Heptyl

28. 4. 2014 / Cyril Podolský

Jen pár minut před sedmou si ke stolu přisedli František s Jardou, zdomácnělí Vietnamci, majitelé jediné hluchyňské samoobsluhy. "Dobrá den!", pozdravili.

V rohu svého obchůdku provozovali malou kantýnu, ve které podávali typická asijská jídla v tradičním českém provedení. Pekingská polévka tak vonívala silným hovězím vývarem, zahuštěným bramborovým škrobem.

Nejpálivějším asijským kořením byl černý pepř a delikátním východním ochucovadlem maggi. Co ale na tom, když vařili i o sobotách a nedělích, a tak si u nich plnili žaludky všichni, komu se o víkendu nechtělo otáčet v kuchyni. A chutí bylo přitom na výběr: trochu po asijsku, trochu po česku.

Sotva několik kroků za nimi se přihnala Andrejka. Krásná Andrejka Vitouchová, dcera paní hospodské. Jezdívala do Hluchyně vždycky v pátek, prvním večerním vlakem. Dneska přijela po třech měsících, kdy se tu ani neukázala. Studovala v Hradci Králové učitelství pro druhý stupeň, výtvarnou výchovu a český jazyk. Pokaždé, když procházela dveřmi restaurace U Vitoucha, ztichlo to okolo stolů, jako když právě vyhoří pojistky. Tak byla krásná.

Tentokrát měla zpoždění. Takže ve stejný okamžik, kdy vstoupila do hospody, posunuly se ručičky hodin na sedmou a pojistky opravdu vypadly. A nastala tma a v ní dvojnásobné ticho. To první ticho kvůli Andrejce a to druhé z očekávání.

"To je jak naschvál. Já to už před sedmou ani nebudu roztáčet!" zlobila se paní Vitouchová. "Tak, kdo si dá panáky?" a sázela na stůl svíčky. Jejich plamínky tančily v odrazu nesčetných okurkových sklenic, které se z té tmy jako kouzlem vynořily.

"Jé, co to je?" naklonila se přes stůl Andrejka rovnou k Macounovi.

"To tě můžu klidně říct, Andrýsku..." poodstrčil Macouna Kudrnáč. Ten se ale nedal a kopnul Kudrnáče pod stolem špičkou boty do holeně.

"To je Heptyl. Máme je teď tady všichni, Andrejko!" vysvětlil Macoun a co nejroztomileji se usmál.

"Heptyl?" přisedla si Andrejka ke stolu, mezi Kudrnáče a Macouna.

"Heptyl." Odpovědělo několik štamgastů tiše, ale skoro jednohlasně. Také oni se přitom snažili tvářit roztomile.

"To je ale krásný zvířátko! Můžu se na něj podívat?" zaťukala prstem na sklenici.

"To je můj heptyl," řekl Macoun. "Musíš dávat pozor, abys mu nic neudělala. Prošel si spoustou nemocí. Nebo abys od něj něco nechytla. ...Ale klidně si ho pohlaď!" a vysypal heptyla ze sklínky na stůl. Heptyl pootevřel oko a zvědavě si Andrejku prohlížel. Dalo by se říct, že po ní tím okem přímo koulel. Stejně jako Macoun. Ani ten se od ní nemohl pohledem odtrhnout. "Ty jsi ale taková... taková... no, taková.."

"Že tě to zase sluší, víš?" vložil se mu do řeči Kudrnáč.

"Ne," kopl ho Macoun znovu pod stolem, "spíš taková dospělejší jako." A začal ve tvářích červenat.

"Heleď, co mu je? Co se to s tím tvým zvířátkem děje?" lekla se Andrejka. Macounův heptyl se vytáhl vzhůru a začal tuhnout. "Nemůže se mu něco stát?"

Jiří Macoun se červenal čím dál víc. Teď už opravdu nevěděl, kam s očima. Ostatní štamgasti pobaveně sledovali, jak jeho heptyl zvolna rostl a tyčil se vzhůru jako svíčky okolo na stole. Kousali se do rtů a dusili v sobě dráždivý smích.

"Jak se na ně ty naše vlastnosti přenášej, viď?" neodpustil si Hejzlar.

"Ať se tě nepřekrví!" zašeptal mu do ucha Kudrnáč.

"Ne, já jsem to takhle nemyslel, jak to myslíte, já jsem to jako myslel, Andrejko, jak jsi vyrostla a jak jsi taková... no.."

v "A co dělá Evička a děti? Ty už máš tři, ne?" přerušila ho Andrejka Vitouchová. V ten okamžik Macounův heptyl povolil v bocích a pomalu se rozkynul po stole.

"Už se tě uzdravuje, viď?" naklonil se znovu k Macounovi Kudrnáč a škodolibě ho dloubnul do ramene. Macoun chytil heptyla do dlaní a opatrně ho vložil zpátky do láhve.

"Heleď, zase je v pořádku!" všimla si Andrejka, "To se tak rychle uzdravujou?"

"Ono to nebýt nemocný," vykřikl od protější strany stolu Jaroslav a k němu se hned přidal František "ono to nebýt nemocný, ono to být..."

"Držte hubu, chlapi!" pleskl Macoun dlaněmi o stůl, až z frťanů vycákla kořalka.

"Počkej, heleď, co tomu zvířátku teda je?" přetékala Andrejka upřímnou čistotou vzdělaných dívek. Učitelovo trápení přerušilo až bouchnutí dveří. Do hospody vešel Jiří Džordž Charvát. Macoun té chvilky hbitě využil, aby odběhl na záchod.

"Nazdar, pánové! Hned jsem u vás, jenom ze sebe svlíknu autdór!" usmál se chrabře a okázale rozepnul zip značkové kombinézy. "Kam ten Džordžíno tak spěchal? Dělá nějakej džoging nebo co?"

"Jakej Džordžíno?" probral se o kousek dál Igor. Zvedl čelo ze stolu a opatrně, jako když se rozevírá pupenec, prozřel na světlo.

"Co to bude? Zase všem dokola?" usmála se na Charváta paní Vitouchová a přisunula o kousek opěradlo Andrejčiny židle, aby jí svíčky neházely stín do tváře.

"No, tady Džordžíno, učitel přece! Já mu tak říkám. Vypadá to pak, jako když jsme jedna femily. Já Džordž, a tady učitel Džordžíno."

"Aha," řekl Igor a položil hlavu zpátky na stůl. Znovu bouchly dveře a roztancovaly plamínky svíček na stolech. Macoun se vrátil. Na jeho židli, hned vedle Andrejky, už ale seděl Charvát. "Ahoj! To je moje židle," pozdravil Macoun.

Chvíli se díval na Charváta, ten se ale otočil k Andrejce, jakoby ho ani nevnímal. Macoun zvedl židli od vedlejšího stolu a snažil se ji vecpat mezi krásnou studentku a vyzáblého pojišťováka. Jenomže nebylo kam. Charvát svojí židli přisunul k Andrejčině tak blízko, že by mezi ně nevsunul ani účtenku.

Macounovi nezbylo, než vyplnit prázdné místo po Charvátově levici.

"Nazdar, Džordžíno!" naklonil se k němu Kudrnáč.

"Co to kecáš?" usazoval se Macoun nervozně na židli.

"Říkal tady Charvát, že tě tak říká. Že jste odteďka jako bráchové, prej." Protočil Kudrnáč oči a přisunul Macounovi sklenici s heptylem. Macounův heptyl rudnul vzteky.

"Pane Charvát, odkdy já jsem pro vás Džordžíno? To by mě teda zajímalo," šťouchl Macoun Charváta loktem do břicha.

"Moment, moment, Jiříku! To byl takovej džouk, rozumíš? Vždyť si tak klidně můžem říkat, ne?" opáčil Charvát a přitom se zlehka dotkl Andrejčina ramene. Macounův heptyl seděl přikrčený na dně sklenice a všechno v něm zrovna bublalo a pulzovalo.

"Už se ti s ním zase něco děje, heleď!" zaklepala Andrejka prstem na sklínku.

"Jako když se tam vevnitř rozčiluje, potvora," smál se zeširoka Charvát "jako kdyby se to chtělo prát..." chytil jednou rukou Andrejku kolem ramen a prsty té druhé strčil do sklenice. Macoun se opřel rukama o stůl, ale Kudrnáč ho usadil zpátky. "Jenom ho nechej, Jirko!" zašeptal.

A tak ho Macoun nechal. A Charvát dráždil prstem heptyla až k nepříčetnosti. Až... až s výkřikem vytáhl ze sklenice ruku celou od krve.

"Jaaau!" Na konci prostředníku se mu houpalo bříško horního článku.

"Co to, do prdele, je? Ukouslo mi to prst, do prdele!" třeštil Charvát oči a po obroučkách brýlí už mu zase stékaly kapky potu.

"Asi se to fakticky chtělo prát, viď, Charváte?" podával mu Kudrnáč kapesník. Bavlněný a zjevně už použitý.

"Dík, tohle nepotřebuju!" vykřikl Charvát a olízl si opatrně krev z prstu. "Takže: ó ká, teď hlavně v klidu... Máte tady ňákou vodu, do prdele?" vyskočil zprudka od stolu a obrátil se k paní Vitouchové.

"Na hajzlíkách. Akorát je trochu studená," utrousil spokojeně Macoun.

"Ale ne. Pojďte do kuchyně, já vám tam na to něco dám." Chytila ho za ruku hostinská. Charvát se ještě stačil přitočit k Andrejce "Počkej tady moment! Projedem se pak fábkou, ne?" a nechal se odvést dozadu za pípu, hluboko do samého srdce hospody.

Co si tam vzadu Květa Vitouchová s Jiřím Charvátem povídali, nikdo před výčepem neslyšel. Byli tam ale dlouho. Dost dlouho na to, aby se za tu dobu ošetřilo alespoň dvanáct pokousaných prstů.

Mezitím se od stolu zvedl Pavel Novotný a odvedl ospalou Andrejku nahoru, do jejího pokojíčku nad lokálem. Chvíli se tam ve dveřích na sebe koukali, ale nedali si ani pusu. A pak se Pavel vrátil dolů a tam už se platilo.

Jiří Charvát odešel ten večer z hospody zadem a paní Vitouchová se během inkasování zdála zralá k pláči. Proč, to žádný ze štamgastů nevěděl.

Když za tmy odcházeli, těšili se už všichni na příští pátek po patnáctém. Nesli si domů sklenice od okurek, ve kterých odpočívala jejich tajemství.

Pavel Novotný ale ještě spát nešel. Vytáhl ze špajzu prázdnou čistou sklínku a pod lampičkou v ní začal stavět heptyla. Ne pro sebe, rád by ho někomu daroval...

Začala první svěží noc s opravdickou vůní jara.

Vytisknout