?"

"No právě, že vůbec ne!" naklonil se Macoun k hospodské a přitom prstem zlehka šťouchl do heptyla. Jeho ruce se mezi tím začala zase vracet fialková barva. "Nehryznul ani mě. A to je co říct, víte jak já to mám se zvířatama? Jak mě vždycky pokoušou nebo podrápou? Jaký nemoci pak z toho mám? Tenhleten vás nekousne. Nikoho nekous. A to jsme ho hladili všichni. I já."

"A navíc je to samička, viďte Táňo?" přidal se Kudrnáč.

Najednou ve stěnách něco zapraskalo. Jeden po druhém se rozsvítily lustry pod stropem a pak začala hrát i televize. Táňa schovala heptyla do dlaní a vsunula ho zpátky do sklenice.

Ten večer se už v hospodě u Vitoucha na televizi nikdo nepodíval. Chlapi stáli venku, kouřili a čekali, až vyjde ven Táňa, aby si jeden po druhém pohladili sklínku s heptylem. Až ji pohladí i Macoun, bude jeho ruka zase růžová jako dřív.

Zítra ráno se štamgasti restaurace U Vitoucha probudí a vstanou a někteří půjdou třeba do práce nebo na poštu nebo do obchodu, ale nikomu nic nepovědí. Aby si o nich lidi nemysleli, že jsou šáhlí, nebo aby jim to tajemství někdo nevzal. Tentokrát už to totiž tajemství je. Tentokrát už všichni dobře vědí, co na ně v restauraci U Vitoucha bude příště čekat.

Vytisknout